Menu
e-shop
Japonské město Minamata leží na pobřeží prefektury Kumamoto na ostrově Kjúšú. Ještě v první polovině 20. století zde byla spotřeba místních ryb a mořských plodů běžnou součástí života. Právě tato závislost na moři však proměnila průmyslové znečištění v rozsáhlou zdravotní katastrofu.
Minamatská nemoc je závažné poškození centrálního nervového systému způsobené methylrtutí. Mezi typické projevy patří poruchy citlivosti končetin, ztráta koordinace pohybů, svalová slabost, třes, poruchy řeči, sluchu a zúžení zorného pole. Při těžké otravě mohou následovat ochrnutí, kóma a smrt.
Methylrtuť snadno prostupuje biologickými membránami, hromadí se v organismech a její koncentrace se zvyšuje směrem k vyšším článkům potravního řetězce. Tento proces se označuje jako biomagnifikace. Člověk konzumující kontaminované ryby tak může přijímat mnohem vyšší koncentrace toxické látky, než jaké se nacházejí ve vodě.
Chemická továrna společnosti Chisso zahájila provoz v Minamatě v roce 1908. Původně vyráběla hnojiva, později rozšířila produkci o další chemické látky. V roce 1932 začala vyrábět acetaldehyd, důležitou surovinu pro chemický průmysl. Při výrobě používala sloučeniny rtuti jako katalyzátor a methylrtuť vznikala jako nežádoucí vedlejší produkt.
Odpadní vody z výroby byly odváděny do přístavu Hyakken a následně do zátoky Minamata. Methylrtuť se hromadila v měkkýších, rybách a dalších vodních organismech, které tvořily podstatnou část jídelníčku místních obyvatel. Nešlo tedy pouze o elementární rtuť, kterou by až bakterie v sedimentech přeměnily na methylrtuť, jak uváděla původní verze textu. Podle závěru japonské vlády z roku 1968 vznikala methylrtuť přímo jako vedlejší produkt výroby acetaldehydu a do prostředí se dostávala v odpadních vodách.
Údaje o celkovém množství vypuštěné rtuti se výrazně liší. Některé práce uvádějí desítky tun sloučenin rtuti, jiné podstatně vyšší hodnoty celkové rtuti použité nebo uvolněné během výroby. Tyto odhady však často nerozlišují mezi množstvím použitého katalyzátoru, celkovou rtutí v odpadech a samotnou methylrtutí. Nelze proto spolehlivě tvrdit, že továrna vypustila stovky tun methylrtuti. Odhadované roční vypouštění methylrtuti dosáhlo vrcholu v roce 1959, kdy činilo přibližně 114 kilogramů.
Ještě před rozpoznáním nemoci u lidí se v okolí zátoky objevovalo neobvyklé chování zvířat. Kočky ztrácely koordinaci, dostávaly křeče a hynuly. Místní obyvatelé pozorovali také úhyn ryb a ptáků. Souvislost s průmyslovým znečištěním však tehdy nebyla úředně potvrzena.
První pacient s nevysvětlenými neurologickými příznaky byl úřadům nahlášen v roce 1956. Za den oficiálního zjištění nemoci se považuje 1. květen 1956, kdy nemocnice společnosti Chisso upozornila zdravotnické orgány na skupinu pacientů s neznámým neurologickým onemocněním.
Do konce roku bylo evidováno 54 nemocných, z nichž 17 zemřelo. Lékaři brzy zjistili, že postiženi jsou především členové rybářských rodin konzumující velké množství místních ryb a měkkýšů. Výzkumná skupina Kumamotské univerzity už v listopadu 1956 dospěla k závěru, že jde o otravu těžkým kovem přenášeným prostřednictvím ryb a mořských plodů.
Přesné určení toxické látky komplikovaly omezené analytické možnosti i tlak hospodářských zájmů. V roce 1959 vědci Kumamotské univerzity označili za pravděpodobnou příčinu organickou sloučeninu rtuti. Společnost Chisso však odpovědnost odmítala a výrobu acetaldehydu nezastavila.
Významnou úlohu při objasnění případu měl lékař Hajime Hosokawa, který pracoval v nemocnici společnosti Chisso. Při pokusech podával kočkám potravu kontaminovanou odpadní vodou z výroby acetaldehydu. U zvířat se rozvinuly obdobné neurologické příznaky jako u lidských pacientů. Nejznámější z pokusných zvířat, kočka číslo 400, onemocněla v říjnu 1959.
Výsledky interního experimentu společnost nezveřejnila. Provoz pokračoval a odpadní vody byly po změně výpustního místa odváděny do jiné části pobřežních vod. Tím se problém nevyřešil, pouze se kontaminace rozšířila do další oblasti.
Analýzy ryb a měkkýšů později potvrdily mimořádně vysoké koncentrace rtuti. V roce 1959 bylo v rybách z oblasti naměřeno přibližně 15 miligramů rtuti na kilogram čerstvé hmotnosti, tedy 15 ppm. U měkkýšů dosahovaly hodnoty při přepočtu na sušinu 108 až 178 ppm. Pro srovnání: japonský předběžný limit později stanovil nejvýše 0,4 ppm celkové rtuti a 0,3 ppm methylrtuti v rybách.
Velmi vysoké koncentrace byly zjišťovány také ve vlasech exponovaných obyvatel. U některých pacientů přesahovaly stovky ppm; nejvyšší publikovaná hodnota činila přibližně 705 ppm. Výsledky dokládaly dlouhodobý příjem rtuti z potravy.
Methylrtuť prochází placentou a může vážně poškodit vyvíjející se mozek plodu. Některé děti se proto narodily s těžkými neurologickými a vývojovými poruchami, přestože jejich matky neměly výrazné příznaky otravy.
Vrozená neboli kongenitální Minamatská nemoc se projevovala poruchami pohybu, svalovým napětím, obtížemi při polykání a řeči, mentálním postižením nebo neschopností samostatné chůze. Příznaky připomínaly dětskou mozkovou obrnu, takže původní diagnózy nebyly vždy správné. První skupinu dětí s vrozenou formou nemoci odborníci rozpoznali na počátku 60. let.
Právě postižení plodu ukázalo, že koncentrace, která u matky nemusí vyvolat nejtěžší projevy otravy, může mít ničivé následky pro dítě. Minamata se proto stala jedním z klíčových případů pro studium působení neurotoxických látek během prenatálního vývoje.
V roce 1965 se obdobné onemocnění objevilo v prefektuře Niigata na severu ostrova Honšú. Zdrojem methylrtuti byla tentokrát továrna společnosti Showa Denko, která vyráběla acetaldehyd a vypouštěla odpadní vody do řeky Agano.
Stejně jako v Minamatě se methylrtuť nahromadila v rybách a následně se dostala do organismu lidí, kteří je konzumovali. Událost označovaná jako niigatská Minamatská nemoc potvrdila, že nejde o místní zvláštnost ani infekční chorobu, ale o důsledek konkrétní průmyslové technologie a nedostatečné kontroly odpadních vod.
Japonská vláda oficiálně uznala průmyslovou methylrtuť jako příčinu obou ohnisek až v září 1968. Chisso ve stejném roce ukončila výrobu acetaldehydu. Nestalo se tak ovšem včasným ekologickým zásahem: používaná technologie již ztrácela ekonomický význam a byla nahrazována jinými výrobními postupy.
Do konce května 2013 japonské úřady oficiálně uznaly 2977 pacientů, z toho 2275 v prefekturách Kumamoto a Kagošima a 702 v Niigatě. Počet lidí, kteří byli rtuti vystaveni nebo trpěli zdravotními následky, byl ale podstatně vyšší. Certifikační kritéria byla dlouhodobě předmětem sporů a řada žadatelů oficiální status pacienta nezískala.
Oběti a jejich rodiny se domáhaly odškodnění i uznání odpovědnosti společnosti. Zásadní rozsudek vydal okresní soud v Kumamotu v březnu 1973. Dospěl k závěru, že Chisso zanedbala povinnost předcházet škodám, a přiznal žalobcům náhradu.
Následná dohoda stanovila odškodnění certifikovaných pacientů a úhradu jejich zdravotní péče. Podle japonského ministerstva životního prostředí bylo do března 2001 každému z 2955 tehdy certifikovaných pacientů vyplaceno jednorázově v průměru přibližně 22 milionů jenů. Celkové kompenzace dosáhly zhruba 144 miliard jenů.
Spory tím neskončily. Pokračovaly žaloby lidí, kteří vykazovali příznaky otravy, ale nesplnili přísná certifikační kritéria. Nejvyšší soud Japonska v roce 2004 uznal vedle odpovědnosti společnosti Chisso také odpovědnost státu a prefektury Kumamoto za to, že proti znečištění nezasáhly včas.
Rtuť zůstala i po zastavení výroby v sedimentech na dně zátoky. Prefektura Kumamoto proto v letech 1974 až 1990 uskutečnila rozsáhlý sanační projekt. Kontaminované sedimenty s obsahem celkové rtuti nad 25 ppm byly vytěženy nebo uzavřeny do zabezpečené pobřežní skládky.
Celkem bylo upraveno přibližně 1,51 milionu metrů krychlových sedimentu a vznikla rekultivovaná plocha o rozloze asi 58 hektarů. Projekt stál přibližně 48 miliard jenů, z nichž 30,5 miliardy nesla společnost Chisso.
Součástí nápravy bylo také dlouhodobé sledování vody, sedimentů, ryb a měkkýšů. Ochranné sítě, které bránily migraci ryb mezi zátokou a okolním mořem, byly po potvrzení poklesu koncentrací odstraněny v říjnu 1997. Japonské ministerstvo životního prostředí dnes uvádí, že bezpečnost místních ryb a mořských plodů byla potvrzena. Monitoring přesto pokračuje.
Sanace odstranila část bezprostředního environmentálního rizika, ale nevrátila zdraví obětem ani rychle neobnovila důvěru v místní rybolov. Zátoka a její okolí se postupně proměnily také v místo paměti, environmentálního vzdělávání a výzkumu.
Minamata nebyla jediným případem závažného průmyslového znečištění v poválečném Japonsku. Spolu s dalšími zdravotními a ekologickými krizemi přispěla ke zpřísnění právních předpisů.
V roce 1967 Japonsko přijalo základní zákon o kontrole znečištění životního prostředí. V roce 1970 následoval zákon o kontrole znečištění vod, který umožnil regulovat vypouštění toxických látek včetně rtuti a kadmia. Roku 1971 vznikla Agentura pro životní prostředí, předchůdce dnešního japonského ministerstva životního prostředí.
Případ rovněž posílil uplatňování principu „znečišťovatel platí“. Náklady na odškodnění a sanaci dosáhly částek mnohonásobně převyšujících výdaje, které by si vyžádalo včasné omezení kontaminace. Část finanční zátěže přesto nakonec nesl stát, mimo jiné proto, aby společnost Chisso byla schopna pokračovat ve vyplácení náhrad.
Minamata ukázala, že u toxických, perzistentních a bioakumulativních látek nestačí sledovat pouze jejich okamžitou koncentraci v odpadní vodě. Rozhodující je také jejich další pohyb prostředím, přeměny, ukládání v sedimentech a hromadění v potravním řetězci.
Stejně důležitá je povinnost průmyslového podniku zveřejnit poznatky, které ukazují na ohrožení zdraví. V Minamatě byly závažné výsledky interních pokusů utajeny a výroba pokračovala i v době, kdy už existovaly přesvědčivé důkazy o souvislosti mezi odpadními vodami, kontaminovanými rybami a neurologickým onemocněním.
Současné technologie umožňují rtuť z odpadních vod srážet ve formě málo rozpustných sloučenin, zachycovat na specializovaných sorbentech nebo oddělovat membránovými a iontoměničovými procesy. Konkrétní účinnost závisí na chemické formě rtuti, složení vody a použité technologii; nelze proto obecně tvrdit, že všechny provozy dosahují koncentrací pod 0,001 ppm.
Nejdůležitější lekcí zůstává prevence. Technické čištění zátoky dokázalo snížit kontaminaci, nemohlo však napravit nevratné poškození nervového systému, úmrtí, rozpad rybářských komunit ani desítky let sociálního vyloučení obětí. Minamata proto není jen historickým příběhem o rtuti. Je dokladem toho, jak vysokou cenu může mít odkládání zásahu ve chvíli, kdy se zdravotní riziko střetne s hospodářskými zájmy.
Jméno města nese Minamatská úmluva o rtuti, celosvětová právně závazná dohoda zaměřená na ochranu lidského zdraví a životního prostředí před antropogenními emisemi a úniky rtuti a jejích sloučenin. Úmluva byla přijata v roce 2013 a k podpisu otevřena 10. října téhož roku v Kumamotu. V platnost vstoupila 16. srpna 2017. K září 2026 měla 154 smluvních stran, nikoli 132, jak uváděla původní verze textu. Dokument upravuje celý životní cyklus rtuti: její těžbu, obchod, používání ve výrobcích a průmyslových procesech, emise do ovzduší, úniky do vody a půdy i nakládání s odpady. Omezuje nebo postupně vyřazuje vybrané výrobky s přidanou rtutí a stanovuje pravidla pro její bezpečné skladování a ekologicky šetrné nakládání s kontaminovanými odpady. Nezakazuje však bez výjimky všechny baterie, zářivky, kosmetické přípravky nebo průmyslové procesy obsahující rtuť; podmínky a termíny se liší podle výrobku a povolených výjimek.
Anna Walterová
