na zářijový editorial, v němž jsem vyprávěla o knize Barvy století, se sešlo až překvapivé množství reakcí. Vyplynul z nich jeden závěr: továrny, z nichž stoupaly kouře, dýmy a zápach, měly v sobě jakousi industriální poetiku, před kterou nejsou pamětníci dodnes imunní. Možná znečišťovaly a...
na zářijový editorial, v němž jsem vyprávěla o knize Barvy století, se sešlo až překvapivé množství reakcí. Vyplynul z nich jeden závěr: továrny, z nichž stoupaly kouře, dýmy a zápach, měly v sobě jakousi industriální poetiku, před kterou nejsou pamětníci dodnes imunní. Možná znečišťovaly a ohrožovaly okolí na zdraví. Ale lidi to tak nevnímali. Tehdy byl kouř z komína znamením prosperity, ne symbolem škodlivých emisí.
Nezastávám se té doby a mám radost, že už jsme na tom tak dobře, abychom mohli dbát na ochranu prostředí. Nicméně jistá nostalgie po těch začouzených fabrikách zůstává, protože - přece jenom - něco fascinujícího na tom bylo. Areál vítkovických hutí, prohlášený za kulturní památku, dává tomuto pocitu za pravdu.
Vyprávěli mi o ředitelce chemické továrny, které ráno stačilo u vrátnice natáhnout vzduch a hned věděla, jak na tom fabrika je: který provoz jede, co dělá, jestli nemají potíže.
Při cestách do Ostravy stačilo v rychlíku stáhnout okýnko. Zvláštní směs dýmu z uhlí, síry a čehosi nedefinovatelného z hutí a MCHZ (nejspíš dioxiny a organické látky) jasně říkala, že cíl se blíží. Dnes už Ostravu podle vůně/zápachu nepoznáte. Je zelená a čistá. Ten drsný odér průmyslu, dřiny a těžkého života je pryč - připojil se k Vernovu Ocelovému městu a školním rýmovačkám "...kuř, komíne, kuř, kdyby komín nekouřil, bylo by nám hůř...". A když něco zakalit, tak na Stodolní.
Nejkrásnější vzpomínku mi však vyprávěla známá, která dětství strávila ve Štětí. Tlupa dětí se tam pravidelně chodila dívat k řece, jak z potrubí papírny vytéká odpadní voda s oranžovou pěnou. Děti to považovaly za krásné, zajímavé a vůbec báječné. "A na prázdniny," pokračovala ta známá, "jsme jezdili k tetě do Trmic. Bydlela v bytovkách hned vedle elektrárny a všechno tam bylo pokryté šedým prachem. Hned za barákem byly hromady popílku a my děti jsme si v nich celý den hrály. Teta vždycky večer vytáhla plechovou vaničku, po jednom nás v ní opláchla a šlo se spát. A ráno zase hurá do popílku. Bylo to krásné. Ozdravovna v Trmicích!"
Přeji vám krásný, slunný říjen!
Jarmila Šťastná,
šéfredaktorka
