Sedimenty vznikají rozrušením starších hornin, transportem horninového materiálu a následným usazováním minerálních částic a úlomků nebo vylučováním látek z roztoků. Některé sedimenty jsou od prvopočátku pevné, jiné jsou nejprve sypké (volné) a teprve v průběhu diageneze dochází k jejich zpevnění....
Sedimenty vznikají rozrušením starších hornin, transportem horninového materiálu a následným usazováním minerálních částic a úlomků nebo vylučováním látek z roztoků. Některé sedimenty jsou od prvopočátku pevné, jiné jsou nejprve sypké (volné) a teprve v průběhu diageneze dochází k jejich zpevnění. Základní typy sedimentů:
- klastické neboli úlomkovité (detritické),
- organogenní,
- chemogenní.
Intenzita znečištění a chemismus vlastního sedimentu je značně závislá na jeho zrnitosti. Fluviální sedimenty jsou velmi různorodé podle místa a způsobu usazování. I hrubozrnné usazeniny řečišť v horní části horských toků zahrnují jemné povodňové hlíny, které jsou příznivější pro akumulaci nežádoucích prvků.
Sedimenty nádrží, jezer a rybníků jsou značně rozmanité, nejčastěji to bývají jemné písky, jíly a slíny. Mnohé nádrže a rybníky zarůstají vegetací, jejíž zbytky se ukládají do sedimentů. Usazování ve většině rybníků a nádrží probíhá klidně, kromě přívalových dešťů a jiných klimatických událostí, a proto sedimenty jsou pravidelně ukládány a jemně horizontálně zvrstvené.
Rybniční materiál je občas označován jako subhydrická půda, ve které se uplatňuje vyšší organický podíl (vyšší rostliny, plankton). Redukční podmínky v rybnících podmiňují vznik sirníků, naopak letnění způsobuje oxidaci a vznik síranů a volné kyseliny sírové. Dochází tak k zvyšování kyselosti rybniční půdy.
Zcela zvláštní postavení mají odpady po těžbě nerostných surovin, i když se jedná často o silně toxický materiál, který je přemístěný a rozprostřený na velkém areálu. Je známo, že na hlušinách z historické těžby byly vybudovány zahrádkářské kolonie nebo dokonce obytné objekty. Toxický horninový materiál byl využíván při stavbě cest nebo tvoří haldy, které ohrožují okolí a jsou následně rozváženy na skládky. Jakmile je znečištěný a kontaminovaný materiál z hornické činnosti přemísťován z původního místa, měl by být též označen jako odpad.
Problém s kvalitou sedimentu nastává v okamžiku, kdy odbahňujeme prvky hydrografické sítě, které jsou kontaminovány komunálními odpady i jinými zdroji znečistění. Jsou to např. asimilační nádrže, dočišťovací nádrže, biologické rybníky, dešťové zdrže apod. Také usazeniny z toků protékajících sídly bez odpovídajícího stupně čištění mohou obsahovat nebezpečné minerální i organické látky.
Tlak na životní prostředí se projevuje ve zvyšujících se koncentracích nebezpečných látek ve vodách, v půdě, či v potravních řetězcích. Některé, takzvané mikropolutanty, jsou přitom toxické již při velmi nízkých koncentracích, řádově ppm. Jde především o toxické kovy (Cd, Zn, Mn, Hg, Pb atd.) a organické mikropolutanty (PCB, PAH, rezidua pesticidů a ropných látek atd.). Forma jejich výskytu přitom může být bodová: například benzinové pumpy, výpustě a skládky jedovatých odpadů, anebo plošná rozptýlená po velkých plochách v relativně nízkých, přesto však toxicky významných koncentracích.
Zůstávají-li sedimenty v anaerobních podmínkách, shromažďují v sobě znečištění. Důvody záchytu znečišťujících látek v sedimentech jsou především vysoký specifický povrch minerálních částic, vysoký obsah organické hmoty a specifické mikrobiální procesy, probíhající v anaerobním prostředí sedimentů.
Vysoký povrch minerálních částic je významný především pro vazbu elektricky nabitých polutantů, zejména kationtů toxických kovů, jako jsou například Cd, Cu, Hg, Pb, Zn, Mn. Je to proto, že většina jílových minerálů má na svém povrchu permanentní negativní náboj. Nejjemnější velikostní frakce minerálních částic sedimentu obsahují také díky svému vyššímu specifickému povrchu vyšší koncentrace toxických kovů než frakce hrubší.
- ben -
