Menu
e-shop
Vedle technologických a ekonomických aspektů však tato oblast přináší také řadu právních otázek. Ty se dotýkají zejména obcí, které zajišťují systém nakládání s komunálním odpadem, dále provozovatelů bioplynových stanic a dalších subjektů zapojených do systému odpadového hospodářství, například svozových společností. Správné nastavení právních vztahů mezi těmito subjekty je přitom klíčové pro efektivní, transparentní a bezpečné fungování systému.
Současně je nutné zohlednit také širší legislativní kontext, který zahrnuje nejen právní předpisy v oblasti odpadového hospodářství, ale také předpisy týkající se energetiky, ochrany životního prostředí nebo veřejných zakázek. Energetické využití bioodpadu tak představuje oblast, v níž se prolíná více právních odvětví a kde je nezbytné dbát na jejich vzájemnou koordinaci.
Cílem tohoto článku je analyzovat právní rámec energetického využití biologicky rozložitelného komunálního odpadu v bioplynových stanicích a identifikovat hlavní právní rizika a praktické problémy, které mohou vznikat při spolupráci mezi obcemi, provozovateli bioplynových stanic, popř. dalšími subjekty.
Základní právní rámec pro nakládání s komunálním odpadem v České republice představuje zákon č. 541/2020 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů („zákon o odpadech“). Podle tohoto zákona je obec povinna zajistit systém nakládání s komunálním odpadem vznikajícím na jejím území. Obec je přitom považována za původce komunálního odpadu v okamžiku, kdy jej fyzická osoba odloží na místě k tomu určeném.
Tato konstrukce má významné praktické dopady. Obec totiž nese odpovědnost za další nakládání s komunálním odpadem, včetně zajištění jeho sběru, přepravy, využití nebo odstranění. Zároveň musí zajistit, aby celý systém fungoval v souladu s právními předpisy a aby nedocházelo k ohrožení životního prostředí ani lidského zdraví.
Součástí obecního systému musí být také oddělené soustřeďování jednotlivých složek komunálního odpadu. Podle zákona o odpadech jsou obce povinny zajistit oddělené soustřeďování alespoň papíru, plastů, skla, kovů, biologicky rozložitelného odpadu, jedlých olejů a tuků a od roku 2025 rovněž textilu.
Biologicky rozložitelný komunální odpad přitom tvoří významnou část komunálního odpadu produkovaného domácnostmi. Typicky se jedná o odpady ze zahrad, zbytky rostlinného původu z kuchyní, slupky ovoce a zeleniny, kávovou sedlinu nebo další organické materiály.
Jejich oddělený sběr má zásadní význam zejména z hlediska snižování množství odpadu ukládaného na skládky. Organická složka odpadu totiž na skládkách podléhá rozkladu, při němž vznikají tzv. skládkové plyny. Oddělený sběr bioodpadu tak přispívá nejen k lepšímu využití zdrojů, ale také k ochraně klimatu.
S ukládáním odpadu na skládky je zároveň spojena povinnost hradit zákonem stanovený poplatek. Pokud je biologicky rozložitelný komunální odpad vytříděn a následně materiálově nebo energeticky využit, mohou se obce této poplatkové povinnosti částečně vyhnout pomocí recyklační slevy podle § 157 zákona o odpadech, což pro ně může představovat významnou ekonomickou úsporu. Vzhledem k vysokému hmotnostnímu podílu biologicky rozložitelných složek v komunálním odpadu se jedná o efektivní cestu, jak snížit výši poplatkové povinnosti obce.
Prováděcí právní předpisy, zejména vyhláška č. 273/2021 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, stanovují konkrétnější pravidla pro nakládání s jednotlivými druhy odpadů. Obce mohou oddělený sběr biologicky rozložitelného odpadu zajistit například prostřednictvím sběrných nádob umístěných přímo u domácností, sběrných dvorů, komunitního kompostování nebo kombinací těchto způsobů. Další možností je také spolupráce s externími subjekty, které se specializují na sběr a další zpracování biologicky rozložitelného odpadu. V praxi tak mohou obce využívat například projekty zaměřené na třídění gastroodpadu z domácností či gastronomických provozů, v jejichž rámci třetí osoba zajišťuje sběr vytříděného bioodpadu a jeho následné předání k dalšímu využití.
V praxi obce zpravidla nedisponují vlastními zařízeními pro zpracování bioodpadu, a proto spolupracují s externími subjekty (výjimky však existují; příkladem může být město Mladá Boleslav, kde byla v roce 2025 uvedena do provozu bioplynová stanice, na jejímž vlastnictví se město částečně podílí). Energetické využití bioodpadu v bioplynových stanicích tak ve většině případů probíhá na základě smluvního vztahu mezi obcí a provozovatelem bioplynových stanic.
Tyto smluvní vztahy se řídí především zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů („občanský zákoník“), případně také zákonem č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, pokud je výběr provozovatele realizován prostřednictvím zadávacího řízení. V takovém případě musí obec postupovat v souladu s pravidly pro zadávání veřejných zakázek a zajistit transparentní výběr dodavatele.
Smlouvy mezi obcí a provozovatelem bioplynové stanice obvykle upravují zejména specifikaci předávaného odpadu, jeho předpokládané množství, způsob dopravy a předání, cenu za jeho zpracování nebo způsob evidence odpadu.
Kontrola kvality bioodpadu a přenos odpovědnosti představují v dané oblasti zásadní aspekt, kterému by měla být ve smluvních vztazích mezi jednotlivými subjekty věnována zvýšená pozornost. Biologicky rozložitelný komunální odpad totiž může obsahovat nežádoucí příměsi, například sklo, kovy nebo jiné neorganické materiály, které mohou negativně ovlivnit technologický proces v bioplynové stanici. Přítomnost těchto příměsí může vést nejen ke snížení efektivity výroby bioplynu, ale také k poškození technologického zařízení.
Jak již bylo uvedeno, nakládání s bioodpadem přitom zpravidla zahrnuje více subjektů. Z právního hlediska je proto významné mezi jednotlivými subjekty vymezit okamžik přechodu odpovědnosti za odpad, resp. za jeho kvalitu.
Podle zákona o odpadech zůstává obec odpovědná za komunální odpad do okamžiku, kdy jej předá oprávněné osobě, tedy subjektu oprávněnému nakládat s odpady. Po převzetí odpadu přechází odpovědnost za jeho další zpracování na provozovatele zařízení.
V praxi však mohou vznikat situace, kdy není jednoznačné, kdo nese odpovědnost za vzniklé škody, popř. je v zájmu subjektů si přenesení odpovědnosti ve smlouvě upravit. Z toho důvodu je klíčové předem jasně upravit smluvní vztahy mezi jednotlivými subjekty. Smluvní ujednání mohou upravovat zejména cenové podmínky včetně ujednání o způsobu výpočtu nebo způsobu sjednávání ceny do budoucna, pravidla kontroly kvality předávaného odpadu, pravidla týkající se přepravy odpadu, povinnost odpad od obce v určitém objemu převzít („rezervace kapacity“), postup při odmítnutí dodávky či mechanismy náhrady škody. Součástí smluvní úpravy může být rovněž vymezení odpovědnosti za náklady spojené s odstraněním nevhodného odpadu nebo za případné technologické odstávky zařízení.
Oblast odpadového hospodářství je spojena s poměrně přísným sankčním režimem. Zákon o odpadech, umožňuje příslušným správním orgánům uložit pokuty jak obcím, tak provozovatelům zařízení, pokud poruší své zákonné povinnosti.
Například pokud obec nezajistí oddělené soustřeďování biologicky rozložitelného odpadu nebo nebude plnit další povinnosti stanovené zákonem, může jí být na základě zákona o odpadech uložena pokuta v řádu statisíců až milionů korun. Sankce mohou být ukládány také za nesprávné vedení evidence odpadů nebo za porušení pravidel při jejich přepravě.
Rizika se však mohou objevit také v oblasti soukromého práva. Pokud některá ze smluvních stran poruší své povinnosti vyplývající ze smlouvy, může druhé straně vzniknout nárok na náhradu škody podle občanského zákoníku. Typickým příkladem může být například již zmíněná situace, kdy obec dodá odpad v rozporu se sjednanými parametry. Takové jednání může vést k významným škodám, zejména pokud nevhodné složení odpadu způsobí poškození technologického zařízení bioplynové stanice. Vzniklá škoda zahrnuje jak náklady na opravu poškozené technologie, tak i ušlý zisk vzniklý v důsledku přerušení výroby energie po dobu odstávky zařízení. Je proto v zájmu obce, aby se nelimitovala přistoupením na příliš přísná kritéria provozovatele bioplynové stanice, a naopak aby si zajistila dlouhodobou garanci odbytu svých odpadů, pokud na jejich předání do bioplynové stanice hodlá spoléhat.
V následujících letech lze očekávat významné změny také na straně provozovatelů bioplynových stanic. Řada zařízení byla v České republice vybudována v období intenzivní podpory obnovitelných zdrojů energie, přičemž jejich ekonomický model byl založen zejména na systému garantovaných výkupních cen elektřiny. Tato podpora je však časově omezená, zpravidla na období dvaceti let od uvedení zařízení do provozu.
U značné části bioplynových stanic tak bude v nadcházejících letech docházet k postupnému ukončování podpory. Lze předpokládat, že tato skutečnost bude mít významné ekonomické dopady na jejich další provoz. Některé provozy budou nuceny hledat nové obchodní modely, které umožní jejich fungování i bez dosavadní podpory výroby elektřiny.
Jednou z možných cest je technologická modernizace a přechod na výrobu biometanu. V takovém případě dochází k dalšímu čištění bioplynu a jeho úpravě na kvalitu zemního plynu, což umožňuje jeho vtláčení do plynárenské soustavy nebo využití v dopravě. Tento trend je podporován také evropskou energetickou politikou, která usiluje o větší využití obnovitelných plynů a o snížení závislosti na fosilních palivech.
Nelze však očekávat, že touto transformací projdou všechny stávající bioplynové stanice. U značné části zařízení může být modernizace technicky nebo ekonomicky obtížně realizovatelná. V těchto případech může po skončení podpory dojít k omezení nebo úplnému ukončení provozu.
Současně však dochází k opačnému trendu na straně obcí. Jak již bylo uvedeno, právní úprava postupně zpřísňuje požadavky na míru třídění komunálního odpadu a na omezení skládkování biologicky rozložitelných složek odpadu. Obce tak budou nuceny hledat kapacity pro další zpracování bioodpadu, a to jak materiálové, tak energetické.
V budoucnu tak může vzniknout určitý paradox: zatímco tlak na oddělený sběr a využití bioodpadu bude ze strany legislativy dále narůstat, část stávající infrastruktury pro jeho energetické využití může postupně zanikat v důsledku ekonomických změn v sektoru bioplynových stanic. O to větší význam proto může mít stabilní a dlouhodobě nastavená spolupráce mezi obcemi a provozovateli zařízení, která umožní efektivní využití bioodpadu i v podmínkách měnícího se energetického trhu.
Další zajímavou perspektivou do budoucna může být také přímé zapojení obcí do financování nebo spoluvlastnictví bioplynových stanic. Rozvoj komunitní energetiky, který byl do českého právního řádu zaveden zejména novelou energetického zákona označovanou jako LEX OZE II, vytváří nové možnosti sdílení energie mezi členy energetických společenství. Lze si tak představit model, v němž by obce spolufinancovaly zařízení zpracovávající biologicky rozložitelný komunální odpad vznikající na jejich území a energie vyrobená z tohoto odpadu by byla následně sdílena do odběrných míst obce a obecních organizací (školy, sportoviště, …), popřípadě mezi občany, v rámci komunitní energetiky. Takový přístup by mohl umožnit, aby energie vyrobená z odpadu produkovaného místními domácnostmi přinášela těmto domácnostem i přímý ekonomický prospěch, a to bez nutnosti budování lokální distribuční soustavy. Pro efektivitu sdílení je důležité, aby byla doba výroby elektřiny co nejpřesněji sladěna s dobou její spotřeby v odběrných místech, do nichž je elektřina sdílena. V tomto ohledu poskytují bioplynové stanice mnohem lepší možnost řízení než FVE, u nichž je výroba závislá na době a intenzitě osvitu.
Mgr. Luboš Pfeiffer,
Advokátní kancelář KF Legal
