Na změny ve výrobě titanové běloby jsme se zeptali Jaroslav Žižlavského z Útvaru životního prostředí v Precheza, a. s.
Zaujalo mne, že jste dokázali z výroby se spoustou odpadů udělat sofistikovaný proces.
Všude ve světě, kde se sulfátovým způsobem vyrábí titanová běloba, se zelená skalice musí nějak využívat. Někteří výrobci ji například vyváželi do moře, což už ovšem Unie zakázala.
Z odpadní zelené skalice se hlavně vyrábí železité pigmenty a monohydrát síranu železitého, používaný jako minerální doplněk potravy pro zvířata nebo v cementárnách na odstínění šestimocného chrómu. V současné době se síran železnatý v kyselém prostředí oxiduje přímo kapalným kyslíkem, a výsledkem je 4O% síran železitý, který se používá jako flokulační činidlo ve všech možných úpravnách pitné vody nebo chemických vod. Výrobu zajišťuje firma Kemifloc, a. s.
Spotřebováváte i staré zásoby skalice?
Ano, flokulanty se vyrábějí i ze starých zásob. Vedle toho se kyselé materiály ze staré ekologické zátěže využily po neutralizaci v Dolní Rožínce jako rekultivační materiál na odstínění radonu z odkališť. Teď máme zásobu jen asi 30 tisíc tun, všechno ostatní z původních necelých 400 tisíc tun jsme už spotřebovali. Naše zásoby už v podstatě nestačí na kapacitu výroby "vedlejších" produktů.
Dosáhli jste využitím a "zacyklováním" výroby ekonomických přínosů?
Finanční otázka byla jedním z hlavních impulzů a úprava procesů se na ekonomice projevila výrazně. Odpadové hospodářství bylo nesmírně drahé. Nyní se úspory pohybují v milionech korun.
Když se ukládají na skládku nebezpečné odpady, musí se za ně platit stále víc. Dnes bychom za uložení skalice na skládku platili minimálně 4500 korun za tunu a více (jde o nebezpečný odpad). Nejde však jen o skalici, z výroby odpadá také bílý a hnědý sádrovec. Díky rozdělení proudů technologických vod jsme začali vyrábět bílý sádrovec se slušnou užitkovou hodnotou a prodejností. Podařilo se nám také certifikovat hnědý sádrovec jako rekultivační výrobek, takže ušetříme několik milionů na poplatcích za ukládání.
Spadáte také pod režim zákona o IPPC.
Máme integrované povolení od roku 1993, myslím, že jsme byli jedni z prvních v Olomouckém kraji. Integrované povolení (IP) máme na celou akciovou společnost, ne na jednotlivé provozy. Udělat IP nebylo jednoduché. Vyhláška, ze které se vychází, je podle mého názoru špatně udělaná - bije se v ní integrovaná prvence a proces EIA.
Jenže my pořád inovujeme zařízení a zvyšujeme výrobu, takže jsme IP potřebovali, aby nám stavební úřad vydal povolení.
Měníte výrobu, to znamená, že už jste museli dělat změny integrovaného povolení?
Podle zákona o IPPC je zřejmé, že změna se dělá jen tehdy, když jde o podstatnou změnu. A podstatná změna to bude, až budeme stavět novou výrobu titanové běloby, technologii zvyšující odpady nebo emise nebo jinou investici, kterou jsme neměli v IP. V podstatě závisí na krajském úřadě, jestli bude změnu považovat za podstatnou, nebo ne.
Většina plánovaných investic byla zahrnuta v integrovaném povolení, a protože šlo o snižování emisí, spotřeby vody, kraj je vždy vyhodnotil jako nepodstatnou změnu. Když něco stavíme, chceme, aby dopad na životní prostředí byl co nejnižší a splňoval požadavky nejlepších dostupných technik. To je podstatou procesu neustálého zlepšování.
Zdá se, že vaše vztahy s krajským úřadem, i třeba inspekcí, jsou dobré.
Máme s nimi vstřícný a korektní vztah, vše s nimi projednáváme. Nemáme ani žádné potíže například s evidencí, na kterou máme počítačový program. Spolupracovali jsme s MŽP na tvorbě implementace směrnice pro odpad z výroby z TiO2, stejně jako v případě emisí do ovzduší a vod. U nás je to trochu komplikované, protože jsme uprostřed Evropy a v zalidněném kraji, takže jsme museli emise z výroby řešit co nejlépe.
A výrobu stále zvyšujete.
Původní výroba byla na 20 tisíc tun, letos už 45 tisíc tun. Z hlediska ekonomického je ideální kapacita 50-60 tisíc tun. Konkurence je ve světě veliká. Snažíme se vyrábět bělobu, do které je investováno hodně know-how: speciální a drahé pigmenty, protože to každý neumí. Snažíme se, aby užitné vlastnosti byly široké a daly se uplatnit v průmyslu.
Zdá se, že nemáte žádné problémy...
Ale kdepak - bojujeme s administrativou a nesmysly v zákonech a vyhláškách. Kvůli emisím jediné látky, SO2, jsme spadli do Integrovaného registru znečišťování a musíme všechna ostatní hlášení posílat přes centrální ohlašovnu.
Podle mě by stačilo ohlásit do centrálního registru konkrétní registrovanou látku, jedno číslo, a ostatní přece zvládneme sami. Nepotřebujeme, aby za nás někdo rozděloval hlášení. Navíc kromě elektronické formy musíme hlášení posílat i v listinné formě. To jsou jen další zbytečné výdaje, doporučené dopisy se několikrát přeposílají přes celou republiku.
Existuje program pro evidenci zvláště velkých zdrojů, máme evidenci odpadů, všechno v elektronické podobě. Všechno se může posílat elektronicky, proč to tedy ještě tisknout - aby to někde administrativa založila do šanonu? Takhle naše lesy určitě nešetříme. Bohužel, naše legislativa to vyžaduje.
