byla jsem na vcelku banálním veřejném projednávání ohledně vybudování nové silnice. Padaly argumenty pro i proti, s něčím člověk souhlasil, s něčím nesouhlasil. Jedna věc byla zajímavá a všimla jsem si jí už dříve. Diskutující říkali: "Když se tu postaví cesta, ty auta sem začnou jezdit." nebo...
byla jsem na vcelku banálním veřejném projednávání ohledně vybudování nové silnice. Padaly argumenty pro i proti, s něčím člověk souhlasil, s něčím nesouhlasil. Jedna věc byla zajímavá a všimla jsem si jí už dříve. Diskutující říkali: "Když se tu postaví cesta, ty auta sem začnou jezdit." nebo "Auta vjedou všude a my nebudeme mít klid." nebo "Zákaz průjezdu nestačí, jak auta zjistí, že se to dá projet, je konec". Prostě mluvili o autech jako o jiném živočišném druhu. Jako by to bylo tlupa zvědavých všetečných zvířat, nadaných vlastní ničemnou inteligencí, která mají jediný cíl: rušit. Jak se objeví možnost, hned tam vlézt a dělat tam binec, nenechat lidi na pokoji. A v opozici k tomu podivnému živočišnému druhu stojí lidé, seriózní, chodící pěšky, co mají rádi ticho a klid.
Jenže v těch autech sedí lidé. Nejsou to auta, co někam jedou. Jsou to lidé v autech, kteří hned zaplní novou volnou silnici - proč? Protože ty druhé silnice jsou plné podobných lidí v autech (a je jich bohužel víc než těch, co chodí pěšky). Tím, že sedneme do auta, se vydělíme z jednoho klanu a staneme se členem jiného. Složení obou stran se neustále proměňuje, protože auta používáme skoro všichni, a podle aktuální situace se stáváme příslušníkem té které strany. Kdyby postavili novou cestu kolem mého domu, budu samozřejmě nadávat, ale radostně využiju novou silnici, která mi umožní zrychlit si cestu.
Podobný způsob uvažování najdeme i při jízdě autem. Co řekne každý, když zůstane viset na tři hodiny na dálnici? "Chytil jsem se do kolony." Jako by kolona byla nějaký přírodní úkaz, jako husté roští nebo rozvodněný potok, který mi zabrání pokračovat v cestě. Jako by vytváření kolony v žádném případě nebylo naší záležitostí. Jenže my se do kolony nechytáme, my ta kolona jsme. Tím, že do ní vjedeme, ji spoluvytváříme a jsme rozhodně její integrální součástí.
Nejsem mocna vydolovat ze svým postřehů nějaké moudro. Jen to konstatuji pro někoho chytřejšího, kdo bude schopen je zobecnit. Tak jen, že by bylo fajn, kdyby se klan pěších rozrůstal.
Přeji vám krásný říjen
Jarmila Šťastná,
šéfredaktorka
