Menu
e-shop
Phoebus cartel bývá v dějinách průmyslu připomínán jako temný, ale mimořádně důležitý precedent. Nešlo jen o běžnou cenovou kartelovou dohodu. Výrobci si rozdělili trhy a zároveň začali řídit i to, jak dlouho má jejich produkt vydržet. V praxi tak vznikl model, který dnes označujeme jako plánované zastarávání neboli „kazítko“. Tedy když zkrácení životnosti výrobku není technická chyba, ale součást obchodní strategie.
Phoebus cartel vznikl v Ženevě 15. ledna 1925 jako společný projekt velkých firem z Evropy i USA, mezi nimiž byly například Osram, Philips, Tungsram, General Electric, Associated Electrical Industries, ELIN, Compagnie des Lampes a další. Jeho formální název zněl Phœbus S.A. Compagnie Industrielle pour le Développement de l'Éclairage a původní dohoda počítala s třicetiletým trváním až do roku 1955.
Vznik kartelu nebyl náhodný. Už předtím existovaly regionální předchůdci a patentové koordinační struktury, které měly stabilizovat ceny a rozdělit si sféry vlivu. Když se na trhu začala zvyšovat mezinárodní konkurence, velcí výrobci dospěli k závěru, že je výhodnější soupeření omezit, než riskovat pokles zisků.
Například Verkaufsstelle Vereinigter Glühlampenfabriken byla evropská společnost výrobců uhlíkových žárovek, která vznikla v roce 1903. Měla stabilizovat vazby v průmyslu, ale už v roce 1906 její členy z trhu začaly vytlačovat jiné firmy, které představily lepší žárovku, jejíž vlákno bylo vyrobeno z wolframové pasty. I ty ale pak zastínila v roce 1911 kovová žárovka General Electric, která používala čistě natažený wolframový drát, a v roce 1913 plynem plněná wolframová žárovka GE. Takzvaná půlwattová žárovka byla napuštěna argonem nebo jiným ušlechtilým plynem, který dokázal zachovat wolfram lépe než vakuum. Produkovala pětkrát více světla na watt než její předchůdkyně s uhlíkovými vlákny.
Licencování základních patentů na tento typ žárovek vedlo ke vzniku dalších aliancí, zejména pak vlivné Patentgemein-schaft, která ovládala patentová práva GE ve většině Evropy až do první světové války. Každá společnost, která chtěla licencovat duševní vlastnictví GE, musela dodržovat přísnou výrobní kvótu. Philips například dostal roční kvótu 5,7 milionu žárovek, přestože jeho závod v Eindhovenu mohl vyrábět i dvojnásobné množství žárovek. Tento Berlínský patentový fond se rozpadl kvůli geopolitickým přeskupením během první světové války. Jakmile skončily boje a byznys žárovek opět vzrostl, vzniklo další uskupení Internationale Glühlampen Preisvereinigung, které se pokusilo kontrolovat ceny ve většině kontinentální Evropy. Phoebus cartel byl tedy od počátku systémovým pokusem proměnit světový trh s žárovkami v řízené prostředí, jak se o to již pokoušeli různí jeho předchůdci. Nikdo však nedocílil takového výsledku.
Být výrobcem žárovek na počátku 20. století totiž nebylo nic lehkého. Rychlá elektrifikace a zavedení nových forem osvětlení, jako byly automobilové světlomety či pouliční lampy, skutečně nabídly téměř neomezené příležitosti pro vynálezce i podnikatele. Ale zatímco tisíce výrobců soupeřily o tržní podíl a technologickou převahu, žádná společnost už necítila jistotu stabilních prodejů. To platilo jak pro menší výrobce, tak i velké korporace s nadnárodními továrnami a výzkumnými laboratořemi. Například těsně před vznikem kartelu zaznamenal Osram velký pokles prodejů v Německu. Z 63 milionů žárovek ve finančním roce 1922–1923 klesly prodeje na 28 milionů v následujícím roce. Není překvapením, že pávě šéf Osramu William Meinhardt byl první, kdo navrhl dalším velkým hráčům spojit se a měnit pravidla trhu.
Na papíře to vypadala dohoda poměrně nevinně. Dokument, který společnosti podepsaly k jeho vstupu, se jmenoval „Úmluva o rozvoji a pokroku mezinárodního průmyslu žárovek s vláknem”. Podle tohoto dokumentu byly hlavními cíli organizace zajistit spolupráci všech stran dohody, zajistit výhodné využití jejich výrobních kapacit při výrobě lamp, zajistit a udržet jednotně vysokou kvalitu, zvýšit účinnost elektrického osvětlení a zvýšit využití světla ve prospěch spotřebitelů. Zahrnoval všechny elektrické žárovky používané k osvětlení, vytápění a lékařským účelům.
Nejznámější část dohody se týkala životnosti žárovek. Kartel standardizoval cílovou dobu svícení na 1000 hodin, zatímco některé dřívější žárovky vydržely přibližně 2500 hodin. Členové kartelu testovali vzorky a výrobce trestali pokutami, pokud jejich žárovky vydržely déle než stanovený limit.
Technicky šlo o to, že výrobci měli motivaci optimalizovat produkt nikoli na maximální odolnost, ale na rychlejší obměnu. Čím častěji zákazník žárovku kupoval, tím větší byl odbyt. Tímto způsobem se z technické vlastnosti produktu stal nástroj řízení spotřeby.
Zatímco v letech 1926 až 1927 firmy sdružené v kartelu prodaly 335,7 milionu žárovek, o čtyři roky později už jich bylo 420,8 milionu. A fakticky vydělaly ještě více, protože samotná výroba žárovek za tu dobu značně zlevnila, ceny pro zákazníky zůstaly stejné.
Neznamená to, že předtím neexistovaly výrobky s omezenou životností, ale právě Phoebus cartel představuje první známý a rozsáhlý systém, který tuto vlastnost koordinovaně zavedl na mezinárodní úrovni. Význam této dohody přesahuje dějiny žárovek a stal se předobrazem mnoha pozdějších debat o opravitelnosti, životnosti výrobků a právu spotřebitelů na trvanlivý výrobek.
Kartel měl podle smlouvy trvat až do roku 1955, ale fakticky skončil už v roce 1939, kdy druhá světová válka znemožnila koordinaci mezi členy. Formální zrušení následovalo v roce 1940. I poté ale standard 1000 hodin žil dál a na trhu se nadále objevovaly žárovky vyráběné podle parametru, který kartel prosadil. Výrobci tak postupně přešli z formálního kartelu na méně viditelnou, ale stejně účinnou koordinaci.
Ještě před vznikem Phoebus cartel nebyla žárovka jen obyčejnou komoditou. Na přelomu 19. a 20. století šlo o technologii, která se rychle šířila, ale zároveň vyžadovala značné investice do výroby, patentů a distribuce. Právě proto se kolem ní začaly tvořit dohody o spolupráci, sdílení licencí a rozdělování trhů. V takovém prostředí se z technického produktu snadno stane také nástroj cenové disciplíny.
Phoebus cartel na tuto situaci navázal, ale posunul ji o krok dál. Kartel měl propracovanou organizační strukturu. Členské firmy si rozdělovaly trhy, sledovaly dodržování pravidel a vyhodnocovaly kvalitu výrobků podle přesně stanovených testů. Nešlo tedy o mlhavou dohodu gentlemanů, ale o systém s kontrolními mechanismy, sankcemi a technickými normami.
Důležitá byla i mezinárodnost celé struktury. Členové pocházeli z různých zemí a působili na několika kontinentech, což kartelu umožňovalo překračovat čistě národní trhy.
Žárovka byla ideálním předmětem pro kartelovou kontrolu, protože se dala standardizovat. Její parametry byly měřitelné: výkon, wattáž, svítivost i životnost. Když je výrobek měřitelný, dá se také snáze normalizovat a vynutit. To je na příběhu zásadní. Zatímco běžná zkratka o „kazítku“ může znít anekdoticky, v tomto případě šlo o reál-ný systém, který měl dopad na celosvětový trh. Když se výdrž výrobku odtrhne od užitné hodnoty a připojí se k maximalizaci obratu, vzniká plánované zastarávání v nejčistší podobě.
Americké úřady měly na žárovkový kartel podezření už koncem 30. let, ale fakticky jej ukončila druhá světová válka, která od něj zároveň odvrátila pozornost. Poprvé se případ kartelu dostal do hledáčku úřadů v roce 1949, kdy soud ve státě New Jersey konstatoval, že společnost General Electric porušila takzvaný Shermanův antitrustový zákon mimo jiné právě kvůli aktivitám spojeným s kartelem. Tento klíčový americký právní předpis z roku 1890 zakazuje protisoutěžní praktiky. To je důležité, protože to posunulo celý příběh z roviny průmyslové legendy do roviny právně doloženého antimonopolního problému.
Následně v roce 1951 vydala britská Komise pro monopolní a omezující praxe (Monopolies and Mergers Commission – MMC) zprávu pro parlament, kde tyto praktiky popsala s upozorněním, že jde o narušování trhu. Tehdy se však výrobci bránili s tím, že předurčených 1000 hodin životnosti žárovky je „nejlepší možný kompromis“ mezi výkonem a trvanlivostí.
Moderní poznatky o případu však přinesli až vědci a novináři většinou na přelomu milénia, jako například výzkum profesora Markuse Krajewského z Basilejské univerzity ve Švýcarsku nebo německý novinář Helmut Höge, který se dostal k archivním dokumentům společnosti Osram.
Phoebus cartel zanechal hlubokou stopu v tom, jak přemýšlíme o výrobcích, opravitelnosti a odpovědnosti firem. Moderní debaty o právu na opravu, o kvalitě elektroniky nebo o tom, proč některé spotřebiče selhávají krátce po uplynutí záruky, na tento historický případ často nepřímo navazují. Kartel z 20. let totiž ukázal, že životnost výrobku může být ekonomicky řízena stejně jako jeho cena.
Dnes je příběh Phoebus cartel aktuální nejen jako historická lekce, ale i jako rámec pro pochopení současné ekonomiky. Digitální výrobky, baterie, tiskárny, domácí elektronika nebo software mohou mít životnost formovanou nejen technikou, ale i obchodní strategií. Tato historická zkušenost nám připomíná, že transparentnost vůči spotřebiteli není samozřejmost a že trvanlivost výrobku je také otázkou moci. V širším smyslu jde také o konflikt mezi veřejným zájmem a soukromou maximalizací zisku.
Anna Walterová
