EKOLOGICKÉ STANDARDY PODNIKÁNÍ Evropská unie si vytkla princip trvale udržitelného rozvoje za jednu ze svých zásad (čl. 2 Smlouvy o ES). Pro její naplnění usiluje nejen o zachování čistého životního prostředí, zdraví a přírodního bohatství v širokém slova smyslu. Promítá toto úsilí i do regulace...
EKOLOGICKÉ STANDARDY PODNIKÁNÍ
Evropská unie si vytkla princip trvale udržitelného rozvoje za jednu ze svých zásad (čl. 2 Smlouvy o ES). Pro její naplnění usiluje nejen o zachování čistého životního prostředí, zdraví a přírodního bohatství v širokém slova smyslu. Promítá toto úsilí i do regulace podnikání v rámci EU, stejně jako do nároků na dovozy ze třetích zemí.
Požadavky vysoké úrovně ekologické ochrany, prevence znečišťování, řešení ekologických problémů u zdroje a náhrady všech ekologických škod samotným znečišťovatelem mají za cíl nejen čistotu životního prostředí, ale i vyrovnání podmínek podnikání na jednotném trhu.
HROZBA JEDNOTNÉMU TRHU
Prioritním cílem vysokých nároků EU na ochranu ovzduší a vod, na nakládání s odpady a nebezpečnými látkami, přísných limitů pro emise hluku nebo obsah olova a síry v palivech apod. je zajištění kvality života současných a budoucích generací. Tento oprávněný požadavek se však může stát hrozbou fungování jednotného trhu, pokud by ho každý členský stát chápal po svém.
Státy s vysokými standardy ochrany by se bránily dovozu zboží vyrobeného v ekologicky více benevolentních členských zemích a došlo by k rozdělení trhu bariérami ekologických předpisů. Pokud by je právo EU donutilo otevřít hranice i pro méně ekologické výrobky, začal by přesun firem do těch členských států, které umožňují vyrábět s menšími ohledy na přírodu a proto levněji. Vznikl by problém "ekologického dumpingu", vedoucí buď k novému kolu soudních sporů a zákazů dovozu, nebo k postupnému snižování ekologických nároků v zájmu udržení konkurenceschopnosti.
Ani jeden z obou možných scénářů není v souladu se zájmy EU a zásadami jejích základních smluv. Proto se harmonizace standardů ochrany životního prostředí stala nedílnou součástí budování jednotného trhu.
Společný ekologický standard je dnes obsažen v desítkách směrnic a nařízení a i v akčních programech EU, směřujících k vyššímu ekologickému vědomí občanů, k širšímu využívání obnovitelných zdrojů, k ekologizaci všech sektorových politik apod. Péče o životní prostředí se v EU stala stejně samozřejmou součástí podnikání, jako péče o zaměstnance nebo o technickou dokonalost výrobku.
NUTNO RESPEKTOVAT
Právo EU v oblasti životního prostředí obsahuje na 300 právních aktů. Týkají se jednak výrobků samotných, tj. jejich hlučnosti, emisí, složení, toxicity atd. Stanovují rovněž požadavky na výrobní procesy: regulují provoz průmyslových podniků, nakládání s odpady nebo zásobování pitnou vodou.
Chrání samozřejmě i jednotlivé složky životního prostředí: vzduch, vodu, půdu, přírodní zdroje a biodiverzitu. Upravují nakonec některé administrativní postupy, zejména ve věcech poskytování informací a posuzování vlivu projektů na životní prostředí. Dohromady tvoří rozmanitý celek, který není zarámován žádným společným právním aktem a přesahuje i hranice hlavy XIX Smlouvy o ES, věnované životnímu prostředí.
Z pochopitelných důvodů vyplývá řada ekologických opatření i z technických požadavků na výrobky, stejně jako z politiky ochrany spotřebitele (hluk, toxicita, značení). Těsná souvislost je váže k politikám EU v oblastech energetiky, zemědělství, daní apod. V dalším textu budou proto výběrově charakterizovány pouze ty právní úpravy, které se bezprostředně dotýkají podnikání.
Do oblasti ekologických požadavků na výrobky spadají zejména směrnice o zamezování hluku ze stavenišť, stavebních a výrobních strojů a zařízení (jeřáby, kompresory, svařovací agregáty, generátory, sbíječky, rýpadla, buldozery) a také z motorových vozidel, zahradních sekaček a domácích spotřebičů. Představují nároky jak pro výrobce, tak zejména v případě stavební techniky i pro jejich uživatele. Výrobce je povinen vyznačit zaručenou hlučnost výrobku, stavitel je vázán k dodržování limitů celkové emise hluku ze staveniště a na něm používané stavební techniky.
Specifický soubor směrnic se vztahuje na chemické látky a geneticky modifikované organismy. Týkají se vývozu a dovozu nebezpečných chemikálií, jejich testování, klasifikace, balení a označování. Uvádění těchto látek, stejně jako geneticky modifikovaných organismů na trh, je třeba oznámit ("notifikovat") k tomu určenému veřejnému orgánu. Prodej dezinfekčních a deratizačních produktů je povolen jen po předběžné registraci. Používání látek poškozujících ozón podléhá v EU přísné kontrole a v zásadě je s výjimkou několika málo případů zakázáno.
Pod výrobky je možné zahrnout i kapalná paliva, u nichž směrnice ES stanoví velmi nízký obsah síry a olova. Pro benzín a motorovou naftu jsou uzákoněny i podrobné kvalitativní požadavky na jejich složení. U některých výrobků splňujících přísné normy může výrobce nebo dovozce z třetí země požádat k tomu zmocněný orgán o udělení tzv. "eco-label", známky ekologické čistoty ES. Tuto známku lze získat např. pro čistidla, toaletní papír, barvy, ložní prádlo atd. Seznam takto označených výrobků je publikován v Úředním věstníku ES.
PREVENCE RIZIK
Ekologické předpisy pro výrobní a technologické procesy upravují na prvním místě kontrolu průmyslového znečištění a prevenci rizik. Náročná je zejména směrnice č. 96/61 ES o integrované prevenci a omezování znečištění (tzv. IPPC), která zavádí integrované povolení pro ekologické zátěže pocházející z velkých energetických zařízení, rafinérií, hutních a kovodělných výrob, papíren, chemiček, kožedělné výroby, potravinářské a zemědělské velkovýroby.
Imisní limity uvedené v integrovaném povolení jsou stanoveny na základě tzv. nejlepších dostupných technik, čímž jsou výrobci vedení k omezování znečištění neustálou modernizací výrobních postupů. Zvláštní směrnice upravuje i zásady prevence velkých průmyslových havárií. Vztahuje se na všechny firmy, které užívají, vlastní nebo skladují určité množství nebezpečných látek a jsou proto povinny přijímat preventivní opatření a informovat státní orgány. Vyšší dobrovolný stupeň ekologizace výroby upravuje nařízení č. 1936/93 ES o ekologickém řízení a nezávislém ekologickém auditu firmy (tzv. EMAS).
ODPADY
Propracovanou oblastí je v právu ES nakládání s odpady, a to nejen s nebezpečnými odpady, ale i s obaly, u nichž směrnice č. 94/62 ES od výrobců požaduje, aby od roku 2001 bylo 50-65 % obalového odpadu znovu užito a 25-45 % recyklováno. Recyklace přitom znamená přepracování, kompostování, nikoli však prosté spalování. Zvláštní směrnice upravují zejména zneškodňování toxického a nebezpečného odpadu, který může být shromažďován jen ve státem schválených zařízeních.
Nedokáže-li producent takového odpadu zajistit jeho recyklaci, je na něj aplikován princip "znečišťovatel platí". Zvláštní režim platí pro odpady tvořené oleji, azbestem, polychlorovanými bifenely a terfenyly, bateriemi a akumulátory. Tři směrnice zavádějí přísný režim pro odpady z průmyslu oxidu titaničitého.
Firem se týkají i směrnice ochraňující čistotu jednotlivých složek životního prostředí, zejména ovzduší a vod. Je uzákoněna kontrola a emisní limity pro skladování a přepravu benzínu. Limity emisí do ovzduší jsou stanoveny pro lehká a těžká nákladní vozidla i pro mobilní stroje, které nejsou určeny k silničnímu provozu, tj. bagry, rypadla, kombajny apod. Směrnice o ochraně podzemních vod obsahuje seznam látek, které nesmějí být do podzemních vod vypouštěny vůbec a seznam těch, které lze vypustit po získání příslušného povolení. Soubor jedné rámcové a sedmi navazujících směrnic ochraňuje povrchové vody, do nichž je dnes na úrovni EU přísně regulováno vypouštění 129 druhů znečišťujících látek. Zvláštní směrnice zamezuje znečištění ovzduší, vody a půdy azbestem, k němuž nesmí dojít ani v případě, že je např. budova obsahující azbest demolována.
Směrnice č. 90/313 EHS o přístupu k informacím zavazuje především veřejné orgány informovat na požádání o stavu životního prostředí. Část těchto informací však pochází ze soukromého sektoru, který je povinen informace o nakládání s ekologicky nebezpečnými látkami, o jejich uvádění na trh atd. pověřených orgánům poskytovat. Významným nástrojem prevence znečištění a havárií je směrnice č. 97/11 ES o posuzování vlivů na životní prostředí (tzv. EIA). Požaduje, aby všechny projekty a podnikatelské záměry s předpokládaným dopadem na životní prostředí (zejména elektrárny, spalovny, papírny, letiště, dálnice, skládky atd.), jakož i velké zásahy do přírody (těžba, odlesňování) byly z ekologického hlediska posouzeny pod dohledem státního orgánu dříve, než bude povolena jejich realizace. Posuzování se účastní veřejnost i zástupci těch sousedních členských států EU, které se cítí navrhovaným projektem dotčeny.
JAKÉ ZMĚNY ČEKAJÍ NA ČESKÉ FIRMY?
ČR provedla v 90. letech za cenu nemalých investic řadu ekologických opatření a zvrátila zejména na poli čistoty ovzduší dlouhodobě nepříznivé trendy. Přesto se bude dotahovat na úroveň ochrany a čistoty životního prostředí srovnatelnou s EU ještě řadu let.
Řada novelizací existujících zákonů (o odpadech, o ochraně vod atd.) a přijetí zákonů zcela nových (o geneticky modifikovaných organismech, o integrované prevenci a omezování znečištění atd.) je plánována na období několika nejbližších let.
Čeští podnikatelé si musejí být vědomi, že ekologická opatření a investice do nich se jich týkají ve stejné míře jako státních a místních orgánů a jejich rozpočtů. Odhady nákladů na ochranu životního prostředí v nejbližších deseti letech se blíží až 200 miliardám korun. Nejdražší bude zřejmě zavedení směrnice o integrované prevenci a omezování znečištění, která podrobí přes 1000 existujících podniků povinnosti vyrábět s užitím nejlepších dostupných technologií. Zejména na tuto směrnici, ale i v šesti dalších oblastech (mj. čištění odpadních vod, obalové odpady, vypouštění nebezpečných látek do vody a obsah síry v kapalných palivech) bude ČR na jednáních s EU žádat o různě dlouhá přechodná období, během nichž by bylo možné i po vstupu do EU dohánět stanovené limity.
Trvalá pozornost
V ČR dosud převládá relativně nízké ekologické vědomí. Kvůli nedostačující inspekci a kontrole nejsou v mnoha případech již uzákoněné ekologické limity efektivně vymáhány. Již v předvstupním období se ČR bude snažit tuto situaci řešit s využitím prostředků EU poskytovaných prostřednictvím programu Phare a fondů ISPA a SAPARD.
Každý podnikatel v oblasti výroby, stavebnictví a dopravy by si měl včas uvědomit, že bude povinen sledovat a omezovat emise určitých látek do životního prostředí, omezovat produkci odpadů a investovat do ekologického nakládání s nimi, zavést vlastní systém nebo se zapojit do integrovaného systému sběru a zpracování obalového odpadu, zavést systém řízení ekologických rizik a prevence havárií. Dále bude muset posuzovat ekologické dopady projektů staveb, zařízení, výrobních jednotek, vést záznamy a předávat požadavané informace státní správě, respektovat předpisy pro výrobu, nakládání a uvádění na trh určitých látek a výrobků. Bude ho k tomu tlačit jak stále přísněji vymáhané právo, tak i sílící domácí a mezinárodní ekologické lobby.
Splnění ekologických standardů jednotného trhu by tak mělo být považováno za možná vůbec nejnáročnější a nejdražší úkol, který před určitou kategorií domácích podniků stojí. Jak z úrovně EU, tak i státní správy ČR jsou podnikům nabízeny určité informace a asistenční programy včetně finančních příspěvků. Jejich úkolem je usnadnit splnění ekologických požadavků. Ochrana životního prostředí zkrátka vyžaduje trvalou pozornost a úsilí od každého, kdo chce být na jednotném trhu EU konkurenceschopný a prosperovat.
(S použitím materiálů Evropské unie)
Foto archív
