Teplárny investují v posledních letech rekordně velké částky do snižování emisí. Do jaké míry se jim to vyplácí a kdy je lepší peníze směrovat jinam? A jak je to s odbytem pro tuhá alternativní paliva z komunálního odpadu? I na to jsme se ptali Martina Hájka, ředitele Teplárenského sdružení ČR.
Myslím, že v budoucnu nejspíš ano, ale bude to velmi obtížné a bude to vyžadovat značné investice. Tuhá alternativní paliva z komunálních odpadů totiž obsahují chlór, který způsobuje chlórovou korozi, a zařízení tím velmi trpí. Jejich spalování tedy vyžaduje úplně nové kotle, konkrétně fluidní technologii. V současné době o tom některé teplárny uvažují, ale cena jednoho takového kotle se pohybuje v řádu miliardy korun.
Navíc při spalování paliv z komunálního odpadu se musí řešit také otázka skladování, hygieny a zápachu. V zahraničí se to zpravidla řeší tak, že kde se tuhá alternativní paliva z komunálního odpadu vyrábějí, tam se i spalují.
Jsme schopní spalovat tuhá alternativní paliva z průmyslových odpadů, protože tam jde o jednodruhový odpad, u kterého přesně známe jeho složení. Víme například, zda jsou tam nebezpečné nebo problematické příměsi. Zatímco u komunálního odpadu je velmi obtížné garantovat jeho složení. Nedá se vyloučit, zda obsahuje chlór nebo například bromový zpomalovač hoření a další složky, které se v komunálním odpadu běžně vyskytují.
My předpokládáme, že odpadem určitě nahradíme část uhlí, protože jsme k tomu tlačení evropskou legislativou. Odpad jednoznačně vidíme jako příležitost do budoucna. Otázkou však je, zda je výroba paliva z odpadů tou správnou cestou a zda spíš nevyužít klasická zařízení na energetické využití odpadů. Oboje má svoje výhody a nevýhody. Samozřejmě fluidní kotle jsou flexibilnější a můžeme do nich dávat i jiná paliva než jen ta z komunálního odpadu. Ale na druhou stranu je tato technologie citlivá na složení odpadů a nenechá si takzvaně líbit všechno, co si nechá líbit ZEVO, které umí spálit i problematické příměsi komunálního odpadu.
Každopádně představy některých odpadových firem, že paliva z odpadů budou teplárnám prodávat za cenu hnědého uhlí, jsou naivní. Je jasné, že za spalování paliv z komunálních odpadů se jednoznačně bude platit, stejně jako se platí za odpad, který přivezete do ZEVO. Tuhá alternativní paliva z komunálního odpadu nemají kladnou hodnotu. Je jich přetlak a nemáme dostatek zařízení, která je dokážou využít.
Několik jich je právě ve fázi příprav, takže nemám důvod si myslet, že nevzniknou. Neřekl bych ale, že se stanou dominantní nebo převládající technologií. Vhodnější podmínky máme spíš pro ZEVO, tedy klasické roštové technologie.
Problém je v tom, že Evropská unie neustále zpřísňuje svoje emisní limity a nerespektuje životní cykly technologií. Tedy v době, kdy takzvaně dobíhalo přechodné období pro původní limity, které byly dány směrnicí o průmyslových emisích, se ustanovil přechod na nejlepší dostupné technologie (tzv. BAT – pozn. red.) a nové přísnější parametry. Neznamená to, že by stávající ekologizované technologie přišly vniveč, ale teplárny prostě musí ještě doinvestovat, abychom byli schopni znovu zpřísněné limity splnit.
Ve většině případů ano, ale některá zařízení budou žádat o výjimky. Jde totiž o to, že dodatečná investice je mnohdy nesmyslně vysoká ve srovnání s tím, jakou skutečnou úsporu emisí to přináší. Bude potřeba se zabývat tím, zda je ještě z ekonomického hlediska rozumné, abychom za tunu emisí nějaké látky v přepočtu platili dva miliony nebo třeba pět milionů korun. Otázkou tedy je, kam až má smysl jít, protože už dnes jsme takřka na hranici technologických možností, jak emise snižovat. A bohužel je ten tlak vyvíjen pouze na velké zdroje.
Od roku 2013 investovaly teplárny zhruba 23 miliard korun do snižování emisí a zhruba třetinu této částky ještě musejí doinvestovat. Musí se řešit například odsíření, denitrifikace, emise prachu a nově se k tomu přidaly i emise rtuti, kde dosud limity stanovené nebyly. To je věc, ze které mají někteří provozovatelé opravdu bolavou hlavu, protože limity na rtuťové emise byly nastaveny, aniž se vzaly v úvahu možnosti současných technologií.
Odráží, ale je potřeba to vidět v tom kontextu, že investice má relativně dlouhou životnost. Takže náklad je rozložený tak, aby se promítal do delšího období. Pro teplárenství však nejsou investice do snižování emisí z ekonomického pohledu největším problémem. Daleko větší zátěží jsou požadavky na nákup povolenek na emise skleníkových plynů, kde jsou náklady mnohem větší. Třeba za loňský rok povolenky stály teplárny asi osm miliard korun.
Myslím si, že i pro Německo je ten plán poměrně ambiciózní. Přišlo by mi velmi dobrodružné, kdyby se Česká republika, která má ještě větší podíl uhlí a je významně chudší, snažila od uhelné energie odejít dříve než Němci. Nechci ale předjímat, s čím přijde nedávno založená uhelná komise, která vznikla právě po vzoru Německa. Každopádně od uhlí budeme muset odejít, protože nám prostě dojdou vytěžitelné zásoby. To je věc, o které nikdo nepochybuje. Čím rychleji se ale od uhlí odchází, tím je to samozřejmě dražší. Co se týče úplného odchodu od fosilních paliv, tak to bude mnohem těžší, než si to v Bruselu představují.
Myslím si, že kompletní přechod na obnovitelné zdroje je velmi obtížně realizovatelný. Máme tady relativně omezené zdroje biomasy nebo biologicky rozložitelného odpadu, ale to zdaleka nestačí k tomu, abychom s nimi nahradili spotřebu fosilních paliv pro výrobu tepla. Je to otázka rozvoje nových technologií, a to je běh na dlouhou trať. Jistě si to uvědomují i ekologické organizace.
Biomasa je problematická. Pokud se bavíme například o lesní štěpce, pak je otázkou, v jakém stavu budou lesy a jak bude pokračovat kůrovcová kalamita. To je otázka, na kterou dnes neumí nikdo odpovědět. V případě zemědělské biomasy pak sice nehrozí kůrovec, ale nedá se předvídat, jaké budou podmínky pro zemědělské výnosy. Čili biomasa v teplárenství určitě prostor má, ale nemyslím si, že by v těch plánech byl nějaký dramatický nárůst její spotřeby. Správným směrem je biomasu lépe využívat. Velká část se jí spotřebuje pro výrobu elektřiny s poměrně nízkou účinností, kdežto třeba v teplárnách bychom ji dokázali využít významně lépe.
Je to určitě zdroj, který teplárenství využívat bude, ale obecně si myslím, že pro velké teplárny, které zásobují velká města, biomasa řešením není, protože jí není dostatek. Je to ale jistě řešením pro menší regionální soustavy, kde to dává smysl a také svozová vzdálenost je krátká. V tomto segmentu prostor pro využití biomasy určitě je a počítáme s tím, že ještě budou vznikat malé a střední teplárny na biomasu.
Určitě to povolenky šetří, ale problém je, jak získat dostatečné množství biomasy. Například Dánsko nebo Velká Británie si dováží biomasu z Kanady nebo z Ruska po moři, takže mohou přebudovat klidně i velkou teplárnu výhradně na biomasu. Je ale diskutabilní, jaký to má ekologický přínos. My v Česku tyto možnosti vůbec nemáme, takže se musíme snažit hospodařit s biomasou, která nám vyroste tady.
V první řadě si nemyslím, že navrhované zákony projdou ve stávající podobě. Bude tam jistě snaha skládkové lobby, abychom mohli dál ukládat odpad do země. Ty snahy jsou dnes evidentní a já se velmi obávám toho, aby ta legislativa nedoznala zásadních změn. A co se týče nás, my si slibujeme, že dojde k přesunu odpadů ze skládek na energetické využití. Někdo má strach o to, aby v Česku nevzniklo až příliš velké množství zařízení na energetické využití odpadů, ale to podle mě nehrozí. Unijní ambice počítají s 65% mírou recyklace. A těch zbývajících 35 % by zařízení na energetické využití odpadů nezvládla zpracovat, ani kdyby se kapacity stávajících ZEVO v Česku zdvojnásobily. Je tam tedy pořád značná rezerva dokonce i pro další navyšování recyklačních cílů.
Pro nás visel otazník nad tím, zda je potřeba zákaz skládkování využitelných odpadů posouvat až na rok 2030. Myslíme si, že by to mohlo být i o něco dříve, byť je tento termín dán evropskou legislativou. Dalším bodem, který vidíme jako problém, je takzvaná třídicí sleva. Podle ní totiž mají na slevu nárok jen ty obce, které odvezou zbytkový odpad na skládku. Myslíme si, že je to diskriminační, a není to v souladu s hierarchií nakládání s odpady. Jsme pro to, aby obce dostávaly peníze za třídění a byly motivované. Ale potřebujeme ke třídění motivovat i taková města, která mají zařízení na energetické využití odpadů, a tedy na skládku nic nevozí.
Naše strategie zůstává stejná, ale jsme rádi, že jsme přivítali další členy. Společně máme více informací a větší prostor se věnovat otázkám tepla i odpadů. Na našich postojích a záměrech to však nic nemění. Změnily se nám ale personální možnosti a dostupnost odborníků z praxe. Díky rozšíření našeho sdružení jsme například založili speciální pracovní skupinu, která se věnuje problematice mimo jiné i nových odpadových zákonů a lobbingu. A samozřejmě se hodláme více zapojit do legislativního procesu.
Anna Soldatova
Rozhovor z časopisu Odpady, č. 03/2020
