Ve Švýcarsku se energetického využití komunálního odpadu nebojí

Švýcarsko je známo jako země s propracovaným systémem nakládání s komunálním odpadem. Většinou se zpracovává v zařízeních na energetické využití a skládkování neupraveného odpadu je zakázáno. Michael Hügi ze švýcarského Spolkového úřadu pro životní prostředí nám tento systém přiblížil.

Ve Švýcarsku je 26 kantonů a 30 zařízení pro energetické využití odpadů. Je pravidlem, že každý kanton má svoje zařízení? Jsou tato zařízení u velkých měst, aby se využilo vyrobené teplo, nebo rozhoduje dopravní dostupnost? Byla další kritéria, která rozhodovala při umístění těchto zařízení? Jak jejich výstavbu přijímalo veřejné mínění v místě?

Rozmístění zařízení pro energetické využití odpadů se řídí především hustotou obyvatel. To znamená, že kantony s většími městy mají více zařízení. Malé kantony nemají žádné a jejich odpad se dováží do nejbližších zařízení jiných kantonů. Původně bylo rozmístění zařízení vybíráno tak, aby dopravní vzdálenost při svozu odpadu byla co nejnižší. Dnes je aspekt využití získané energie mnohem důležitější. Proto umístnění moderních zařízení více závisí na možnostech optimálního využití energie. Nejlepší je vazba zařízení na soustavu dálkového vytápění nebo dodávku tepla pro průmyslové využití (například papírny).


Pouze tři švýcarská zařízení pro energetické využití odpadů v horských oblastech nemají využití tepla. O to více se v nich snažíme efektivně přeměnit odpady na elektřinu. Zařízení jsou obyvateli přijímána vesměs pozitivně. I s ohledem na zkušenosti se současnou stavbou nejnovějších zařízení (Tridel, Giubiasco a novostavba v Bernu) se nestaly příležitostí pro větší protesty veřejnosti. Ty jsme zaznamenávali zhruba do roku 2004. Protesty však nikdy nebyly masové, ale spíše od opozice či některých fundamentalistů.

Vedle tepla a elektřiny ještě musím připomenout další významný produkt, který zlepšuje ekonomiku i ekologický dopad zařízení. Je to zpětné získávání kovů. Jejich samotná výroba je energeticky vysoce náročná. Takže díky jejich „recyklaci“ a dalšímu využití výrazně snižujeme emise, které by vznikly při využití primárních surovin.

Polovina domovního odpadu ve Švýcarsku se recykluje a polovina spálí. Jak velký podíl odpadů se vytřídí už v domácnostech? Jsou ve Švýcarsku linky, kde se domovní odpad ještě dotřídí před spálením? Třídí se i plasty nebo je výhodnější je ponechat v odpadu spalovnám?

Odpady určené k recyklaci se odděleně sbírají výlučně domácnostmi. Obce mají zavedené různé systémy na sběr vytříděného odpadu. Hlavní jsou v podstatě dva. Mohou to být označené místa pro sběr s nádobami, například pro papír, lepenku, sklo, různé kovy, nápojové plechovky apod. Podobně, jako jsou v Česku rozšířeny sběrné dvory, nebo jsou to sběrná místa například u obchodních center. V některých obcích se v daných termínech provádí svoz vytříděného odpadu, který se nechává v příslušných obalech u domů.

Co se týče plastů, jsou PET lahve jedinými plasty, které domácnosti třídí. Separace dalších plastů by nebyla u domácností ekonomicky ani ekologicky výhodná. Sběr dalších druhů plastů má smysl jenom ve velkém měřítku v oblasti obchodu a průmyslu, kde se vyskytují určité druhy plastů koncentrovaně. Pro směsný odpad z domácností se jeho energetické využití prozatím ukázalo jako ekologicky a ekonomicky nejrozumnější způsob.

Od roku 1980 se objem recyklovaného odpadu ve Švýcarsku zvýšil čtyřikrát. Co tomu napomohlo nejvíce – legislativa, prevence, sankce nebo kázeň občanů, případně všechny tyto motivy?

Na úvod musím připomenout, že ve Švýcarsku není povinnost třídit odpad. K třídění však vedou obyvatele především dva hlavní důvody. Prvním je environmentální povědomí obyvatelstva, které za poslední dvě desetiletí výrazně stouplo. Druhým důvodem je ekonomická stimulace. V 90. letech minulého století byly zavedeny poplatky za odpad podle principu „původce odpadu platí“.

Přibližně tři čtvrtiny obyvatel od té doby platí poplatky za odpad podle jeho objemu. Většinou ve formě poplatku za pytel, do kterého se odpad v domácnosti ukládá, a pro který je stanovena pevná platba. Víc pochopitelně zaplatí ten, kdo vyprodukuje více dopadu. Bylo prokázáno, že množství odpadů ke spálení po zavedení „poplatku za pytel“ kleslo v průměru o 30 %, zatímco množství vytříděného odpadu se o stejný podíl navýšilo.

Přestože je podíl spaloven na produkci dioxinů minimální, jsou dioxiny jedním z největších strašáků, kterými v Česku argumentují odpůrci zařízení pro energetické využití odpadů. Jak se na tento problém díváte vy?

Problematika dioxinů se týká zejména starých zařízení, která neodpovídají dnešnímu stavu techniky a v minulosti opravdu vykazovala zvýšené emise dioxinů. Dnes budovaná zařízení, která jsou vybavena moderními technologiemi pro čištění spalin (DeNOx metoda s katalyzátorem, látkové filtry atd.), bez problémů dodržují přísné limity emisí dioxinů stanovené švýcarským Nařízením o ochraně ovzduší, popřípadě německým Nařízením o spalování a spoluspalování odpadů. Emise z takových zařízení mají ve srovnání s jinými zdroji emisí, zejména spalováním odpadů v domácnostech, jen zanedbatelný podíl na znečištění ovzduší. Spálením 1 kg komunálního odpadu doma se vypustí do ovzduší stejné množství dioxinů, jako při spálení 10 tun komunálního odpadu v moderní a ekologicky ošetřeném zařízení pro energetické využití odpadu.

Zařízení pro energetické využití odpadu (tedy spalovny odpadů) vyrobí ve Švýcarsku za rok 3 % místní produkce elektřiny a na výrobě elektřiny z obnovitelných zdrojů mají dokonce podíl 68 %. Biomasa má podíl 14 %, elektřina ze slunce a větru jen 4 % respektive 2 %. Jak vypadá porovnání dotací na výrobu elektřiny z odpadu, slunce a větru?

Energie získaná z energetického využití odpadů se ve Švýcarsku díky podílu biogenních složek počítá z 50 % za energii z obnovitelných zdrojů. Náklady na výrobu energie v nich jsou mnohem nižší než náklady u solárních nebo větrných systémů. Vzhledem k tomu, že zařízení dodávají velké množství energie v podstatě stabilně po celý rok (v průměru přes 8000 hodin za rok), je jejich potenciál mnohem větší než u solárních nebo větrných elektráren, závislých na klimatických podmínkách.

Veřejná podpora obnovitelných zdrojů ve Švýcarsku je určena především k financování solární a větrné energie a také pro elektrárny spalující biomasu. Zařízení pro energetické využití odpadů využívají tuto podporu jen v omezené míře, protože výrobní náklady na elektřinu v nich jsou podstatně nižší než u fotovoltaických panelů nebo větrných elektráren.

 

DIOXINY ZE SPALOVÁNÍ

Celkové emise dioxinů vznikajících při různých lidských činnostech činily v roce 1985 ve Švýcarsku 440 gramů, z toho 270 gramů vytvořila zařízení pro energetické využití odpadů (61 %). Postupně klesly do roku 2005 až na hodnoty 20 gramů dioxinů celkem, z toho 5 gramů ze zařízení pro energetické využití odpadu.

V Česku je celková roční produkce emise dioxinů (včetně přírodních procesů) odhadována na necelý 1 kilogram, z toho je 83 % množství dioxinů uvolněných do ovzduší důsledkem požárů a jiných přírodních procesů. Z lidské činnosti pochází pouze 175 gramů.

Tři česká zařízení na energetické využití odpadu – Praha, Brno, Liberec – se na emisích dioxinů podílejí necelými 0,2 gramu, což je 0,11 % z celkového množství.

České elektrárny a teplárny dohromady vytvoří 3,5 gramu dioxinů.

Domácí topeniště ročně vypustí 14 gramů dioxinů.

„Náklady na výrobu energie z odpadů jsou mnohem nižší než náklady u solárních nebo větrných systémů,“ upozorňuje Michael Hügi

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *