Menu
e-shop
Přechod Evropy k cirkulárnímu hospodaření s plasty v posledních letech výrazně zpomalil, a to v době, kdy globální trend jde opačným směrem. Podle zprávy Plastics Europe s názvem „The Circular Economy for Plastics: A European Analysis 2026“ kleslo průměrné roční tempo růstu evropské produkce cirkulárních plastů z 13,6 % v období 2018–2022 na pouhých 1,2 % v období 2022–2024. Tento pokles signalizuje téměř úplnou stagnaci v oblasti, která měla být klíčovým motorem zelené transformace evropského průmyslu.
Celkový objem cirkulární produkce v roce 2024 dosáhl 8,7 milionu tun, což představovalo 15,8 % celkové evropské produkce plastů. I když tento podíl představuje největší světový podíl cirkulárních plastů vzhledem k celkové produkci, toto „vedoucí postavení“ je stále křehké a z velké části je výsledkem poklesu fosilní produkce, nikoliv skutečného růstu cirkularity.
Zpomaluje také poptávka evropských zpracovatelů po cirkulárních plastech, což je klíčový indikátor pro budoucí vývoj celého odvětví. Její průměrné roční tempo růstu se snížilo z 16,2 % v období 2018–2022 na 4 % v období 2022–2024. Tento vývoj naznačuje, že sektor čelí strukturálním překážkám, které omezují širší využití recyklovaných a dalších cirkulárních materiálů v průmyslu.
Rozdíl mezi evropským a světovým vývojem se tak zvětšuje s každým rokem: zatímco v Evropě růst cirkulární produkce téměř stagnoval, globální průměrné roční tempo růstu cirkulárních plastů zrychlilo z 5 % v období 2018–2022 na 7,7 % v období 2022–2024. Tento rozpor zdůrazňuje, že Evropa ztrácí konkurenční výhodu v oblasti, kde dříve byla globálním lídrem.
Vysoké ceny energie jsou jedním z nejzávažnějších problémů. Evropský plastový průmysl je energeticky náročným odvětvím, přičemž výroba plastů a jejich recyklace vyžadují velké množství elektřiny a tepla. Ceny plynu a elektřiny v Evropě jsou výrazně vyšší než v mnoha konkurenčních regionech, zejména v Severní Americe a Asii. Tato energetická nákladnost se přímo promítá do výrobních nákladů a činí evropské produkty méně konkurenceschopnými na globálním trhu.
Vstupní suroviny představují další významnou zátěž. Evropa je závislá na dovozu fosilních surovin, zejména zemního plynu a ropy, které slouží jako výchozí materiály pro výrobu plastů. Jak uvedla Virginia Janssensová, výkonná ředitelka Plastics Europe: „Krize v Perském zálivu znovu ukázala, jak zranitelná je Evropa vůči otřesům v dodávkách fosilních zdrojů. Silná evropská cirkulární ekonomika plastů proto není jen vítaným doplňkem, ale nutností. Plastový odpad je cennou surovinou, která Evropě dává šanci stát se kontinentem bohatým na zdroje. Je čas vzít naši cirkulární ekonomiku znovu do vlastních rukou – počínaje tím, že strategické suroviny zůstanou v Evropě a budou zde také využívány.“
Emisní náklady spojené s regulací CO2 představují třetí klíčový faktor. Evropský systém obchodování s emisními povolenkami (ETS) zvyšuje náklady na výrobu pro firmy s vysokou uhlíkovou stopou. Ačkoli je tento nástroj klíčový pro dosažení klimatických cílů, v kombinaci s vysokými energetickými náklady vytváří další tlak na konkurenceschopnost evropského průmyslu.
Nerovné podmínky v mezinárodním obchodě jsou čtvrtým důležitým aspektem. Evropské firmy musí dodržovat přísnější environmentální normy a platit vyšší emisní náklady než jejich konkurenti v mnoha jiných částech světa. Tato nerovnost vede k tomu, že levnější produkty vyrobené mimo Evropu zaplavují evropský trh, což dále snižuje motivaci investovat do dražší cirkulární výroby.
„Je hluboce znepokojivé, že právě ve chvíli, kdy by Evropa měla přechod k oběhovému hospodářství urychlovat, sledujeme jeho dramatické zpomalení. Kvůli vysokým cenám energie a vstupních surovin, emisním nákladům a nedostatku férového obchodu jsou evropští výrobci plastů v režimu přežití. Náš hodnotový řetězec nemůže uskutečnit nezbytné investice do oběhovosti; místo toho jsme svědky dekarbonizace Evropy prostřednictvím deindustrializace. Pokud se tento vysoce destruktivní trend nepodaří zvrátit, Evropa nebude schopna splnit své klimatické ambice,“ dodal Rob Ingram, prezident Plastics Europe a generální ředitel společnosti Ineos Olefins & Polymers Europe. Poukazuje na to, že tolik skloňovaná dekarbonizace Evropy probíhá prostřednictvím úbytku výrobních kapacit a nikoliv zelenou transformací.
Míra recyklace sebraného plastového odpadu v Evropě se sice zvýšila na 29,6 %, což představuje určitý pokrok, ale tento údaj představuje pouze část pravdy. Přesto však 70,4 % sebraného plastového odpadu v Evropě v roce 2024 nadále směřovalo do spaloven nebo na skládky.
Konkrétně šlo o 16 milionů tun směřujících do spalování, což představuje 48,9 % celkového sebraného odpadu, a sedm milionů tun na skládky, což je 21,5 %. Tento rozpor mezi rostoucí mírou recyklace a vysokým podílem zlikvidovaného odpadu ukazuje na strukturní problém: evropská kapacita pro recyklaci plastů je nedostatečná na to, aby zvládla zpracovat veškerý sebraný plastový odpad. Recyklace je technicky náročná a ekonomicky nevýhodná pro mnoho typů plastů, zejména pro smíšené nebo kontaminované materiály.
„Pokud budeme dál vyvážet cenný vytříděný odpad a dovážet recyklované materiály, podkopáváme tím jak naši průmyslovou základnu, tak naše klimatické ambice. Musíme v Evropě vytvořit ekonomický důvod pro oběh plastů tím, že zajistíme, aby bylo finančně výhodné náš plastový odpad ponechávat a recyklovat. Podpůrná a účelně nastavená legislativa je k tomu klíčovým předpokladem,“ uvedla Virginia Janssensová.
Problémem je také odliv materiálu mimo Evropu, který představuje další dimenzi strukturní slabosti evropského cirkulárního systému. Podle Plastics Europe bylo v roce 2024 mimo Evropu recyklováno významné množství evropského plastového odpadu; zpráva uvádí podíl 12,4 %, respektive 1,5 milionu tun vytříděného plastového odpadu vyvezeného k recyklaci. U tohoto exportovaného materiálu však Plastics Europe upozorňuje na omezenou sledovatelnost konečného recyklačního výtěžku. Tento trend znamená, že Evropa přichází nejen o surovinu samotnou, ale i o přidanou hodnotu, pracovní místa a investice spojené s jejím zpracováním.
Současně evropský průmysl částečně spoléhá na dovoz cirkulárních plastů z jiných regionů. Podle Plastics Europe bylo 19 % poptávky evropských zpracovatelů po cirkulárních plastech pokryto dovozem. To ukazuje na rostoucí napětí mezi politickými cíli cirkulární ekonomiky a reálnou schopností Evropy zajistit dostatek dostupného a cenově konkurenceschopného materiálu z vlastních zdrojů. Závislost na dovozu je ještě větší u fosilních plastů – 25 % poptávky zpracovatelů po fosilních plastech je pokryto dovozem. Tato závislost na externích dodávkách činí Evropu zranitelnou vůči globálním výkyvům v cenách a dodávkách.
I když Evropská komise v návrhu nařízení Industrial Accelerator Act uznává strategický význam výrobního sektoru plastů, stávající politické rámce EU postrádají tržní signály, rozsah a rychlost potřebné k obratu současného vývoje.
Zpráva Plastics Europe proto vyzývá k naléhavým opatřením na úrovni EU i národní úrovni k obnovení konkurenceschopnosti průmyslu a uvolnění investic do cirkulárních plastů v potřebném měřítku. Tato opatření musí:
Pokud se nepodaří vytvořit ekonomické podmínky pro udržení a zpracování plastového odpadu v Evropě, může se část hodnoty spojené s cirkulární transformací přesunout do jiných regionů. To by znamenalo ztrátu průmyslové základny, pracovních míst a technologického know-how, které jsou klíčové pro dlouhodobou konkurenceschopnost evropského hospodářství.
Evropa má potenciál stát se kontinentem bohatým na zdroje díky vlastnímu plastovému odpadu, který je cennou surovinou. Bez rychlého obratu současného trendu však riskuje, že nebude schopna splnit své klimatické ambice. Dekarbonizace prostřednictvím deindustrializace není udržitelná cesta k zelené transformaci. Naopak potřebuje dekarbonizaci prostřednictvím inovací a modernizace výrobních kapacit. Pokud se tento trend neobrátí, Evropa ztratí podle Plastics Europe nejen environmentální, ale i průmyslovou a ekonomickou výhodu.*
Anna Walterová
