Zpětný odběr očima insidera: Sledovat vývoj je v zájmu obcí

Téměř třináct let působil Ladislav Trylč v Odboru odpadů Ministerstva životního prostředí, z toho osm let jako vedoucí oddělení zpětného odběru. V listopadu na základě vlastního rozhodnutí z ministerstva odešel. Jak by zpětně bilancoval zpětný odběr v České republice a na co by se obce měly do budoucna v souvislosti se zpětným odběrem připravit?

V rozhovoru pro časopis Moderní obec Ladislav Trylč připomněl, že koncept zpětného odběru, resp. rozšířené odpovědnosti výrobce, zavedl pro určité druhy výrobků do českého právního řádu starý zákon o odpadech již v roce 2002. V následujících letech docházelo postupně k rozšiřování daných regulací mnohými novelizacemi, z nichž mnohé odrážely přicházející evropské směrnice.

V případě odpadních elektrozařízení byla první směrnice Evropské unie schválena již v roce 2002, přičemž do národních legislativ měla být implementovala v průběhu roku 2005.

„Přijatá právní úprava však podle mého názoru nebyla v roce 2005 pojata příliš šťastně. Šlo o velmi liberální koncept, který se brzy ukázal jako nepříliš funkční, což vedlo i k řadě soudních sporů, z nichž některé pokračují ještě dodnes,“ konstatoval Ladislav Trylč a uvedl, že v roce 2014 tak bylo nutné připravit významnější novelu v oblasti nakládání s odpadními elektrozařízeními, a do zákona se dostalo i několik důležitých prvků, které zásadním způsobem změnily dosavadní praxi. Např. bylo najisto postaveno, kdo smí přebírat odpadní elektrozařízení, a byly stanoveny i některé povinnosti pro výrobce a kolektivní systémy, zejména vytvářet vlastní sběrnou síť o určité minimální hustotě.“

Nedobré zkušenosti v oblasti implementace legislativy týkající se zpětných odběrů nebyly nicméně pouze doménou pouze ČR, a proto novelizovaná rámcová směrnice o odpadech od roku 2018 definuje určitá základní pravidla, resp. minimální požadavky na systémy rozšířené odpovědnosti výrobců, které musí být vždy při tvorbě legislativy ze strany členských států zohledněny.

„Uvedená směrnice o odpadech je dnes mj. implementována prostřednictvím zákona o výrobcích s ukončenou životností, který lze společně s novým zákonem o odpadech bezesporu považovat za milník v oblasti nejen zpětných odběrů, ale vůbec celého odpadového hospodářství. Nová legislativa platná od 1. ledna 2021 postupně navyšuje poplatky za uložení odpadu na skládky a ruku v ruce s tím mj. zavádí i motivační nástroje pro obce, které budou plnit požadavky míry třídění komunálního odpadu,“ uvedl dále Ladislav Trylč.

Jsou tak výrazné milníky i v dalších agendách, třeba ve zpětném odběru pneumatik nebo obalů?

Také u pneumatik byl už od roku 2002 aplikován jakýsi základní koncept rozšířené odpovědnosti výrobce, avšak zcela nevymahatelnou cestou. Výrobci totiž měli pouze obecnou povinnost pneumatiky sbírat, jenže vůbec nebylo řečeno v jakém objemu a ani nebyly stanoveny požadavky na sběrnou síť. Tento stav trval poměrně dlouho, pravděpodobně proto, že oblast není regulována na úrovni EU, a k přijetí radikálnější právní úpravy nebyla ČR v minulosti nijak motivována. Teprve v roce 2014 byla zákonem o odpadech jasně stanovena minimální, ale bohužel velmi nízká úroveň zpětného odběru použitých pneumatik, a to ve výši 35 % ročně.

Dalším významným krokem byl vznik příslušného právního rámce pro existenci kolektivního systému a následně pak bylo vydáno příslušné oprávnění společnosti ELTMA. Kupodivu však i poté naprostá většina výrobců pneumatik setrvala nadále u svých individuálních systémů plnění povinností. Tento stav se pak nezměnil ani po přijetí nového zákona. Z mého pohledu je přitom stávající způsob plnění povinností ze strany individuálních výrobců v mnohých ohledech už za hranou zákona.

Od roku 2020 byla minimální hranice sběru použitých pneumatik z 35 % navýšena na 65 %, přičemž cílová hodnota je 80 % od roku 2022.

Přestože tedy máme od 1. ledna novou legislativu, která implementovala tzv. balíček cirkulární ekonomiky, tedy poměrně zásadní změny několika evropských směrnic v oblasti odpadového hospodářství schválené v roce 2018, mohlo by se zdát, že nyní bude následovat období klidu pro řádnou implementaci nových povinností. Opak je však pravdou. Pokud jde o obaly, proces změny směrnice o obalech má být zahájen patrně ještě do konce letošního roku.

Směrnice o bateriích pak byla už otevřena na konci roku loňského a aktuálně probíhají intenzivní jednání, která mají určit výslednou podobu nové evropské regulace.

Stará směrnice o bateriích má nicméně 30 relativně krátkých článků, přičemž nová regulace již nemá být směrnicí, ale značně rozsáhlým nařízením, které stanovuje enormní množství nových povinností, z nichž lze např. uvést, že některé baterie se budou smět v EU v blízké budoucnosti prodávat, jen pokud nepřekročí určitý práh uhlíkové stopy. Komplikovanou pak bude i samotná transpozice daného předpisu do právního řádu ČR, neboť bude potřeba vypustit celou řadu ustanovení v zákoně o výrobcích s ukončenou životností a současně zachovat alespoň terminologickou kompatibilitu mezi těmito dvěma předpisy.

Také oblast zpětného odběru odpadů z obalů prodělala v nedávné minulosti dynamický vývoj a další změny se připravují. Agenda se v důsledku požadavků EU stala administrativně podstatně složitější, zejména pokud jde o nároky na evidenci obalů nebo výpočet míry recyklace.

Jak už jsem uvedl, i tato nová směrnice EU má být otevřena ještě letos, přitom však poslední evropská regulace pro tuto oblast byla implementována v roce 2018. Takže nová směrnice bude tak trochu paradoxem, protože právě v oblasti odpadů se rozjíždí proces ekomodulace, což je zcela nový ekonomický nástroj, definovaný jako povinnost systémů rozšířené odpovědnosti výrobce, jehož prostřednictvím mají být výrobci obalů ekonomicky motivováni k vyrábění produktů s co nejnižším negativním dopadem na životní prostředí. Snadněji recyklovatelné obaly tedy budou zatěžovány nižším recyklačním příspěvkem ve srovnání s obtížněji recyklovatelnými.

Zcela stranou ponechávám návrh zákona o omezení dopadu vybraných plastových výrobků na životní prostředí, jenž byl v lednu postoupen do Poslanecké sněmovny a který také přinese mnoho neobvyklých změn.

A pokud jde o autovraky, resp. vozidla s ukončenou životností?

I zde se chystají na evropské úrovni zásadní změny. Příslušná evropská směrnice měla být původně otevřena také do konce letošního roku, ale nedávno došlo k odložení o rok. Přesto už Evropská komise avizovala, že nová směrnice (či snad opět nařízení?) by měla definovat povinnosti vztažené k vozidlům v rámci jejich celého životního cyklu. Současně má být i v této oblasti zaveden standardní koncept rozšířené odpovědnosti výrobců.

Tento konkrétní bod přitom vnímám jednoznačně pozitivně, stát dnes subvencuje zpracovatelům vozidel s ukončenou životností část provozních nákladů prostřednictvím dotačního titulu v gesci Státního fondu životního prostředí, a to za předpokladu, že zpracovatelé autovraků vznikající odpady předávají k řádně k recyklaci či využití. V návaznosti na tyto avizované změny by tedy časem měl tento dotační titul skončit, a příslušné náklady na zpracování vozidel by měly jít na vrub samotných výrobců vozidel.

Co však poslední změny či nová opatření, o nichž se teprve mluví, budou znamenat pro obce? Na co se mají připravit?

Vyjdu-li z nového zákona o výrobcích s ukončenou životností, který vstoupil v účinnost letos v lednu, pak obce mohou těžit například z toho, že by se mělo podařit srovnat podmínky plnění povinností ze strany jednotlivých kolektivních systémů zpětného odběru. Například odpadní elektrozařízení by z obcí měla být řádně svážena, a radnice by nemusely čelit třeba takovým problémům, které nastaly loni v létě, když jeden kolektivní systém naráz přestal svážet televizory určitého výrobce.

Narovnání podmínek pro plnění základních povinností jednotlivými kolektivními systémy povede i k určité kultivaci zpětného odběru, což také poskytne obcím větší jistoty.

Doufejme, že i pneumatik, které budou obce sbírat a dále předávat ke zpracování na své vlastní náklady, bude postupně ubývat.

Jak si Česká republika stojí ve zpětném odběru ve srovnání s ostatními členskými státy EU?

V oblasti zpětného odběru obalů jsme určitě na předních příčkách. Pokud jde o přenosné baterie, i u nich plníme stanovený cíl, což rozhodně nelze říci o všech členských zemích EU. Pro automobilové baterie dosud žádné cíle legislativa nedefinuje, přesto i v této oblasti ČR dosahuje vysoké úrovně sběru.

Pro odpadní elektrozařízení máme, jak známo, na letošní rok stanoven velmi ambiciózní cíl vysbírat minimálně 65 % elektroodpadu vzhledem k množství elektrozařízení uvedeného na trh. O tomto cíli se vedou – i na různých evropských fórech – diskuze, nakolik je reálný, a řada členských států EU už dopředu signalizovala, že s ním bude mít problém. Mnohé odpadní elektrozařízení totiž napříč všemi státy EU více či méně evidenčně mizí v rámci obchodování s druhotnými surovinami.

Každopádně je ještě brzy předvídat, zda Česká republika cíl pro letošní rok splní, protože zatím nejsou k dispozici příslušná data, a navíc koncem roku obměna elektrozařízení v domácnostech bývá vyšší.

V oblasti zpětného odběru použitých pneumatik, která zatím v rámci EU není regulována, si podle mého názoru také špatně nevedeme. I když nelze přivírat oči před rozevírajícími se pomyslnými nůžkami mezi mírou zpětného odběru, který vykazuje kolektivní systém ELTMA, a mírou sběru vykazovanou na straně individuálních systémů. Přitom kolektivní systém už de facto přeplňuje množství pneumatik, které výrobci uvádějí na trh. U individuálních systémů dosud platilo, že se jimi výrobci snažili pokrýt jen svůj vlastní minimální cíl sběru a nic dalšího nad tento limit nesbírali.

Jiná věc ovšem je, nakolik za výsledky vykazovanými individuálními systémy stojí reálné sběry použitých pneumatik a nakolik „zakoupená data“ od jiných subjektů. V tomto ohledu podle mého názoru nová legislativa přinesla v této oblasti zásadní změny – jednak navýšila cíle sběru pneumatik, ale současně umožnila provedení křížové kontroly údajů o sběru pneumatik uváděných v ročních zprávách jednotlivých výrobců s hlášeními odpadových zařízení.

Neexistuje však určitá hranice (možná pro každý stát jiná s ohledem na „environmentální vyspělost“ obyvatelstva a jeho životní úroveň, ale i na další faktory), kdy dosud vcelku příznivě rostoucí čísla o zpětném odběru se pojednou zpomalí, neřkuli zastaví, a třídění a zpětný odběr narazí na své limity?

Jistě by to bylo téma pro zajímavou sociologickou studii, a to i pokud jde o vámi zmíněné možné rozdíly mezi jednotlivými státy. Nepochybně platí, že nad určitý rámec zpětného odběru se ve snaze dosáhnout ještě lepších výsledků náklady začnou výrazněji zvyšovat. Proto je nutné, aby jakákoliv regulace byla také sociální a dobře odrážela realitu.

V České republice však zatím v ochotě občanů třídit odpady na tom nejsme nikterak špatně. Jediné, co snad lze obecněji vypozorovat, je to, že ochota lidí třídit odpady neklesá, ale spíše se zvyšuje jejich očekávání, že pro to budou mít komfortnější podmínky a že obce ve spolupráci s kolektivními systémy či autorizovanou obalovou společností jim sběrnou síť přiblíží.

Pokud však MŽP dostává nějaké podněty občanů na nefunkčnost sběrné sítě, tak se hlavně týkají pneumatik. Drtivá většina oznámení pak bohužel dlouhodobě spadá právě do oblasti individuálních systémů.

Tady lze uvést i takovou anomálii, kterou lze stěží označit jako náhodnou. V prvním souboru údajů o místech zpětného odběru výrobců pneumatik, které MŽP obdrželo, je vysoký podíl provozovatelů, kteří pneu-matiky odebírají pouze ve všední dny od 9 do 15 hodin. Podíváte-li se však na webové stránky daných provozovatelů míst zpětného odběru (obvykle pneuservisů či autoservisů), leckdy ke svému překvapení zjistíte, že jejich otevírací doba je obvykle delší. Servis má, řekněme, ve všední dny otevřeno od 8 do 17 hodin a zákazníkům je připraven posloužit i v sobotu dopoledne. Jenže použité pneumatiky tam od vás převezmou pouze od 9 do 15 hodin a v sobotu vůbec ne. A proto přijdete-li tam odevzdat použité pneumatiky po 15. hodině, pracovníci servisu je od vás nemusí převzít. Běžný pracující člověk pak nemá šanci po návratu ze zaměstnaní použité pneumatiky ve svém nejbližším okolí odevzdat.

Tohle mnohé lidi dost demotivuje a pak nacházíme použité pneumatiky v příkopech podél silnic či u lesa.

Ideální by bylo, kdyby pneumatiky bylo možné odevzdat i ve sběrnách dvorech obcí, nejraději bez poplatku. Třeba v Němčovicích na Rokycansku to podle tamního starosty Karla Ferschmanna vyřešili už před lety tak, že si obec pořídila živnostenský list na údržbu vozidel, tedy na pneuservis, a automaticky se tak stala i sběrným místem pro použité pneumatiky, které sbírá ve svém sběrném dvoře…

Kolektivní systém ELTMA dnes spolupracuje především s pneuservisy a autoservisy. Kdyby spolupracoval i s obcemi, dosahoval by míry sběru, kterou by pochopitelně nebyl schopen ufinancovat, neboť zdaleka nezastupuje všechny výrobce na trhu.

Autorizované obalové společnosti EKO-KOM v roce 2019 z průzkumu, který si nechala provést mezi obcemi, vyšlo, že 44 % z nich obdrželo od společnosti EKO-KOM nižší odměnu za nakládání s obaly, než kolik činily náklady těchto obcí na tuto činnost. Co byste těmto obcím vzkázal?

Snažíte-li se nakládat s odpady tak, aby životní prostředí utrpělo co nejméně, vždy to bude něco stát. Proto existují systémy rozšířené odpovědnosti výrobců, resp. autorizované obalové společnosti či kolektivní systémy, v jejichž rámci výrobci nesou finanční odpovědnost za výrobek i poté, co se stal odpadem. Nicméně je to také odpovědnost obce, jak bude nakládat se svým odpadem a jak k této odpovědnosti povede své obyvatele.

Stát neingeruje do toho, jak vysoké recyklační příspěvky by měl výrobce platit. Pouze – a to i v souladu s evropskou legislativou – stanovuje pravidla, kterých cílů by při nakládání s odpady, tedy rovněž ve zpětném odběru, mělo být dosahováno. Také v oblasti obalů došlo nedávno ke změně autorizace k zajišťování sdruženého plnění podle zákona o odpadech, což by ve svém výsledku mělo vést i k tomu, aby obce dostávaly spravedlivou smluvní odměnu za oddělený sběr odpadů.

Přesto EKO-KOM samozřejmě nemůže spravedlivě všem obcím proplatit reálné náklady, které s touto činností mají. Jsou obce, jež vykazují naprosto excesivní náklady na jednotku produkce tříděných odpadů, a zase jiné, které třídí efektivně a náklady na to mají podstatně nižší. EKO-KOM tedy obcím subvencuje jakési průměrné náklady.

Rovněž je třeba připomenout, že EKO-KOM prostřednictvím smluvních odměn samozřejmě platí pouze obalovou složku vytříděného odpadu, nikoliv 100 % nákladů na třídění papíru či plastů, což jsou komodity, v nichž se nachází výrazné zastoupení neobalových odpadů, za něž EKO-KOM jako autorizovaná obalová společnost pochopitelně platit obcím nemůže.

Vrátím-li se ještě k vaší práci na ministerstvu, se kterými partnery zvenčí úřadu se vám nejlépe spolupracovalo?

Na tuto otázku není snadná odpověď, jak by se snad mohlo zdát. Někdy byla spolupráce s tím či oním partnerem intenzivnější, jindy se třeba i zadrhla. Navíc bych nechtěl ve výčtu na někoho zapomenout.

Takže mohu-li mluvit za oblast zpětného odběru, určitě jsme byli často v kontaktu se Svazem měst a obcí. Konzultovali jsme s ním některá svá připravovaná stanoviska a vítali jeho názory, náměty i připomínky. Vždy byly věcné a pokaždé v zájmu dobrého fungování zpětného odběru.

Velmi dobrá byla také spolupráce s některými kolektivními systémy, ať už to byl ELEKTROWIN, ECOBAT, či EKOLAMP, ale i některé další. Jistě, každý kolektivní systém samozřejmě hájí oblast svého zájmu – proto bylo třeba občas sáhnout k určitému vyvažování jejich požadavků a hledat takový model, který bude přijatelný nejen pro ně, ale hlavně pro celý systém. Určitým vodítkem nám přitom často bylo například to, jak hustou a efektivně fungující sběrnou síť si každý takový kolektivní systém vybudoval a jak dokáže spolupracovat s obcemi, jako to umí třeba už zmíněný ELEKTROWIN.

Vážím si však například toho, že společnost ECOBAT se už v předstihu aktivně snaží řešit problematiku bezpečného sběru přenosných lithiových baterií, které jsou skvělé a mají dlouhou životnost – a rychle jich přibývá, ale začnou-li hořet, stávají se velkým problémem. Některé poznatky společnosti ECOBAT jsou přitom zajímavé i pro nás.

Co byste závěrem vzkázal obcím?

Asi nic zásadně objevného. Odpady jsou cennou surovinou a navážet je na jednu hromadu a zahrnovat hlínou nebo je bez přetřídění jen tak nechat prohnat kotlem běžné spalovny odpadů nedává smysl.

Věřím, že zpětný odběr odpadních elektrozařízení, který už nyní u nás směle snese evropské srovnání, bude fungovat ještě lépe. Doufám, že s novými povinnostmi, jež se dostaly do nové odpadové legislativy, obce a jejich obyvatelé na tom budou co nejdříve lépe se sběrem použitých pneumatik, protože ochota výrobců zřizovat pro tyto účely více míst zpětného odběru se zvýší, a obce nebudou muset sbírat staré pneumatiky na své vlastní náklady.

A jak se na evropské úrovni chystají změny i směrem k autovrakům, jejichž součásti dnes lokálně bývají poměrně významnou složkou odpadů ve sběrných dvorech obcí i žlutých kontejnerech, tak budou obcím brzy už značně minimalizovány náklady, které v tomto smyslu s autovraky mají. A aniž bych chtěl nějak předbíhat, dost možná, že dokonce z autovraků budou dostávat i nějakou korunu navíc, pokud budou dané odpady předávat zpracovatelům.

Rozhodně doporučuji obcím, aby oblast zpětného odběru nepouštěly ze zřetele, ve vlastním zájmu sledovaly vývoj, který se v ní nepochybně bude dál odehrávat, a neváhaly se případně se svými dotazy obracet i na ministerstvo.*

Ivan Ryšavý

Článek ze společné přílohy časopisu Odpady a Moderní obec č.12/2021

Napsat komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

deník / newsletter

Odesláním souhlasíte se zpracováním osobních údajů za účelem zasílání obchodních sdělení.
Copyright © 2022 Profi Press s.r.o.
crossmenuchevron-down