K rychlému nárůstu spotřeby přispěl zejména fenomén tzv. fast fashion u nadnárodních řetězců. Obchodní model je založen na kopírování stylů ze špičkových módních přehlídek, ale s málo kvalitními materiály, masovou výrobou, nízkými cenami a velkými objemy prodeje. Podstatná je častá obměna celého sortimentu. Zatímco v roce 2000 byly běžné dvě až čtyři kolekce za rok, již v roce 2011 nabízel řetězec H&M více než dvanáct kolekcí a Zara až 24 nových kolekcí oblečení ročně. Spotřebitelé díky tomu postupně začali vnímat levné oděvy jako zboží téměř na jedno použití. Nekvalitní použité materiály také způsobují, že oděvy nic nevydrží a po několika nošeních podléhají zkáze, což produkuje stále rostoucí množství textilního odpadu.
Naprostá většina textilu a oděvů na vnitřním trhu EU se vyrábí mimo EU, často v zemích s nižšími pracovními a environmentálními standardy. Úpadek evropské textilní výroby začal v devadesátých letech minulého století, když Světová obchodní organizace (WTO) liberalizovala obchod s textilem, především zrušením textilních kvót. Ještě v roce 2004 činil podíl dovozu na evropské spotřebě oděvů kolem 30 procent, o osm let později už to bylo 87 procent. Hlavními dovozci do Evropy je Čína, Bangladéš, Turecko, Indie, Kambodža a Vietnam.
Model výroby a spotřeby „fast fashoin“ má velmi negativní dopady na životní prostředí. Výroba surovin, jejich spřádání na vlákna, tkaní látek a barvení vyžaduje obrovské množství vody a chemikálií, včetně pesticidů pro pěstování surovin, jako je bavlna.
Většina výroby přitom probíhá v rozvojových zemích, kde nejsou environmentální předpisy tak přísné jako v EU, takže se odpadní voda často vypouští nefiltrovaná do vodních toků.
Spotřebitelské používání má také velkou ekologickou stopu kvůli vodě, energii a chemikáliím používaným při praní, sušení v bubnové sušičce a žehlení, jakož i kvůli mikroplastům, které se dostávají do životního prostředí.
Dřívější zpráva Společného výzkumného střediska (Joint Research Centre, výzkumné centrum Evropské komise) odhadla, že z celkového dopadu spotřeby EU na životní prostředí by měly oděvy představovat až 10 %. Podle zprávy Global Fashion Agenda (GFA) vyprodukoval v roce 2015 celosvětový textilní a oděvní průmysl 92 milionů tun odpadu a při zachování stávajícího scénáře by se toto číslo mohlo do roku 2030 zvýšit o polovinu.
Velký podíl na dopadu textilního a oděvního průmyslu na životní prostředí má výroba syntetických vláken i pěstování plodin pro výrobu přírodních vláken.
•Bavlna: necelá polovina všech používaných vláken v EU je z bavlny, která je považována za velmi problematickou z hlediska životního prostředí. Vyžaduje obrovské množství půdy, vody, hnojiv a pesticidů. Dopady biobavlny jsou ve srovnání s konvenční bavlnou výrazně nižší a její podíl na výrobě oděvů se zvyšuje. Na předních místech v jejím využívání jsou společnosti C&A a H&M.
Podle agentury Textile Exchange se však mezi tyto šetrnější druhy výrobků někdy zahrnují i takové, které nedosahují požadovaných ekologických standardů. Například označení „fair trade“ bavlna nehovoří o vlivu na životní prostředí, ale o výrobně-obchodních vztazích.
Negativní vlivy na životní prostředí má rovněž výroba hedvábí nebo vlna (emise skleníkových plynů). Průmysl testuje i jiná přírodní vlákna, jako je konopí, len a kopřiva, která vyžadují méně vody, hnojiv a pesticidů
•Polyester: kolem patnácti procent vláken používaných v oděvech je na bázi polyesteru, vyráběného z fosilních paliv a biologicky nerozložitelného. Na druhé straně má jeho výroba nižší spotřebu vody, lze ho prát při nižších teplotách, rychle schne, téměř se nemusí žehlit a lze jej recyklovat na primární (nová) vlákna. Zpráva organizace Pulse of the Fashion Industry uvádí, že nahrazení 30 % konvenční bavlny polyesterem nebo umělými celulózovými vlákny do roku 2030 by ušetřilo 23 miliard metrů krychlových vody ročně.
Velký podíl na výrobě oděvů mají vlákna z recyklovaných polyesterů, především PET. Několik studií však v poslední době také ukázalo, že při jednom praní polyesterového oblečení (také nylonu a akrylu) se může uvolnit 700 000 mikroplastových vláken.
V současné době se v průmyslu experimentuje s polyesterem na biologické bázi, jako jsou škroby a lipidy z kukuřice, cukrové třtiny, cukrové řepy nebo rostlinných olejů. Tyto zdroje však nekonkurují produkci potravin a vyžadují velké množství vody a pesticidů.
•Celulóza MMC (man-made cellulosic, viskoza) se získává z rozpuštěné dřevní hmoty stromů. Průmysl hledá i další zdroje celulózy, jako je lyocell (Tencel, z eukalyptu, který rychle roste a nevyžaduje zavlažování ani pesticidy), bemberg (cupro) vyrobený z bavlněného lýka nebo piñatex z ananasových listů.
Spřádání surovin do příze, jejich tkaní a dokončovací techniky, jako je barvení nebo dodávání tkaninám pevnosti a lesku, jsou energeticky náročné procesy, při nichž se používá velké množství vody a chemikálií. Při výrobě oděvů se používá skoro 2000 chemických látek, z nichž 165 EU klasifikuje jako nebezpečné pro zdraví nebo životní prostředí.
Většina textilních surovin a konečných výrobků se do EU dováží, tato fáze však představuje pouze 2 % dopadů průmyslu na změnu klimatu, protože většina velkých hráčů tok zboží optimalizovala. Při distribuci vzniká značné množství odpadů kvůli obalům, visačkám, ramínkům a taškám. Velmi negativním jevem je vyhazování výrobků, které se nepodaří během jedné kolekce prodat. Jelikož se počet kolekcí ročně zvyšuje, roste i podíl vyhazovaných oděvů. Ostatně EU v nedávno přijaté směrnici k ekodesignu navrhuje postup, který by tuto praxi buď zakázal, nebo alespoň omezil: firmy by musely zveřejnit, kolik neprodaných oděvů zlikvidovaly a jak, což může mít negativní dopad v marketingu.
Největší dopad na životní prostředí v rámci životního cyklu oděvů má vlastní užití oděvů, a to kvůli vodě, energii a chemikáliím (především pracím prostředkům), sušení v sušičce, žehlení a mikroplastům vylučovaným do vody. Zpráva JRC dospěla k závěru, že jedním z nejúčinnějších způsobů, jak snížit dopad oblečení na životní prostředí, je přesvědčit spotřebitele, aby změnili své zvyky, jako je snížení teploty praní, praní na plnou náplň, méně časté praní, nepoužívání sušičky, nákup ekologických vláken a darování již nepoužívaného oblečení.
V Česku se podle údajů MŽP ročně vyhodí kolem 180 tisíc tun textilu a na vyhozené oděvy připadají 3 až 4 % směsného komunálního odpadu. V současnosti v Česku funguje zhruba 10 000 kontejnerů na textil, které na základě dobrovolných dohod rozmisťují zpracovatelé textilu. Od roku 2025 bude pro obce platit v ČR povinnost zřídit sběrné místo pro textil, jak požaduje evropská směrnice o odpadech. V Evropě se také uvažuje o zavedení cílů pro opětovné použití a recyklaci textilního odpadu nebo zavedení rozšířené odpovědnosti výrobce (EPR).
Odhady míry sběru použitého textilu v Evropě se pohybují okolo dvaceti procent.
Značná část vysbíraných použitých oděvů se vyváží do Asie a Afriky, což vyvolává obavy, že levné použité oblečení způsobuje úpadek místního textilního průmyslu a cílové země si s velkými dovozy často nedokážou poradit.
Oděvy jsou obecně považovány za velmi obtížně recyklovatelný odpadový tok, zejména kvůli různorodosti používaných materiálů. Zmiňované jedno procento oděvů recyklovaných zpět na vlákna může být ve skutečnosti ještě nižší, protože zahrnuje zpracování odstřižků z výroby. Podle údajů z roku 2019 pouhá dvě procenta suroviny pro výrobu oděvů obsahují recyklát (především recyklát PET). Vzhledem k „zeleným“ marketingovým kampaním je to však dnes pravděpodobně více.
Základním problémem recyklace oděvů je to, že v sobě kombinují velké množství různých materiálů (včetně zipů, knoflíků, visaček, gum) a jsou vyrobeny ze směsných vláken, jež lze jen obtížně oddělit, a na jejich úpravu se používá celá řada chemikálií.
Většina neprodejných vysloužilých oděvů se recykluje mechanicky, downcyclingem: jsou rozstříhány a rozdrceny, a vyrábí se z nich izolační materiály, utěrky pro průmysl (pucvol) nebo výplň matrací. Nadějí pro lepší využití je chemická recyklace, která dokáže vyprodukovat panenská vlákna vysoké kvality. Technicky je nyní dostupná pro polyester a nylon, avšak nikoli bavlnu a směsi. Problém je zatím s ekonomickou životaschopností nových technologií.
Volání po větší udržitelnosti výroby oděvů je v rozporu se zájmy výrobců fast fashion a jejich trendu rychlé obrátky nekvalitních oděvů. V jednoduchém světě by bylo nejlogičtější zakázat devastující praxi fast fashion, což ovšem nejde. Takže se doporučení zaměřují na opatření, která snižují dopady na životní prostředí: hledání udržitelnější směsi látek, nižší používání konvenční bavlny, zefektivnění praní a sušení, zvýšení energetické účinnosti a využití obnovitelné energie v technologických procesech, prodloužení životnosti oděvů a zlepšení technologií třídění a recyklace. Navrhovány jsou různé postupy:
•Pomalá móda. Na rozdíl od rychlé módy se pomalá móda snaží přesvědčit spotřebitele, aby si kupovali méně kvalitních oděvů a uchovávali je déle. Tato filozofie zahrnuje spoléhání se na důvěryhodné dodavatelské řetězce, malovýrobu, tradiční řemeslné techniky, používání místních materiálů a sezónní oděvy. Znamenalo by to návrat k praxi před fast fashion: tedy mít jen několik málo velmi kvalitních, a tudíž drahých oděvů. Je otázka, zda je to vůbec reálné.
•Móda jako služba. Nové obchodní modely mohou být založeny na principu sdílení: oblečení si lze pronajmout, podobně jako je to dnes u svatebního a příležitostného oblečení nebo ochranných oděvů. Fungují již služby předplatného oblečení, kdy spotřebitelé platí měsíční poplatek za pronájem určitého počtu oděvů najednou, což jim umožňuje často obměňovat šatník, aniž by museli kupovat nové oblečení.
•Opětovné použití. Některé značky mají jako marketingový nástroj prodej použitého oblečení vlastní značky ve svých běžných obchodech, nebo mají nabídku bezplatné opravy nebo výměny výrobku.
•Ekodesign, EPR. Má-li být móda cirkulární, musí být výrobky navrženy tak, aby je bylo možné opravit, po použití prodat nebo efektivně recyklovat. K tomu má přispět ekodesign, který využívá recyklovaných materiálů nebo navrhuje výrobky tak, aby bylo možné snad oddělit jednotlivé použité materiály.
Často se hovoří o možnosti zavést i pro oděvní průmysl rozšířenou odpovědnost výrobce (EPR), kdy by výrobci a dovozci byli právně odpovědní za zajištění opětovného použití nebo recyklace použitých oděvů. Tuto povinnost pak plní samostatně nebo v rámci kolektivního systému. Zákon o EPR pro oděvy má už od roku 2006 Francie, některé společnosti v Evropě pak již provozují vlastní dobrovolné systémy sběru.
Pro snahu o udržitelnější oděvy je klíčové přijetí tohoto konceptu ze strany spotřebitelů, protože jejich požadavkům se řetězce podřizují.
Zajímavé je, že zatímco v oblasti potravin se větší udržitelnost vcelku prosazuje (lokální potraviny, ekozemědělství), v oblasti pomalé módy je postup mnohem pomalejší. Výzkumy ukazují, že spotřebitelé sice v dotaznících slovně šetrnější módu podporují, ale neodráží se to v jejich skutečném chování. Od udržitelné módy spotřebitele odrazuje řada faktorů, včetně vyšších cen (ačkoli počet ekologicky uvědomělých spotřebitelů, kteří jsou ochotni zaplatit více za udržitelnou variantu, roste) a představy, že recyklované oblečení může být méně kvalitní a že se vyrábí v méně uhlazeném stylu atd.
K postupu přispívá dostatečné informování spotřebitelů (např. informace o ekologické stopě svých výrobků, jako jsou emise CO2 nebo spotřeba vody), jež už někteří výrobci poskytují jako marketingové sdělení. Posílit tento trend by měla již zmiňovaná směrnice o ekodesignu, která podobné informace u výrobků bude vyžadovat.
Jarmila Šťastná
