Wishcycling znamená, dát něco do kontejneru na separaci a doufat, že to bude recyklováno, i když existuje jen málo důkazů, které to potvrzují. Název je odvozen od anglického slova wish, což znamená přání. Ústředním bodem tohoto fenoménu je totiž naděje: rozhodnete se věřit, že ten divný obal někdo dokáže zrecyklovat a vyrobit z něj něco smysluplného. V hloubi duše si přejete, aby byl obal recyklovatelný, ale nemáte šanci si to ověřit. Nebo se vám do toho koneckonců nechce. Takže než abyste riskovali, že předmět skončí na skládce, rozhodnete se ho raději hodit do barevného kontejneru a doufat, protože svůj podíl práce na recyklačním řetězci jste tím udělali. Už je to záležitost někoho jiného. Prostě whishcycling.
Kampaně fungují
Znepokojení veřejnosti nad zvyšováním množství odpadů roste ve světě zhruba od 70. let 20. století a nás zasáhlo v devadesátých let minulého století. Vedlo k vytvoření sběrových a třídicích systémů a k rozvoji recyklačních technologií, což mělo řadu pozitivních výsledků, zejména byly odkloněny ze skládek využitelné odpady. Rozvoj systémů musel být doprovázen masivní propagační kampaní a práci s veřejností, která byla zaměřena hlavně na maximalizaci třídění a jeho kvalitu. I ta měla pozitivní výsledek: v Česku třídí přes 70 % lidí.
Se zvyšujícími se cíli EU v oblasti komunálního odpadu se tlak na to, aby občané maximálně třídili, stále zvyšuje. Posiluje se také pocit, že to, co se hodí do kontejnerů, bude odpovídajícím způsobem zrecyklováno.
O druhé straně mince se z „výchovných důvodů“ mnoho nemluvilo. Mám na mysli fakt, že například z odpadního plastu se reálně recykluje kolem 40 % a zbytek končí ve výmětech. Panovala obava, že by tento fakt mohl lidi odrazovat od třídění (ačkoliv kdyby lidé netřídili, nevytěžilo by se z kontejnerů ani těch 40 % dobře recyklovatelných materiálů).
V kontejnerech najdete všechno
Informační kampaně na podporu třídění zjevně dlouhodobě fungují. Na počátku byli zpracovatelé rádi, že v kontejnerech vůbec něco je. Nyní se situace překlápí na opačnou stranu, k wishcyclingu: „Lidé si dnes myslí, že vše, co se tváří jako plast nebo obsahuje plastovou část, je automaticky recyklovatelné,“ uvedla před časem jednatelka TS Malá Haná Olga Dočkalová. „Ve žlutých nádobách nacházíme okenní plastové rámy, vodovodní potrubí, plastové části z aut, svíčky ze hřbitovů i s voskem, tuby od lepidel a tmelů pro kutily, různé gumy, zahradní hadice, linolea, cédéčka, videokazety, ale také boty, protože podrážka vypadá jako plast.“
Wishcycling obvykle vzniká ze zmatku v tom, co můžeme a co nemůžeme recyklovat. Na barevných kontejnerech je vždy uvedeno, co se do nich má vhazovat, a v tomto smyslu je vedena i informační kampaň. Pokud však těmto informacím věnují lidé málo pozornosti a do kontejnerů vhazují věci spíše intuitivně, nastává problém. Nejde přitom o ty, kteří jsou vůči osvětě imunní, netřídí a koš vysypou do prvního kontejneru, ke kterému dojdou. Naopak, může jít o lidi, kteří zodpovědně třídí a snaží se množství vytříděného odpadu maximalizovat. Navzdory nejlepším úmyslům (a často právě kvůli nim) tak může vzniknout více škody než užitku.
Předměty, které nejsou vhodné pro recyklaci, komplikují a prodražují provoz dotřiďovacích linek. Vyžadují pozornost pracovníků, kteří je musejí z toku odpadů odstraňovat. Pokud nevhodné příměsi projdou dotřiďovací linkou, mohou způsobit potíže při recyklaci, případně ji i znemožnit, jako třeba PVC v plastu. Snaha omezit množství odpadu ukládaného na skládky tak může díky wishcyclingu paradoxně zvyšovat množství odpadů, které na skládce nakonec skončí.
„Kvůli nerecyklovatelným předmětům máme příliš mnoho plastového výmětu,“ uvedla Olga Dočkalová. „Výměty sice mohou posloužit jako materiál do alternativních paliv, ale musí se ještě následně vyseparovat některé složky, jako například PVC. I z tohoto důvodu je praktické, aby lidé těchto materiálů tam dávali co nejméně a dokázali je rozlišit. To je však osvěta na delší dobu,“ dodala.
Řešením je ještě více osvěty
Receptem na whiscycling je skutečně co nejlepší osvěta, která jednoduše a stručně ukáže, co třídit a jak to třídit. Je přitom třeba mít na paměti, že třídění odpadů by mělo být v domácnosti běžnou rutinou, která však příliš nezdržuje a nezatěžuje. Pokud by to totiž stálo příliš mnoho práce a pozornosti, lidé to prostě přestanou dělat.
„Osvěta ze strany obcí je trochu zanedbávaná, ale je to hlavně z důvodu, že starostové kolikrát netuší, že by mohli sami výrazně pomoci v čistotě tříděného odpadu,“ pokračuje Olga Dočkalová, která je i starostkou obce Sudice. „Začali jsme přemýšlet, jak by se i starostové mohli zapojit a působit na občany. Chceme informovat občany o recyklaci a příkladech, co se z jejich tříděného odpadu vyrábí. Důležité je napsat texty velmi jednoduše a přidat hodně obrázků, pak to má úspěch. Před zavedením systému door-to-door proběhla po konzultacích s třídicí linkou masivní osvěta, kdy jsme občanům vysvětlovali, jak vše bude fungovat, proč to děláme a jak mají své odpady správně třídit. Díky tomu jsou nádoby přímo od domácností daleko čistější než ty z veřejných sítí – doma si na to skutečně dávají dost velký pozor.“
Na whiscycling tedy zjevně může působit důkladná práce s veřejností, která na jednoduchých příkladech ukáže, co třídit, a zejména, co netřídit.
Snaha o maximální třídění bez toho, že bychom věnovali pozornost také kvalitě třídění, se může stát kontraproduktivní. Na druhou stranu nelze zahltit veřejnost podrobnými informacemi o detailech separace, které jsou určeny spíše pro třídicí nadšence než pro běžný provoz v rodině. Vybalancovat tyto dva aspekty není jednoduché. Zahraniční odborníci, zabývající se fenoménem wishcyclingu, přidávají ještě jednu základní radu: „Pokud odpad nevytváříte, nemusíte se zabývat jeho tříděním“.*
Jarmila Šťastná
Časopis Odpady, č.2/2023
