"Aby mohlo dojít k vytvoření právního opatření, které může omezit nebo úplně zakázat nakládání s určitým typem mikroplastů, tak musí být prokázáno, že je opatření nezbytné a zároveň je přiměřené tomu, čeho chceme dosáhnout,“ řekl Novák. Například u mikroplastů, které se uvolňují z oblečení či lahví, by bylo nejsnazším řešením úplně zakázat plasty, což ale není přiměřené řešení, jelikož by to znamenalo kolaps ekonomiky.
Pro posouzení přiměřenosti zákona či opatření, musí být známý dopad dané látky na životní prostředí, lidské zdraví či zdraví živočichů. "To je často u chemických látek a potažmo u mikroplastů těžko zjistitelné, s ohledem na to, že je potřeba to zkoumat dlouhodobě," řekl.
"Potřebovali bychom porovnat dopad mikroplastů na člověka, který se s nimi nikdy nesetkal a člověka, který s nimi vyrůstal, což v současné době není již skoro možné, protože v podstatě každý se s těmi mikroplasty setkal. V tu chvíli narážíme na nejistotu toho, zda mikroplasty mají skutečně dopad na lidský organismus takový, jaký předpokládáme," řekl. "Zároveň narážíme na to, že nejsme schopni posoudit, jestli tento zákaz mikroplastů je skutečně přiměřený jejich dopadům," dodal.
Pokud je dopad velmi pravděpodobný, využívá právo principu předběžné opatrnosti, podle kterého omezí či zakáže činnost, která by mohla ohrozit životní prostředí. Podle Nováka ale velmi záleží na posouzení, zda je nebezpečí reálné nebo hypotetické. Pro posouzení nebezpečí a dopadů jsou vždy potřeba vědecké důkazy.
Aby bylo možné látky omezit, je podle Nováka potřeba mít alternativy, které je nahradí. Zároveň by alternativy neměly mít nakonec stejný nebo horší dopad. "Na dopad alternativy se ale může přijít i po 20 letech, kdy už se široce používá. To je i příklad igelitových tašek, které se objevily v 50. letech. Úmyslem jejich vynálezce bylo, aby se nepoužívalo tolik papírových tašek, a tím pádem se nekácelo takové množství lesů,“ řekl.
Řešení mikroplastů je podle vědce složité i kvůli tomu, že mají široké spektrum původu. Mikroplasty se dají rozdělit na dva typy, primární a sekundární. Primární mikroplasty jsou například mikroperly v kosmetických výrobcích či čisticích prostředcích. Sekundární mikroplasty vznikají rozpadem větších kusů plastů, jako jsou plastové tašky, lahve a další výrobky nebo mikrovlákna ze syntetického oblečení či malé kousky pneumatik.
Záměrně přidané mikroplasty do výrobků omezila koncem září Evropská komise. Opatření se týká mikroplastů v kosmetice, přípravcích na ochranu rostlin i třpytek nebo hraček. Nově se v EU nesmí uvádět na trh například kosmetika s plastovými mikrokuličkami, vyrábět se ale může i nadále. Zákaz prodeje těchto produktů v EU by podle Nováka mohl vést i k vývozu standardu do dalších států, například do Turecka nebo Egypta. "Vývoz standardů se obecně považuje za pozitivní efekt evropské legislativy,“ řekl.*
-čtk-
