Menu
e-shop
V České republice ročně vzniká přibližně 200 000 tun spalitelných nebezpečných odpadů. Současná kapacita 21 provozovaných spaloven nebezpečných odpadů však umožňuje odstranění pouze 105 000 tun ročně. Deficit podle oficiálních dat Plánu odpadového hospodářství ČR činí minimálně 45 000 tun. Pro racionální obnovu a rozvoj odvětví je přitom zapotřebí až 100 000 tun nových kapacit pro odstranění nebezpečných odpadů.
Příprava a schválení moderních technologií na odstraňování nebezpečných odpadů přitom v České republice trvá i více než 15 let. Tato situace již vedla k opakovanému odkládání zákazu skládkování spalitelných nebezpečných odpadů v české legislativě. Původní termín z prosince 2022 musel být posunut nejprve na rok 2025 a následně vyhláškou č. 557/2025 Sb. až na konec roku 2027.
“Stát si sám předepsal, že nebezpečný odpad nebude od roku 2027 končit na skládkách. Zároveň ale není schopen v rozumné lhůtě povolit ani jediné zařízení, které by tento závazek umožnilo splnit. Není to selhání jednoho úřadu ani jedné vlády – je to systémové selhání, na které doplatí český průmysl, občané, obce a v konečném důsledku celá ekonomika. Pokud termín pro nebezpečné odpady posuneme potřetí, opět proto, že se nepodařilo povolit ani jediné zařízení, pak je otázka, zda je nastavení legislativy udržitelné a racionální,” řekl Jan Bureš, stínový ministr životního prostředí.
Účastníci kulatého stolu se shodli, že hlavní příčinou současné situace je kombinace dvou faktorů. Tím prvním je extrémně složitý a časově náročný povolovací proces, který vede k opakovanému odkládání legislativně závazných termínů. Stát musí termíny posouvat, protože v dostupných lhůtách není schopen žádné z moderních zařízení úspěšně provést povolovacím procesem.
Druhým faktorem je aktivismus typu NIMBY (Not In My Back Yard – „ne na mém dvorku “), který systematicky blokuje konkrétní projekty na konkrétních lokalitách. Paradox spočívá v tom, že nebezpečný odpad jako celospolečenský problém uznáváme, ale jakmile dojde na řeč o konkrétním zařízení, které by jej řešilo, narážíme na odpor. Problém ale tímto přístupem nemizí – pouze se odsouvá a narůstá.
Nedostatek kapacit pro termické zpracování nebezpečných odpadů není pouze ekonomickým problémem. Jde především o otázku veřejného zdraví a ochrany životního prostředí. Praktickou ukázku poskytla pandemie COVID-19, kdy nebylo možné plynule likvidovat infekční odpady. Ty musely být provizorně skladovány v areálech svozových firem, což představovalo vážné riziko šíření infekce.
Druhým okruhem důsledků jsou ekologické zátěže, které vznikají, když se nebezpečné odpady neřeší standardní cestou. Česká republika má bohužel řadu varovných příkladů z minulosti – haldu Heřmanice, Ostravské laguny, areál koksovny Karolina, Spolanu Neratovice po povodních v roce 2002, skládku Pozďátky na Třebíčsku nebo Motolskou skládku. Náklady na jejich sanaci dosahují miliard korun a v některých případech zatěžují veřejné rozpočty po desetiletí.
“Nefunkční povolovací proces znamená ve finále vysoké a zcela zbytečné celospolečenské náklady. Odhadované investice do roku 2035 v této oblasti činí 12,3 miliardy korun, z čehož 9 miliard připadá přímo na nové spalovny nebezpečných odpadů a jejich rekonstrukce. Každý rok průtahů tyto náklady kvůli inflaci poměrně výrazně zvyšuje. Stoupají pak dlouhodobé náklady pro český průmysl i pro občany a komunální sféru, kteří produkují nebezpečné odpady. Investoři jsou připraveni – nyní musí svou roli naplnit stát a povolovací orgány,” dodal Petr Havelka, výkonný ředitel České asociace odpadového hospodářství.*
-tz-
