V říjnu uplynou dva roky od doby, co vešel v platnost zákon omezující prodej jednorázových plastových výrobků. Jak se pak výrobky postupně vyprodávaly, mizely z regálů například vatové tyčinky s plastovým středem. Podobně, pokud jste hledali jednorázové nádobí, museli jste si vystačit s náhražkovými materiály (papír, těstovina, bioplast). Postupně se výrobci ale začali osmělovat a nařízení obcházet. Začaly se znovu objevovat plastové příbory, nyní již však už s vyraženým nápisem „reusable“, čili opakovaně použitelný.
Nejvíce ze všech jednorázových výrobků to schytala brčka, která se stala jednou z nejviditelnějších obětí protiplastové kampaně. Dnes je už standardem, že ve svém nápoji máte brčko papírové, bioplastové a někdy dokonce těstovinové. Pokud si někde posedíte, máte šanci setkat se s nerezovým nebo skleněným brčkem.
Jednorázovým plastům škodí hlavně zátěž pro životní prostředí, jelikož jsou velmi špatně rozložitelné a mohou uvolňovat cizorodé látky do okolí. Symbolem bojů s plasty se staly želvy, které jsou i součástí značení na obalech výrobků obsahujících plasty. Jenže pomohli jsme opravdu želvám, když jsme přešli z plastových brček na papírová? Bohužel ti, kteří k tomu mají nejvíce co říct, jsou často opomíjeni. Věda a racionalita je stavěna na druhou kolej před greenwashingem, ekoalarmisty a politiky, kteří dělají nedomyšlená, nebo spíš přemyšlená rozhodnutí.
Hlavním hnacím motorem zákazu jednorázových plastových výrobků byl jejich výskyt v oceánech. Jenže problematika životního prostředí je mnohem složitější a komplexnější. Posuzování životního cyklu tzv. LCA (Life Cycle Assessment) je právě nástroj, který slouží ke komplexnímu posouzení míry environmentálních dopadů určitého výrobku nebo procesu. LCA zahrnuje celý „životní cyklus“ výrobku od původu suroviny, přes jeho výrobu, využívání až po konec životnosti a hodnotí dopad výrobku na různé aspekty životního prostředí, mezi které nejčastěji bývají zahrnuty dopad na klimatickou změnu, acidifikaci (okyselování vod), eutrofizaci (obohacování vody zejména dusíkem a fosforem), poškozování ozonové vrstvy, vyčerpávání nerostných zdrojů surovin, spotřebu energie a spotřebu vody. A právě zde nastává jeden malý, ale velmi podstatný háček. Plastové výrobky dle LCA studií totiž nevychází jako jasní propadlíci, někdy dokonce naopak.
Nápoje s sebou si kupujeme skoro všichni. Obecně lze říci, že nejlepší variantou je nepoužívat žádné brčko a nápoje si vypít přímo v kavárně, na pracovišti či doma. Pokud si jej ale na cestu nechceme odepřít, zde je pár zajímavostí, které je dobré vzít v úvahu při rozhodování o tom, jak svou spotřebu vnímat nebo regulovat a proč.
Na první dobrou se zdá logické, že to, co lze opakovaně použít, je pro životní prostředí lepší, protože se neprodukuje odpad. Jenže pravda to tak úplně není. Jak již zaznělo výše, produkce odpadu je pouze jedním ze střípků, co má dopad na životní prostředí. Navíc také záleží na tom, jak je s daným odpadem nakládáno.
Brazilští vědci například zjistili, že plastové brčko nejen že předčí své kolegy z jednorázových materiálů, ale dokonce může mít nižší environmentální dopad než brčka z nerez oceli nebo ze skla. Jak je to možné? Brčka na opakované použití je totiž potřeba čistit, čímž negativně přispívají k eutrofizaci a acidifikaci vod. Zároveň se k nim vyrábí různé kartáčky a sáčky, které samy o sobě mohou tvořit další ekologickou stopu. V případě nerez oceli je zde i velký podíl na produkci oxidu uhličitého (CO2). Malajští vědci spočítali, že na jedno brčko z plastu se vyprodukuje 139 g CO2, zato na jedno nerezové brčko dokonce 537 g CO2.
V případě kelímků na pití je situace ještě o něco složitější. U nich totiž hrají důležitou roli způsoby nakládání s výrobkem po konci životnosti a v případě opakovaně použitelných kelímků jejich způsob přepravy a mytí. Obecně se však vědci shodují, že záleží na mnoha faktorech, který kelímek bude v dané situaci nejméně zatěžující, a nelze určit jasnou odpověď.
Pokud jako příklad uvážíme festival daleko za městem, který navštíví tisíce lidí, bude zapotřebí zajistit velké množství kelímků. Samotná doprava na místo znamená ekologickou stopu. Čím bude náklad lehčí a skladnější, tím lépe. Zároveň je potřeba zajistit mytí kelímků. Pokud se jedná o jednorázovou akci, může dojít ke sběru opakovaně použitelných kelímků a jejich zpětnému odvozu na centrální umytí. I v takovém případě by mohly být jednorázové kelímky schůdnější variantou, přestože znamenají větší produkci odpadu. Pokud se totiž posléze vytřídí a daly by se skutečně účinně recyklovat, jejich ekologická stopa by se rapidně snížila. Podobně komplikované je to s nákupními taškami. U těch je klíčové to, kolikrát je použijeme i jak velký nákup jsou schopny unést. Kvůli velké spotřebě vody při pěstování bavlny nejsou ideální ani látkové tašky, které by se mohly zdát jako nejlepší volba kvůli své trvanlivosti. Celkově nejnižší ekologickou zátěž nakonec ve srovnání s bavlnou i papírem mají pevné polyesterové textilní tašky.
Možná bude plastů díky přijatým omezením v oceánu postupně ubývat, ale zato se může zvýšit produkce oxidu uhličitého, zvýší se acidifikace a eutrofizace vod nebo poroste spotřeba jiného nerostného bohatství než zrovna ropy. Kdo zatím skutečně naslouchá vědeckým poznatkům a LCA studiím, je průmysl. Ten je směrován k ekologičnosti i díky dotačním výzvám, které motivují podniky adaptovat se na udržitelnější provoz. Na mezinárodní úrovni sice diskuse politiků s vědci běží, avšak naslouchání jejich závěrům stále chybí. Velkým problémem v debatách je krom přístupu k jednorázovým plastům i nakládání s odpady. Místo toho, aby se řešila efektivnější recyklace plastového odpadu, která možná je (například chemická recyklace, kdy se odpadní plasty rozloží zpět na jednoduché uhlovodíky), tak raději nahrazujeme plast papírem a vynakládáme miliony na zálohový systém. PET lahve tak sice stáhneme z oběhu, ale plastový odpad bude vznikat dál a dosud neefektivní nakládání s ním se nepohne z místa.
Dalším chybějícím krokem je zavedení značení na produktech podobné energoštítkům nebo Nutri-Score u potravin, aby se lidé mohli při nákupu rozhodnout i podle skutečné ekologické zátěže výrobku. Mezinárodní organizace pro normalizaci (ISO), která vydává nejrůznější normy a standardy, je v tomto směru aktivní, nicméně podobné štítky zatím k dispozici nejsou. Různá ekologická značení sice existují, ale zatím jsou pro spotřebitele velmi nepřehledná.*
Martina Martinková,
Ústav technologie vody a prostředí na Vysoké škole chemicko-technologické
