Menu
e-shop
Chemická recyklace zahrnuje několik hlavních technologií, které lze rozdělit do tří kategorií: purifikace, depolymerizace a konverze. Purifikace využívá rozpouštědla k oddělení plastu od přísad a nečistot, aniž by došlo k rozkladu samotné molekulární struktury polymeru. Tento proces vyžaduje velmi čistý vstupní materiál a je zatím ve fázi vývoje s omezeným komerčním využitím. Depolymerizace, která využívá kombinaci rozpouštědel, tepla a katalyzátorů, rozkládá polymery zpět na jejich základní monomery. Tento proces je však omezen na určité druhy plastů, například nylon a PET, přičemž metanolýza je jednou z nejpokročilejších metod depolymerizace, která se stále rozvíjí. Konverzní technologie, mezi které patří pyrolytická a zplyňovací recyklace, jsou nejrozšířenější a nejdéle používané. Tyto metody přeměňují plasty na kapalné nebo plynné látky, jako jsou oleje a syntetický plyn, které lze dále využít jako suroviny pro výrobu nových plastů nebo paliv.
Studie investiční společnosti Closed Loop Partners z roku 2023 ukázala, že konverzní technologie mohou zpracovat až 82 % plastových obalů vyráběných v USA a Kanadě, což je výrazně více než purifikace nebo depolymerizace. Nicméně z hlediska množství skutečně získaného recyklovaného plastu jsou konverzní technologie méně efektivní než mechanická recyklace, která dosahuje výtěžnosti 73 až 84 %. Z environmentálního hlediska mají purifikace a depolymerizace obecně menší ekologickou stopu než konverzní technologie, které jsou energeticky náročnější a mohou produkovat více emisí. Analýzy amerického Ministerstva energetiky naznačují, že chemická recyklace má nižší emise skleníkových plynů než výroba plastů z primárních fosilních surovin, avšak mechanická recyklace a některé depolymerizační technologie jsou v tomto ohledu ještě efektivnější.
V posledních pěti letech se na trhu objevila řada firem zaměřených na chemickou recyklaci. Některé z nich uspěly a rozšiřují své kapacity, zatímco jiné čelí finančním problémům, a dokonce zkrachovaly. Mezi významné hráče patří společnosti jako Cyclyx, Brightmark, PureCycle, ExxonMobil a Eastman. Eastman například provozuje závod v Tennessee, který využívá metanolýzu k výrobě recyklovaného PET s kvalitou srovnatelnou s novým materiálem, a plánuje další zařízení v Texasu a Francii. ExxonMobil buduje rozsáhlé kapacity v Texasu založené na pyrolytických technologiích a plánuje dosáhnout zpracování až jedné miliardy liber plastového odpadu ročně do roku 2027.
V Evropě je nyní zahájeno čtrnáct projektů a dalších patnáct je plánováno v třinácti zemích, přičemž se jedná o zařízení využívající různé technologie jako pyrolýzu, depolymeraci a plazmatické zplyňování.
Mezi významné projekty patří například zařízení, která používají pyrolýzu k přeměně plastového odpadu na syntetický olej nebo plyn, což umožňuje výrobu nových plastů ze starých materiálů. Německá společnost BASF vyvíjí technologii ChemCycling, která je jedním z průkopníků v tomto oboru a plánuje dodávat recyklované plasty v pilotních množstvích.
I přesto, že Evropská unie čelí výzvám, jako je třeba kontrola kvality recyklátů, složité složení plastových odpadů nebo vývoz odpadu mimo EU, nejsou mezi jednotlivými unijními státy výrazné rozdíly v regulaci chemické recyklace. Naopak regulace v USA se podle států liší. Některé státy ji považují za výrobu a uplatňují na ni mírnější pravidla, zatímco jiné ji klasifikují jako odpadové hospodářství s přísnějšími normami. Některé nevládní organizace a regulační orgány rozlišují mezi plastem přeměněným zpět na plast a plastem přeměněným na paliva, přičemž podporují pouze první variantu jako skutečnou recyklaci. Tento rozdíl má proto významné dopady na to, jak jsou technologie hodnoceny z hlediska udržitelnosti a environmentálního přínosu.
Na mezinárodní úrovni však stále chybí konsensus, což se projevuje například v nejistotě kolem technických směrnic Basilejské úmluvy, která reguluje přeshraniční přepravu odpadů a jejich nakládání.
Některé firmy, jako například Resynergi v Kalifornii, vidí v chemické recyklaci vhodné řešení v rámci rozšířené odpovědnosti výrobců (EPR). Technologie totiž umožňuje zpracovávat i obtížně recyklovatelné plasty s nízkým dopadem na životní prostředí a místní komunity. Naopak kritici upozorňují, že chemická recyklace není univerzálním řešením, zejména pro běžné plastové obaly, kde mechanická recyklace zůstává nejefektivnější a nejšetrnější metodou.
Co se týče výhradně Evropy, tak například ze zprávy poradenské společnosti Bain & Company vyplývá, že chemické recyklování plastů v Evropě vyžaduje investice přesahující 400 miliard eur, aby mohlo konkurovat výrobě plastů z panenských surovin. Podle ní by se cena chemicky recyklovaných polyolefinů, což je běžný typ termoplastů, mohla vyrovnat ceně nových polyolefinů nejdříve za 20 až 30 let.
V současnosti totiž recyklace polyolefinů v Evropě stojí více než dvojnásobek oproti výrobě z primárních surovin. „Naše analýza ukazuje, že chemické recyklování by mohlo být konkurenceschopné s výrobou z nových surovin, jakmile kumulativní globální objem dosáhne 650 milionů tun polyolefinů zrecyklovaných pyrolýzou, za předpokladu ceny nových surovin 1250 eur za tunu,“ uvedl Mark Porter, vedoucí globálního chemického oddělení Bain & Company.
Trh sám o sobě nestačí k prosazení změn, protože poptávka zákazníků je velmi citlivá na cenu a objemy recyklovaného materiálu jsou zatím příliš malé na to, aby přinesly výrazné úspory. Porter dodal, že „k posunu je potřeba systémový přístup s regulační podporou. Jakmile dosáhne průmysl kritické velikosti, může chemické recyklování přejít ze závislosti na dotacích k tržnímu modelu založenému na poptávce. Tento zlom může zásadně změnit ekonomiku a udělat z chemického recyklování konkurenceschopné řešení“.
Zpráva zdůrazňuje, že politika může výrazně pomoci překlenout mezeru mezi nabídkou a poptávkou. Podobně jako u mandátů na udržitelný naftový a letecký palivový sektor by mohly evropské plastové společnosti začít s menšími požadavky na podíl recyklovaného materiálu a postupně je zvyšovat. Například zavedení národních nebo regionálních mandátů, které by každoročně zvyšovaly podíl chemického recyklátu o 1–2 %, by mohlo do roku 2040 otevřít trhu více než 15% podíl plastů z recyklace. Takový přístup umožní plynulý růst s přijatelné kapitálové náklady, zdravými výnosy a minimálním rizikem marginálního tlaku nebo nežádoucí změny surovin.
Bain & Company také navrhuje tři klíčové strategie pro výrobce plastů, kteří chtějí v chemickém recyklování vést. První je aktivní spolupráce s partnery v hodnotovém řetězci na vytváření odběratelských příležitostí, což umožní získat prémiové odpadní toky a zákazníky s vysokou hodnotou. Takové pozice se pak obtížně napodobují konkurencí. Druhá strategie spočívá v úzké spolupráci s regulátory na tvorbě politik, které podporují zájmy firem a zároveň ovlivňují veřejnou diskusi o udržitelnosti plastů. Třetí pak zahrnuje investice do inovací a rozšiřování kapacit s cílem dosáhnout efektivity a snížit náklady.
Zpráva předpokládá, že do roku 2040 by recyklované plasty mohly tvořit přibližně 20–30 % celkové poptávky po plastech v Evropě, pokud se podaří překonat současné ekonomické bariéry a zajistit potřebné investice a regulační rámec.
Evropský chemický průmysl tak stojí před zásadní výzvou, která zároveň představuje příležitost pro průmyslovou suverenitu, tvorbu pracovních míst a výrazné snížení ekologické stopy plastů v oběhovém hospodářství.*
Anna Walterová
