Můžeme tak očekávat každoroční přehled ČHMÚ o kvalitě a proměnách ovzduší v Česku. Pokud váš soused v kamnech kromě kvalitního dřeva pálí také plasty apod., tak to s největší pravděpodobností zjistíte tzv. po čichu, a ne díky ČHMÚ, protože tyto přehledy vycházejí až zpětně a za velké správní celky. Navíc zdrojem největšího znečištění ovzduší nejsou každou zimu propírané domácnosti, které by spalovaly zakázané materiály – toto se naštěstí děje čím dál méně a pryč je doba, kdy se v kamnech topilo vším, co hořelo. Mezi největší znečišťovatele ovzduší stejně patří doprava a průmyslová výroba – uhelné elektrárny, spalovny, těžký průmysl a další.
Do aut i továrních komínů se sice instalují lepší a lepší filtry, které zachycující více a více zdraví ohrožujících částic, ale i tak je ideál ještě daleko. Například podle nedávného zjištění britského deníku The Guardian dýchá 98 % evropské populace velice znečištěný a zdraví nebezpečný vzduch. Ten totiž přesahuje bezpečnou hodnotu částic polétavého prachu PM2,5, která je podle WHO maximálně 5 mikrogramů na metr krychlový. Tyto částice mohou díky své velikosti proniknout až do plic. To zvyšuje riziko respiračních onemocnění jako je bronchitida nebo astma, ale i srdečních chorob. Podle The Guardian je má toto znečištění v Evropě za následek 400 000 úmrtí ročně.
Toto číslo je naprosto alarmující, a proto je potřeba kvalitě ovzduší věnovat pozornost – a to nejen během topné sezóny, ale celoročně. Samozřejmě se nabízí odstranit všechny zdroje znečištění, ale stačí se podívat na hysterii okolo tzv. Green Dealu v Evropě. Očekávat tak, že by mohlo dojít ke společnému celosvětovému konsenzu je čirá utopie.
Proto je podle mě nezbytné se zaměřit na hyperlokální měření ovzduší. Nejen, že se díky němu každý občan může opravdu dozvědět jaký vzduch dýchá, ale zároveň může pomoci zmírnit příčiny i následky špatného ovzduší. Míra jeho znečištění totiž není žádná stálá konstanta. Naopak se velice dynamicky mění a promlouvá do ní daleko více faktorů než jen to, jestli ve vašem okolí existuje továrna s komínem nebo průmyslová zóna s hustým provozem. Velkou roli hrají vnější faktory jako je počasí.
Tlakové výše a níže, vítr a další veličiny ovlivňují směr, kterým se znečištění ve větší koncentraci vydá. Může jít o spodiny ze silnice za obcí, ale i znečištění daleko většího rozsahu. To je případ severní a střední Moravy. Tyto regiony, jak je patrné i z interaktivní mapy The Guardian, do velké míry ovlivňuje znečištění přicházející z přilehlých polských oblastí, které jsou známy těžkým průmyslem a uhelnými doly.
Řešením může být právě hyperlokální měření. To funguje tak, že jsou v dané oblasti instalovány měřící senzory a meteostanice. Například ty od Agdata City posílají aktuální data z měření v reálném čase přes na webovou stránku objednavatele měření, typicky obce. Každý se tak může podívat jaký je v danou chvíli stav ovzduší v jeho okolí a rozhodnout se, jestli začne větrat nebo se vydá na procházku s dítětem. To je ceněno nejen astmatiky a lidmi s respiračními problémy.
Systém jde totiž ještě dál a v případě naměření zdraví nebezpečných hodnot pošle upozornění určené osobě. Může to být velitel dobrovolných hasičů nebo starosta obce, kteří pomocí místního rozhlasu nebo sítě Munipolis informuje občany v dané lokalitě, aby si zavřeli okna. Týká se to ale i ředitelů škol nebo domovů seniorů, kteří zajistí, aby se jejich klienti v danou dobu zbytečně nezdržovali venku, omezili procházky či větrání.
Jak ovšem hyperlokální měření zajistit? Není v možnostech ani cílech ČHMÚ poskytovat takto lokálně orientovaná měření. Navíc v době škrtů v rozpočtu není a asi ani nebude v prioritách a ani ve finančních možnostech Ministerstva životního prostředí (ČHMÚ je jeho příspěvkovou organizací) vytvoření aparátu, který by dokázal poskytnout hyperlokální měření po celém Česku.
Klíčová jednání by se měla podle mého názoru udát na poli Evropské unie. Představte si, že by se by se po celé Evropě podařilo vybudovat komplexní síť monitorující stav ovzduší... Ze získaných dat mohou čerpat nejen lidé žijící v daných lokalitách, ale i stát a celá Evropa. Těm by data poskytovala možnosti nalézání řešení, ale i příčin na mezistátní úrovni. Viděli jsme to na příkladu dolu Turów a podobný drobnohled by si určitě zasloužil i vzduch přicházející na Moravu od našeho severního souseda.
Hyperlokální měření mikroklimatu funguje nejen globálně, ale i lokálně. Proto se některé samosprávy dávno rozhodly vyřešit jeho měření samy. Například Agdata City zajišťují měření v obcích po celém Česku. Jen v Praze jsme v rámci projektu monitoringu mikroklimatických parametrů, za kterým stojí městská společnost Operátor ICT (OICT), nainstalovali 134 senzorů.
Důvodem instalací je nejčastěji městské plánování nebo podezření právě na lokální znečišťovatele. Obce si ale nemusí pořizovat monitoring ovzduší jen proto, aby někoho „nachytali na švestkách“ a bezpečně identifikovali lokální zdroj znečištění. Naopak z naší zkušenosti víme, že spousta provozů a výroby v lidech vyvolává nedůvěru zcela zbytečně. Proto se firmy, které chtějí být transparentní objednávají toto měření samy nebo se na něm finančně spolupodílí spolu s obcí. Běžné jsou i dohody, že v případě rizikových provozů hrozí při překročení limitů znečišťovateli od obce pokuta. Odpadají tak složitá dokazování nebo soudy, když se obě strany dohodnou na způsobu měření. V naší praxi jsme se například setkali s případem, kdy pomocí senzorů Agdata City sledujeme znečištění v obci s přilehlou skládkou. Z měření pak vyplynulo, že největší znečištění v obci způsobuje automobilová doprava.
Nejzásadnější a nejčastěji se v ovzduší vyskytující jsou částice polétavého prachu, které způsobují zdravotní potíže zejména jejich dlouhodobou inhalací. Právě o senzory na jejich měření je mezi samosprávami velký zájem. Kromě zdraví občanů hraje, jako prakticky pokaždé v najatém obecním rozpočtu, i cena. Právě nízké pořizovací náklady jsou důvodem, proč se obce do vlastního monitoringu ovzduší a mikroklimatu pouštějí. Například roční provoz senzoriky i s instalací na indikaci prachových částic PM1, 2, 5, 4 a 10 vyjde ročně na méně než 30 tisíc korun.
Hyperlokální měření není ovšem jen záležitostí lokalit se špatným ovzduším a sousedskými spory. Stále častěji ho využívají samosprávy měst a obcí, které jsou zaměřený na zdravotnický turismus a díky pravidelným měřením chtějí získat titul klimatické lázně. Ten mohou užívat místa, kde je vzduch nejen čistý, ale splňuje i dané parametry kvality. Podobnou iniciativu vnímáme i od provozovatelů horských středisek, hotelů, lázní nebo wellness.
Znečištěné ovzduší není určitě situací, která by se měla přijmout tak jak je. Naopak je v silách nás všech, abychom udělali něco k jeho zlepšení. První odrazový můstek, jak se so toho pustil je ale zjištění aktuálního stavu situace a konkrétních míst, kde je potřeba zasáhnout. Toho ale bez podrobných lokálních dat, nikdy nemůžeme dosáhnout.*
Jiří Jirásko, Agdata City
Foto: AG data
