Menu
e-shop
Energeticky náročná odvětví jsou pro unijní ekonomiku zásadní. Produkují meziprodukty, které jsou nezbytné napříč mnoha hodnotovými řetězci — včetně těch, které jsou klíčové pro zelenou transformaci, bezpečnost EU a mezinárodní obchod. Tyto sektory podle dat Eurostatu dohromady tvoří 19,7 % hrubé přidané hodnoty v EU ve výrobě. Obvykle však také spotřebovávají vysoké množství energie, což představuje více než 60 % celkové spotřeby energie ve všech výrobních sektorech. Tato zranitelnost však negativně ovlivnila jejich konkurenceschopnost během energetické krize v a zhoršila stávající výzvy spojené se slabou poptávkou a globální nadměrnou kapacitou v sektorech, jako je ocelářství.
Zpráva EEA zdůrazňuje, že energeticky náročná odvětví představují nejen významnou část emisí skleníkových plynů, ale také dalších klíčových znečišťujících látek v ovzduší, které mají značné vnější náklady pro společnost. Podpora transformace v těchto sektorech směrem k dekarbonizaci, prevenci znečištění a cirkularitě by tedy přinesla řadu přínosů pro životní prostředí a veřejné zdraví a zároveň posílila celkovou konkurenceschopnost EU snížením společenských nákladů.
Mezi energeticky náročná odvětví patří sektory, týkající se zpracování železa a oceli, cementu a vápna, hliníku, celulózy a papíru, sklo a keramiky, a také zpracování chemikálií.
Navzdory pokroku ve snižování emisí zůstávají náklady na průmyslovou činnost vysoké. Podle EEA klesly externí náklady energeticky náročných odvětví v letech 2012 až 2021 o 23 %. Přesto v roce 2021 přesáhly 73 miliard EUR. Většina těchto nákladů souvisí s dopady na lidské zdraví. Sektor nekovových minerálů (cement, vápno, sklo a keramika) představoval největší podíl na externích nákladech s 31 %, následovaný železnými kovy (24 %) a chemikáliemi (19 %).
Po celé Evropě jsou podle průzkumu EEA velké rozdíly. Jde o nerovnoměrnou zátěž vnějších nákladů spojených s klíčovými znečišťujícími látkami ovzduší, i o význam regionálně specifických politik a opatření.
Energeticky náročná odvětví představují necelých 27 % celkových emisí skleníkových plynů. Pozoruhodné je, že podíl různých znečišťujících látek vypouštěných energeticky náročnými odvětvími ve srovnání s celkovými emisemi průmyslu je často vyšší než jejich podíl na celkových emisích skleníkových plynů.
Sektor železa a oceli vyniká jako největší zdroj především kadmia, mědi, rtuti, niklu, olova či dioxinů. Mezitím chemický sektor spolu s výrobou buničiny a papíru jsou zase hlavními producenty těkavých organických sloučenin. Tyto rozdílné emisní profily zdůrazňují potřebu sektorově specifických opatření k řešení nejkritičtějších zdrojů znečišťujících látek, ať už pocházejí ze spalování, nečistot v surovinách, manipulace se surovinami nebo chemických procesů v závodě.
Za poslední dvě desetiletí došlo k významnému pokroku ve snižování emisí z energeticky náročných odvětví. Byly zaznamenány významné poklesy emisí skleníkových plynů a všech hodnocených znečišťujících látek ovzduší, i když docházelo k určitému stagnování a kolísání emisí meziročně.
Největší poklesy lze podle EEA zaznamenat u oxidů dusíku (NOx), oxidů síry (SOx), dioxinů a u niklu. Navzdory těmto snížením zůstává relativní podíl emisí z energeticky náročných odvětví ve srovnání s celkovým průmyslem u klíčových znečišťujících látek vysoký.
V roce 2023 byly energeticky náročné sektory odpovědné u některých hlavních sledovaných látek za více než 60 % emisí z průmyslu celkem.
Podle údajů EEA emise skleníkových plynů z energeticky náročných odvětví mezi lety 2005 a 2023 klesly o 42 %. Nejvíce se snížily emise skleníkových plynů v tomto období v chemickém sektoru, následovaném zpracování hliníku, a papíru.
Ačkoliv je obtížné tato snížení přisoudit konkrétním opatřením, jedním z pozoruhodných skutečností je, že hrubá přidaná hodnota energeticky náročných odvětví zůstala poměrně stabilní, zatímco emise klesaly. To naznačuje pozitivní ekonomický vývoj. Jinými slovy to znamená: čistší výroba, stejné peníze, méně znečištění.
Výrazné byly v tomto ohledu dva nástroje s nejpřímějším dopadem na environmentální výkonnost energeticky náročných odvětví, a to směrnice o emisích z průmyslu a chovu hospodářských zvířat (IED) a unijní systém obchodování s emisemi (EU ETS), které byly revidovány v letech 2024 a 2023.
Cílem revidovaného IED bylo snížit průmyslové emise znečišťujících látek do ovzduší, vody a půdy. Dále si klade za cíl zlepšit efektivitu využívání zdrojů a podporovat používání méně nebezpečných látek, cirkulární ekonomiku a dekarbonizaci. Stanovuje rámec pro vydávání povolení na základě nejlepších dostupných technik (BAT) a konzistentních environmentálních požadavků pro provozovatele. Klíčovou vlastností této směrnice je její dodatečná flexibilita při vydávání povolení. Cílem je podpořit přijetí nových technik a dosáhnout hluboké průmyslové transformace, která přispěje k udržitelné, čisté, cirkulární, úsporné a klimaticky neutrální ekonomice.
V příštích letech se také aktualizují sektorové dokumenty, které stanovují nejlepší dostupné technologie pro průmysl. Obsahují emisní limity pro znečišťující látky (mimo CO2, které řídí EU ETS). Nově přibudou také limitní hodnoty environmentálního výkonu a srovnávací benchmarky pro továrny – díky nim by mělo být vyhodnocení BAT přesnější.
Nařízení o portálu průmyslových emisí vyžaduje sběr dat od průmyslových provozovatelů o jejich spotřebě vody, energie a surovin od roku 2028. Tato data doplní informace o průmyslových emisích do ovzduší a vody, přenosech odpadů a objemech výroby, čímž se posílí transparentnost a umožní systematičtější hodnocení využívání průmyslových zdrojů a dopadů.
Nově revidovaná směrnice IED sice pokrývá širší okruh továren než jen energeticky náročné odvětví, ale i tak zůstává EU ETS nejdůležitějším nástrojem pro dekarbonizaci těchto odvětví – a to nákladově efektivně.
EU ETS stanovuje cenu za emise a zavádí postupně klesající strop emisí z velkých průmyslových zařízení. Prostřednictvím tohoto mechanismu si klade za cíl povzbudit provozovatele energeticky náročných odvětví, aby snižovali své emise skleníkových plynů. Zlepšení lze dosáhnout prostřednictvím energetické účinnosti, zavedení nízkouhlíkových zdrojů energie a elektrifikace. Energeticky náročná odvětví byla podle EEA do určité míry osvobozena. Dostávají bezplatné povolenky, aby přechod mohl probíhat postupně a aby se zabránilo riziku úniku emisí. Méně štědré přidělování volných povolenek vytváří silnější motivaci ke snižování emisí.
V říjnu 2023 byla přijata nová pravidla vyžadující plány klimatické neutrality. Podle těchto pravidel musí průmysloví provozovatelé těch nejméně efektivních zařízení připravit plán, jak sníží své emise. Následně jim bude uděleno bezplatné přidělení emisních povolenek na plné úrovni benchmarku, která odráží výkonnost nejefektivnějších zařízení v sektoru. Do roku 2034 pak končí bezplatné emisní povolenky pro ocelárny, cementárny a hliníky, protože je nahradí takzvané uhlíkové clo na hranicích.
V únoru 2025 představila Evropská komise Dohodu o čistém průmyslu (Clean Industrial Deal – CID), jakožto klíčovou iniciativu pro dekarbonizaci a posílení konkurenceschopnosti. Staví průmyslovou dekarbonizaci — a do jisté míry i cirkularitu — jako strategický nástroj konkurenceschopnosti. Široká škála nástrojů v CID si klade za cíl podpořit výrobu čistých technologií vyrobených v EU, mobilizovat finanční prostředky pro průmyslovou transformaci a snížit náklady na energii.
Podle nedávné studie Evropské komise by stanovení podmínek povolení na co nejpřísnější úrovni mohlo přinést roční výhody přibližně 27 miliard EUR.
Postupné vyřazování uhlí jako paliva snížilo a nadále snižuje emise skleníkových plynů. Také vede k nižším hladinám znečišťujících látek, jako je oxid siřičitý, ostatní znečišťující látky nebo prachové částice. Uhlí se však také používá jako surovina v průmyslu. Závislost ocelářského průmyslu na uhlí nepřímo přispívá k emisím metanu především prostřednictvím uhelné těžby. Metan je silný skleníkový plyn a prekurzor přízemního ozonu, který způsobuje respirační onemocnění a předčasná úmrtí. Spalování biomasy může také zvýšit emise prachových částic i ostatních znečišťujících látek. I když celkové emise z průmyslových továren klesnou, rychlý nárůst spalování biomasy může naopak zvednout emise SO2 a dalších látek. Biomasa tak sice pomáhá snižovat CO2, ale zvyšuje jiné škodliviny. EEA proto doporučuje, aby se místo spalování využívala biomasa spíše materiálně, jako třeba k výrobě bioplastů, dřevěných vláken nebo stavebních desek.
Dále zachycování a ukládání uhlíku (CCS) může přinést určité vedlejší výhody v oblasti znečištění ovzduší. Může však také zvýšit emise znečišťujících látek, jako jsou prachové částice nebo oxidy dusíku dodatečné energie potřebné k procesu. Kromě toho emise čpavku se mohou zvýšit i několikanásobně v důsledku degradace rozpouštědel používaných pro zachytávání uhlíku. V současnosti nejběžnější a nejrozšířenější CCS používá rozpouštědla na bázi aminu.
Nové technologie však i tyto emise snižují. Dá se to provést buď zachycením CO2 před spalováním, nebo investicemi do filtrů na síru a dusík – tyto náklady se však také započítají do ceny technologie.
CCS funguje, jak ukazují existující pilotní projekty, ale v ocelárnách či cementárnách se moc nepoužívá. Široké přijetí je stále omezeno vysokými náklady, požadavky na infrastrukturu a regulačními překážkami.
Historie technologických změn v průmyslu jasně ukazuje, že nové technologie přinášejí významné přínosy, ale zároveň často vedou k nevyhnutelným kompromisům mezi různými druhy znečišťujících látek – například když se díky filtrům podařilo snížit emise síry, na druhé straně se zvýšily koncentrace prachových částic nebo oxidů dusíku. To zdůrazňuje nutnost pečlivého, opatrného přístupu, který je přesně šitý na míru konkrétnímu odvětví, aby se tyto nežádoucí obchody minimalizovaly a dosáhlo se co nejvíce komplexního zlepšení.
Politiky zaměřené na dekarbonizaci a podpora konkrétních projektů by proto měly klást důraz na identifikaci těch řešení, která mají největší potenciál přinést nejen snížení CO2, ale i vedlejší přínosy v podobě prevence jiných znečišťujících emisí nebo posílení principů cirkularní ekonomiky, jako je recyklace surovin či jejich náhrada odpady. Taková promyšlená řešení a strategie pomohou zabránit promarněným příležitostem, kdy bychom investovali do úspor emisí za vysoké náklady, zatímco levnější alternativy by zůstaly nevyužité.
Tento integrovaný pohled lze ještě více rozšířit do praxe – například při stanovování kritérií pro financování projektů z unijních fondů, kde by se hodnotily nejen dekarbonizační efekty, ale celková environmentální stopa. Při vytváření nových rámců pro vydávání provozních povolenek továrnám, které by zahrnovaly komplexní BAT normy nebo při definování standardů udržitelnosti a kritérií pro veřejné zakázky, jako je preferování nízkoemisní oceli s certifikátem o snížené uhlíkové stopě, což by postupně formovalo trh směrem k udržitelnějším produktům.
-red-
