Kroky, které vedly ke dnešnímu řešení, odstartovaly v Prosetíně už v roce 2019. Obec tehdy zprovoznila splaškovou kanalizaci a hledala řešení, co se zbytkovým čistírenským kalem. Náklady na jeho likvidaci totiž stály 250 000 korun ročně. „Když se naplnil kalojem, zavolali jsme fekální vůz a nechali vyvézt padesát metrů kdychlových kalu pouhých patnáct kilometrů krychlových daleko do Hlinska. Vůz se musel zhruba čtyřikrát otočit, takže náklady rostly i za tuto dopravu,“ popsal starosta obce Michal Vychroň.
Když se vedení obce začalo více zabývat tím, co stojí za velkými náklady a jak celý tento řetězec funguje, došlo ke zjištění, že většinu této drahé a problematické složky tvoří voda, a samotný kal činí pouhé jen jedno procento. „Zbytek, tedy 99 procent, tvoří voda. Je to nejdražší voda ve vesmíru,“ žertuje starosta. První věcí bylo tedy řešení, jak z kalu tuto vodu takzvaně nahrubo vymačkat.
V roce 2023 tedy nainstalovali v obci odvodňovací zařízení, díky čemuž se povedlo snížit náklad na polovinu. Stále ale v kalu tvořila voda zhruba 80 procent celkové hmotnosti.
Letos pak vznikla ona solární sušárna kalů, dotovaná teplem z velkého kompostéru o objemu zhruba 80 m3. Letošní výdaje na likvidaci kalů se tak pohybují kolem 40 000 korun a plány pro příští rok počítají dokonce s nulou. Naopak by se dal vysušený kal využít jako hodnotný produkt v podobě pelet v pecích.
Inspiraci našel Prosetín u první solární sušárny kalů v Česku, která vznikla v Mariánských Lázních. Jde také o hybridní sušárnu, do které je ovšem možné přivádět externí teplo z kotelny. Její topný systém je tvořený teplovodním rozdělovačem v čele haly, oběhovými čerpadly, izolovaným potrubím a kalorifery, tedy větrákovými ohřívači vzduchu. Ta ovšem stála 57 milionů korun, což pro osmisethlavou obec nebylo nejvhodnějším řešením. Sušárna v Mariánských Lázních je navíc dimenzovaná tak, aby bylo možné kal přes zimu ve velké hale skladovat a dosušovat ho v létě. Tomu se ale Prosetín chtěl vyhnout a zajistit si dostatečný a stabilní přísun tepla na sušení po celý rok. Tak vznikla myšlenka ohřívat vodu v kompostéru a tu pak posílat do podlahového vytápění v sušárně.
| Biomilíř Biomilíř je již dlouho známou konstrukcí pro energetické využití biomasy pro vytápění budov. Tuto metodu v 70. letech 20. století prvně popsal a úspěšně zavedl do praxe Jean Pain, francouzský vynálezce a inovátor, který vyvinul komplexní bioenergetický systém založený na kompostu, jenž pokryl 100 % jeho vlastní energetické spotřeby. Surovinou pro jeho kompost byly stromky, větve a podrost, drcené na správnou velikost. K tomu dokonce vyvíjel a konstruoval i vlastní drtiče. Jeden z takových strojů, model poháněný traktorem, získal v roce 1978 čtvrtou cenu na zemědělském veletrhu v Grenoblu. Pain postupně popsal a otestoval hned několik druhů biomilířů. První a nejjednodušší tvořila hromada venkovního kompostu, která měla uvnitř spirálovou hadici na vodu jež byla propojena s domem, jenž měl kompost vytápět. Cirkulující voda tak přiváděla teplou vodu do topného systému. Dalším druhem byl biomilíř vyrábějící teplou vodu a bioplyn. Zakládal se na stejném principu jako ten základní, ale měl vedle důmyslně nainstalovanou nádrž na jímání bioplynu, kterou také propojil s domem, aby se dal plyn využívat při běžných domácích činnostech. Posledním působivým typem biomilíře bylo topné silo ve vzduchotěsné nádobě přímo uvnitř domu. Teplo mohlo sálat buď přímo do interiéru, nebo být napojené na topný okruh. Také se do něj dalo zabudovat přídavné potrubí pro ohřev vody. Takové domácí silo pak odvádí výstupní vzduch mimo dům. |
Čím větší kompostér je, tím déle vydrží dodávat teplo. „Kompostér velký jako je ten náš, vydrží klidně rok a půl dodávat teplo, aniž by na to musel někdo sáhnout. Zabývají se tím univerzity po celém světě, v Německu se pomocí kompostérů na některých místech vytápějí sídliště. My dokonce teď naopak budeme muset tu vodu mírně ochlazovat, protože má i 80 °C, a to je pro podlahové vytápění do sušárny až moc,“ dodal Michal Vychroň.
Samotnou sušárnu tvoří dřevostavba o ploše 39,5 m2. Rozloha je zde důležitá, protože právě limit 40 m2 a 5 výškových metrů je hraniční pro to, aby bylo možné sušárnu, respektive ventilovaný skleník, postavit bez jakéhokoli povolení nebo územního řízení. To celé přípravy výrazně zrychlilo a zjednodušilo.
„Zavrtali jsme tu s kolegou třicet zemních vrutů, použili jsme opracované dřevo z pily, které jsme získali výměnou za naše obecní dřevo z lesa, a vyrobili jsme si z toho všechny nosníky, oblouky a další součásti skleníku. Podlaha je důkladně zateplená a je tam běžné dvouokruhové podlahové vytápění,“ popisuje Michal Vychroň. Po celé délce skleníku jezdí hrablo, které po stranách drží pojezdy, vyráběné původně pro konstrukci velkých bran, ale zde slouží pro pohyb hrabla.
| Vytápění kompostem v Česku Za jeden z prvních velkých a koordinovaných projektů vytápění budovy teplem z kompostu u nás se obvykle uvádí projekt biomilíře v Moravské Třebové, který vytápěl skleník tamních technických služeb. V roce 2016 tam začal s testováním funkčnosti tehdejší student Vyšší odborné školy v Bystřici pod Pernštejnem Jakub Stejskal. V místní kompostárně vyrostl tři metry vysoký kompost o průměru sedm metrů. Hromada představovala 80 m³ materiálu a z toho tvořila 80 % dřevní štěpka. Kompost byl zajištěný zespodu fólií, ovšem po stranách ho nejistila žádná síť nebo stěna. I přesto však prokázal funkčnost a jeden a půl roku vytápěl přilehlý skleník stabilní teplotou 50 °C. Během testování došlo k drobné poruše výměníku, takže pracovníci technických služeb kompost rozebrali a výměník opravili. Po opětovném navezení materiálu pak biomilíř stále ještě dokázal vyrábět teplo, i když už teplota výrazně klesla. Zároveň v tomto experimentu nebylo možné kompost provzdušňovat tak, aby nedošlo k poškození výměníku. V roce 2018 pak s projektem domácího biomilíře vyhrál v soutěži Miss Kompost Ondřej Šohaj z Újezdu nad Lesy. Zkonstruoval u sebe na zahradě z trámů zařízení, které propojil s kotlem na ohřev vody tak, jako kdyby šlo o solární panel. Uvnitř milíře byla vespod smotaná hadice tak, aby šlo kompost prohazovat ručně vidlemi, aniž by se poškodila. Dno kompostéru tvořily meliorační trubky pro zajištění cirkulace vzduchu a vnitřek byl vystlaný geotextilií. Jako samotný výměník pak posloužily staré trubkové radiátory, které byly s akumulační nádobou propojené měděným potrubím. Pro naplnění kompostéru tak, aby měla hmota vyvážené složení, sháněl Ondřej Šohaj dřevní štěpku, padané ovoce a kuchyňský odpad v dostatečném množství a poměru. Experiment trval několik týdnů a maximální teplota se vyšplhala na stabilních 65 °C, ale po prvním přeházení lednové mrazy zchladily kompost úplně. Pro další pokusy v domácích podmínkách proto tehdy zvolil inovátor již větší objem kompostéru a důmyslnější provzdušňování. |
„Už jsme si tu ověřili, že kal je tu vysušený v řádu několika dní. V souladu s legislativou s tímto vysušeným kalem můžeme nakládat libovolně dlouho, když samozřejmě zajistíme, že se do něj nedostane voda,“ dodal starosta. Problémem však je, že výsledná sušina velmi práší. Proto chce vedení obce vzniklé hrudky kalu zpracovávat do pelet, což zajistí nejen zamezení prašnosti, ale také další zmenšení jejich objemu.
Konečným cílem je tedy z tohoto odpadu udělat produkt. „Peletováním dále docílíme toho, že roční produkce kalu se nám vejde na jeden kontejner, oproti původním šedesáti fekálním vozům. Kdybychom tyto pelety nechali odvézt na kompostárnu, bude nás už tak roční produkce stát zhruba čtyři tisíce korun. Ale i to je pořád škoda. Kal je totiž z větší části organická hmota a obsahuje fosfor a dusík, což jsou v oblasti hnojení velmi žádané složky. Z pelet se navíc tyto složky uvolňují postupně a mnohem pomaleji než z běžných dusíkatých hnojiv,“ řekl starosta s tím, že jednou z možností, jak s peletami dál nakládat a kterou bude obec s odborníky řešit, bude tedy bezpečné ukládání na obecních pozemcích.
Další zvažovanou variantou je využití pelet jako topiva, protože vysušený kal má skvělé výhřevné vlastnosti. Legislativně sice není možné takové palivo využívat neomezeně ve všech druzích kotlů, ale i přesto není málo takových zařízení, které jsou schopné vysušený kal spalovat. „I kdyby vám za to nikdo nechtěl platit, přinejmenším od vás peletovaný vysušený kal přijme a vystaví potvrzení, že od vás převzal palivo,“ dodal starosta.
Ani tady ale odvážné myšlenky pro příští roky nekončí. Pořád ještě existují možnosti, jak může obec tyto pelety využívat pro svoje potřeby sama, a to pomocí malé pyrolýzní jednotky. Výsledkem totiž bude jednak výroba vlastní elektřiny, při spalování vznikne pyrolýzní olej, jednak odpadním produktem bude neškodný uhlík.
„Naším cílem je nezdražovat lidem poplatky za stočné a myslím si, že už v kalkulaci na příští rok se dokonce nevyhneme zlevňování,“ dodal starosta.
Okraje kompostéru tvoří polypropylenové pytle s hlínou, které se ukázaly jako dobrý izolant. Vlastně až moc dobrý, protože vzniklé teplo neuniká po stranách a drží se déle uvnitř kompostu. V zahraničí je běžnou praxí, že stěny kompostéru drží jen kari sítě, a i ty svému účelu bohatě stačí. Vespod tvoří kompostér fólie a drenážní hadice. Nezbytnou součástí je výměník, který je propojený s podlahovým topením ve skleníku.
Veškeré výdaje si obec hradila sama, a to 300 000 korun. O samotné práce na stavbě sušárny a kompostéru se postarali dobrovolníci z řad zaměstnanců obce.*
Anna Soldatova
