Menu
e-shop
Zelené boxy s použitými bateriemi připomínají běžné přepravní nádoby. V areálu v Řevničově stojí na paletách a celý systém působí čistě a organizovaně. Ecobat využívá pro sběr baterií ze škol, obchodů a veřejných míst známé kartonové Transport boxy. Tyto krabice na sběr spotřebitelských baterií potkáte na naprosté většině odběrných míst. Ecobat shromažďuje zejména baterie ze škol, obchodů a dalších veřejných sběrných míst. Nádoba nejprve slouží jako sběrový box, po naplnění se uzavře a přepraví ke zpracování.
„Výhoda je v tom, že je to zároveň sběrový box. Otevře se, lidé do něj mohou házet baterky, potom se uzavře a dá se transportovat,“ popsal při prohlídce areálu Petr Kratochvíl ze společnosti Ecobat, která provozuje po České republice více než 28 000 sběrných míst, především v supermarketech, sběrných dvorech na úřadech a ve školách.
Za čistým provozem se však skrývá podstatně složitější bezpečnostní režim, než by se mohlo zdát. „Když jsem před 25 lety začal pracovat s odpadními bateriemi, liboval jsem si, jak jsem si polepšil,” vzpomíná Petr Kratochvíl na dobu, kdy pracoval na skládce komunálního odpadu. „Přišel jsem k čistému odpadu, který nesmrdí. Po letech se ale začal zvyšovat podíl lithiových baterií a ukázalo se, že je s nimi spojeno velké požární riziko. Hoří často z nevypočitatelných důvodů,” dodal.
Z hlediska požární bezpečnosti rozlišuje provoz několik skupin baterií. Relativně bezpečné směsi drobných přenosných článků z domácností mohou být uloženy v plastových kontejnerech. Velké battery boxy pojmou přibližně 600 kilogramů materiálu. Pro menší sběrné dvory bez vysokozdvižného vozíku slouží menší plastové integraboxy.
Směsi netypických článků s vyšším zastoupením lithiových baterií Ecobat ukládá do kovových sudů nebo robustních kovových LiON boxů. Odolnější obaly omezují následky případného zahoření a prodlužují dobu, během níž může obsluha nebo řidič reagovat.
Kovové sudy jsou vybaveny přetlakovým prvkem, který Petr Kratochvíl přirovnal k ventilu tlakového hrnce. Pokud se baterie uvnitř začnou zahřívat a vznikají plyny, tlak se může uvolňovat přes ventil doplněný filtrem. Vnitřní povrch nádoby je zároveň nevodivý. Toto opatření je důležité zejména u baterií s odkrytými kovovými kontakty, které by se při vzájemném dotyku nebo styku s vodivou stěnou mohly zkratovat. „U některých baterií vyčnívají kovové části. Pokud se kov dotkne kovu, může dojít ke zkratu. Proto mají tyto obaly nevodivý vnitřní povrch,“ vysvětlil. Není zde možné spoléhat na pouhé omezení přístupu vzduchu. Lithiová baterie může při hoření vytvářet kyslík z látek obsažených uvnitř článku, a požár se proto obtížně zastavuje běžnými prostředky.
Kovové sudy i LiON boxy jsou certifikovány pro přepravu podle pravidel ADR. Musí projít předepsanými zkouškami odolnosti a splnit požadavky pro přepravu nebezpečných věcí. Vyšší bezpečnost je ovšem spojena s výrazně vyššími náklady. „Kovový box je přibližně desetkrát dražší než plastový. Sběr baterií dnes opravdu není levná záležitost. Musíme respektovat ADR a zároveň snižovat požární rizika,“ zdůraznil Kratochvíl.
Smyslem odolnějšího obalu je zpomalit šíření požáru a získat čas. Při přepravě může řidič zastavit a řešit bezpečné odstranění nádoby z vozidla, ve skladu lze obal přesunout do odděleného prostoru.
„Pokud baterka začne hořet nebo se zahřívat a máte ji v kovovém obalu, máte relativně delší čas s tím něco udělat. Nákladní auto může zastavit a ve skladu trvá déle, než dojde k opravdu masivnímu požáru. Někdy k němu díky tomu nemusí dojít vůbec,“ doplnil.
ECOBAT se dlouhodobě zaměřoval především na sběr přenosných baterií – od běžných tužkových článků až po větší akumulátory například z aku nářadí. Postupně přibyly také baterie z elektrokol, manipulační a mycí techniky. S rozvojem elektromobility se do areálu dostávají také celé trakční baterie z automobilů. Mohou vážit téměř půl tuny a jejich konstrukce, stav i historie vyžadují odlišný způsob manipulace.
Velké trakční baterie se ukládají do speciálních beden. I když mohou být z překližky, nejde o běžný dřevěný obal. Používá se speciální materiál, vnitřní výstelky a konstrukce splňující požadavky ADR.
Zvláštní pozornost vyžadují akumulátory z havarovaných vozidel. Mechanické poškození nemusí být viditelné, přesto může uvnitř článků nebo modulů vytvořit podmínky pro pozdější zkrat a tepelnou reakci. Technik proto baterii prohlédne, proměří a zdokumentuje a podle výsledku stanoví způsob bezpečného zabalení a přepravy.
„U baterie z havarovaného elektromobilu se musíte okamžitě zabývat tím, zda nebyla při nehodě poškozena. Náš technik ji musí prohlédnout, proměřit, zdokumentovat a určit opatření pro bezpečný převoz. Ke kaž-dé baterii po bouračce je nutné přistupovat s velkou opatrností,“ řekl Kratochvíl.
Podle jeho zkušeností se nepotvrdil předpoklad, že si automobilky budou všechny vyřazené trakční baterie držet v uzavřeném systému. Někteří výrobci je stahují do vlastních center, jiní si svoz a odborné nakládání objednávají externě. Do systému se dostávají také odpady z výroby bateriových systemu modulů.
Kratochvíl poukázal také na složitou strukturu dodavatelského řetězce. „Výrobce baterie bývá jiným subjektem než automobilka a značná část článků pochází od asijských společností. Motivace k uzavřenému návratu materiálů proto nemusí být u všech účastníků řetězce stejná,” řekl.
V prostorách, kde jsou baterie skladovány, pracuje systém termokamer. Zachycuje neobvyklé zvýšení teploty dříve, než přeroste v otevřené hoření. Při překročení nastavené hodnoty vyvolá alarm a pracovníci vidí, kde se problém objevil. Ohřívající se obal je možné vyvézt nebo oddělit od ostatního materiálu.
„Jakmile se někde něco zahřívá, termokamery to zachytí. Lze na nich nastavit alarm a vedoucí lokality okamžitě vidí, že se někde něco děje. Baterie potom mohou vzít a vyvézt,“ vysvětlil Kratochvíl.
Lithiové baterie se v Řevničově neskladují uvnitř hlavní budovy společně s ostatními druhy. Na venkovním dvoře jsou samostatné označené koje rozdělené podle kategorií materiálu. Oddělení snižuje riziko, že by případný požár zasáhl celý sklad nebo zásilky jiných chemických typů.
Základní bezpečnostní pravidla se uplatňují už při ukládání baterií do sudu nebo kontejneru. Instrukce jsou umístěny na spodní straně víka. Obsluha má zakrývat odkryté kontakty, rizikové baterie balit, vrstvy prosypávat izolačním materiálem, například vermikulitem, a naplněné nádoby uzavírat. Sudy mají stát pod přístřeškem.
„Ideální by bylo, kdyby i na sběrných dvorech dělali z malých baterií balíčky. Při vkládání do sudu by je měli prosypávat vermikulitem, sudy uzavírat a nenechávat je stát otevřené na dešti,“ shrnul základní pokyny Kratochvíl.
Z příjmové části pokračují baterie k třídění. U drobných článků jde převážně o manuální práci, částečně podpořenou dopravními pásy. Obsluha ze směsi vybírá knoflíkové baterie, dobíjecí niklové články a další chemické typy, aby v hlavním proudu zůstaly pouze zinkové a alkalické baterie.
Knoflíkové články propadávají otvory do samostatné nádoby, další druhy pracovníci rozpoznávají a vyjímají ručně. Každý chemický typ vyžaduje jiný recyklační proces a má rozdílnou ekonomickou hodnotu. Některé niklové články lze prodat jako materiál, zatímco za recyklaci většiny ostatních baterií Ecobat platí.
Pracovníci musí rozpoznávat také předměty, které do sběru nepatří. Ve směsi se objevují střepy, injekční jehly i nádoby s nebezpečnými látkami. V minulosti se pracovnici přes ochranné rukavice zabodla použitá jehla do ruky a musela docházet na zdravotní testy. Jindy se mezi bateriemi rozbila lahvička se rtutí a pracoviště muselo projít měřením a odbornou sanací. I proto nelze ruční kontrolu jednoduše vypustit.
V areálu se baterie třídí do 15 skupin podle chemického složení, způsobu přepravy, požárních vlastností a požadavků recyklačních technologií. Samotné lithiové dobíjecí baterie se rozdělují do pěti položek.
Na pracovním stole obsluha kontroluje a balí vytříděné lithiové baterie. Riziko představují především odkryté vodivé části, jejichž vzájemný kontakt může způsobit zkrat a následné zahřívání. Baterie se proto ukládají a balí tak, aby byly kontakty chráněné a nemohly se snadno vzájemně propojit. Pravidla pro přepravu nebezpečných věcí upravují mimo jiné požadavky na vhodné balení a bezpečnou manipulaci.
Jednotlivé lithiové baterie se liší konstrukcí i chemickým složením. Některé obsahují kobalt, nikl a mangan, jiné využívají chemické systémy s výrazně odlišným zastoupením těchto kovů. Tyto rozdíly ovlivňují způsob jejich dalšího zpracování i materiály, které lze při recyklaci získat.
Zvýšenou pozornost vyžadují například baterie z elektrokol a elektrokoloběžek, které mohou být během provozu vystaveny nárazům, povětrnosti nebo jinému mechanickému namáhání. Případné poškození nemusí být na první pohled zřejmé, a proto je při jejich převzetí, skladování a přepravě nutné zohlednit jejich stav.
Baterie z elektrokol a elektrokoloběžek dnes zároveň spadají do samostatné evropské kategorie LMT. Pro jejich sběr stanovuje evropské nařízení vlastní cíle – 51 % do konce roku 2028 a 61 % do konce roku 2031 – a jejich množství se proto sleduje odděleně.
Jednou z výzev recyklace je rychlý vývoj chemického složení lithiových baterií. Výrobci používají různé kombinace materiálů a konstrukce článků se dále vyvíjejí. Vedle baterií obsahujících nikl, kobalt a mangan se stále více uplatňují i chemické systémy bez kobaltu, což mění složení materiálu vstupujícího do recyklačních procesů.
Správné rozlišení jednotlivých typů je proto pro následné zpracování důležité. Rozdílná chemie může vyžadovat odlišný recyklační postup a ovlivňuje také množství a druh materiálů, které lze z baterií získat.
Po vytřídění se baterie připravují k expedici ke specializovaným recyklátorům. Část materiálu se zpracovává v České republice, další míří do zahraničních zařízení. ECOBAT veřejně uvádí mezi zeměmi zpracování například Polsko, Německo a Francii; olověné baterie se v Česku zpracovávají například v Kovohutích Příbram.
V odpadovém proudu se stále objevují také starší nikl-kadmiové akumulátory. Obsah kadmia v přenosných bateriích je v evropské legislativě dlouhodobě výrazně omezen a na konci roku 2016 skončila také někdejší výjimka pro přenosné NiCd baterie používané v bezšňůrovém elektrickém nářadí. Starší akumulátory však mohou do systému zpětného odběru přicházet ještě mnoho let poté.
Ne všechny baterie, které do Řevničova přijdou, musí bezprostředně zamířit k materiálové recyklaci. Součástí činnosti je také projekt Second Life zaměřený na posouzení možnosti dalšího využití zejména baterií z elektromobility.
Trakční baterie, která již není vhodná pro původní použití ve vozidle, může mít stále dostatečnou kapacitu pro jiné aplikace, například pro ukládání energie. Proto se vybrané baterie a jejich moduly odborně kontrolují a testují. Posuzuje se jejich technický stav, bezpečnost a schopnost dalšího využití.
„Smyslem je nechat baterii sloužit co nejdéle tam, kde je to technicky a bezpečnostně možné. Teprve pokud další využití není vhodné, směřuje k materiálové recyklaci,“ vysvětluje Petr Kratochvíl.
Druhý život baterií má také legislativní pravidla. Evropské nařízení o bateriích stanovuje podmínky pro přípravu odpadních baterií k opětovnému použití nebo k využití pro jiný účel. Je třeba posoudit jejich stav a doložit, že jsou způsobilé pro zamýšlené další využití.
„Jsme rádi, že jsme se do projektu pustili. Ne všechny baterie totiž musí okamžitě zamířit k recyklaci – pokud jejich technický stav umožňuje další bezpečné využití, mohou dostat druhý život. Za poslední dva roky prošlo tímto způsobem projektem Second Life přibližně 80 až 100 tun bateriových modulů,“ uzavírá Petr Kratochvíl.*
Anna Walterová
