Zbourat, roztřídit, rozdrtit a prodat - to jsou základní kroky recyklace stavebních sutí, z níž profitují desítky firem. Ceny recyklovaných materiálů nepřevyšují 65 % ceny materiálu, který nahrazují. Stavební firmy ale mnohdy nevědí, že není recyklát jako recyklát. Jeho správná volba dokáže ušetřit miliony korun.
Stavět na zelené louce je ideálem každého projektanta i stavební firmy. Jenže greenfieldů houfem ubývá a aby mohlo vyrůst něco nového, musí se zároveň něco starého zbourat. To, co na první pohled vypadá jako bezcenná hromada nepoužitelného materiálu, se však pro recyklační firmy stává doslova zlatým dolem. Každá demolice se řadí do oběhu materiálu a je výhodou, respektuje-li se již ve stadiu rozebíráni náležitý proces třídění, případně zmenšování a další manipulace s odpadovým materiálem.
Stavební a demoliční odpady představují v zemích EU i ČR významný podíl na celkové produkci odpadů - přes 25 procent. Protože zároveň jde i o významný zdroj druhotných surovin, je potřebné, aby nakládání s touto komoditou bylo upřesněno specifickými pravidly.
Opatření ke snížení množství stavebních a demoličních odpadů a zvýšení podílu recyklované a znovu využité části vede jednoznačně k výraznému snížení zatížení životního prostředí a to jak ve formě snížení produkce odpadů, tak také snížení objemu vytěžených primárních nerostných surovin.
NENÍ ODPAD JAKO ODPAD
Soudobé způsoby demolice se tedy podstatně liší od dřívějšího prostého stržení budovy nebo stavby. Daleko méně se také užívá jednoduchých, ale hrubých metod, jako je například bourací koule. Dnes jde o přesně řízený proces rychlého a v jednotlivostech specializovaného rozebírání rušeného objektu, při němž se užívají výkonné demoliční prostředky často špičkové technické úrovně, jejichž téměř nepřehlednou řadu nabízejí renomovaní výrobci.
Demolice bez separace materiálu ztěžuje ziskové využití odpadu a nezřídka naráží na zákonné požadavky třídění. Je většinou nešetrná z hlediska ochrany životního prostředí. Taková demoliční suť se většinou nedá jednoduše vysypat na skládku a obsahuje často kontaminované hmoty nebo zdravotně rizikové materiály, jako je azbest nebo různé chemikálie. Některé složky v suti mohou mít také značně dlouhou dobu přirozeného rozpadu nebo jsou dokonce biologicky zcela neodbouratelné.
Plně mechanizovaná demolice, vycházející z promyšleného plánu, popřípadě podporovaná demoličním software a expertízou specialistů, znamená ve většině případů rychlé a ekologicky šetrné provedení všech demoličních prací, zvláště tehdy, je-li plán demolice sladěn s navazujícími procesy recyklace. V praxi se ukázalo, že i při pečlivém výběru náročných a často drahých prostředků vycházejí celkové náklady na demolici velmi příznivě a její rychlý průběh uvítají nejen smluvní strany, ale přímo i nepřímo zúčastněná veřejnost.
SELEKTIVNÍ ROZEBÍRÁNÍ STAVBY
Podstatou této metody je řízené a kontrolované rozebírání objektu podle jeho materiálového složení. Pro třídění se rozlišují základní druhy materiálu: beton, zdivo, dřevo, ocel, neželezné kovy, plasty, kontaminované materiály a lehké izolační materiály. Vychází se z charakteru, rozměrů, výškové dispozice a pokud možno i z projektové dokumentace stavby. Podle toho se sestaví plán demolice, zvolí a vyladí se vhodný software procesu a nasadí se příslušné ruční a mechanizované prostředky, které se v postupu demolice často obměňují. Na základě vlastností jednotlivých materiálů objektu se volí nejvhodnější ruční a u strojů přídavné nástroje. Praktická rychlá výměna a systematické nasazování co nejúčelnějšího přídavného nástroje příznivě ovlivňuje nejen produktivitu, ale i míru hlučnosti a prašnosti bouracích prací (podrobněji viz Stavitel 3/2008, str. 56 - 58).
Zvláštní opatrnost je zapotřebí při posuzování vlivu demolice na životní prostředí, a to nejen s ohledem na sousední objekty a komunikace, ale také na podloží a případné rozmístění a hloubku inženýrských sítí. Je třeba zhodnotit intenzitu vibrací, zejména od hydraulických kladiv, a jejich možný vliv na stávající stále používané stavby, komunikace a potrubní řady, a možné obtěžování obyvatel. Při demolici nebývá výjimkou hlučnost bouracích mechanizmů. Některá závěsná hydraulická bourací kladiva, jako Copco Atlas, nebo specializovaná kladiva Cat řady HS a H CS mají však při vysoké úderové energii přijatelnou hladinu vnějšího hluku. Většina demoličních prací je zdrojem prachu, hlavně při pádech větších částí bourané stavby na zem. Pokud lze tyto případy předvídat, může se prašnost omezit včasným skrápěním vodou.
Citlivou kapitolou demoličních prací je bezpečnost práce. Demoliční firma odpovídá za bezpečnost nejen na samotném pracovišti, ale i v těsném sousedství. Pomáhá pečlivě sestavený plán s použitím veškeré dostupné dokumentace objektu včetně posudku statika a samozřejmě spolehlivé odpojení všech přívodů energií. Nezbytné je důkladné vyšetření možnosti výskytu nebezpečných materiálů. Pro samotné demoliční práce je výhodou výkonová rezerva většiny použitých strojů a zařízení. Pokud se na pracovišti používají stabilní nebo dočasně instalované či mobilní jeřáby, je výhodou jejich přídavné vybavení systémem elektronického monitorování prostoru dosahu výložníku nebo jeho násady s výstražnými signály. Systém bývá dodáván například jako účelový software k jeřábům Liebherr Litronic řady EC a HC. Hlavně v nepřehledných místech demolice přispívá taková kontrola k významnému zvýšení bezpečnosti.
VĚDĚT, CO SE BOURÁ
Kvantifikace stavebního odpadu vychází z technologie výstavby, průměrného stáří demolovaných objektů a hustoty zástavby. U pozemních staveb obsahuje suť a odpady podle konkrétní stavby řadu látek. Tyto látky jsou vždy v těsném vztahu k dané stavbě a mohou obsahovat následující skupiny hmot: ornici, beton (příp. s ocelovou výztuží), cihelné zdivo, maltu, sádrové materiály, dřevo, plasty, železné a neželezné kovy, papír, živice, zbytky nátěrů a tmelů. K odpadům ze stavenišť mohou patřit naproti tomu všechny věci odpadající v daném pracovním místě, také odpady ze sanace domů a bytů.
Pojem staveništní odpad zahrnuje: minerální složky, dřevo, ocel a neželezné kovy, plasty, papír, bitumenovou lepenku, organické zbytky, zásypový odpad i nebezpečné odpady (barvy, laky, ředidla).
Po odpovídajícím zpracování lze minerální stavební suť použít zejména v těchto oblastech: protihlukové stěny, zásypy výkopů, podkladní vrstvy namáhaných vozovek, parkovacích ploch a sportovišť, pojené vrstvy méně namáhaných vozovek, zpevňování lesních a zemědělských cest, v omezené míře kamenivo do betonu a do malt, plnivo pro různé stavební materiály pojené hydraulickým nebo bitumenovým pojivem.
KVALITA SE ODVÍJÍ OD TECHNOLOGIE
Recyklát se hodí na zásypy kanalizací, plynovodů, na zhutnělé plochy a řadu dalších stavebních činností. Firmy se jej naučily využívat díky mobilním zařízením - recyklace v místě stavby, protože o ekonomice recyklace často rozhodují dopravní náklady. Spousta stavebních firem však neví, že existuje obrovský rozdíl v kvalitě recyklátu. Vyplývá to ze zkušenosti recyklačních firem a Stavitele s tím seznámila brněnská společnost Setra.
O kvalitě recyklátu do značné míry rozhoduje technologie, na jejímž základě je odpad zpracováván.
"Stavbyvedoucí a příprava výroby nejsou až tak do detailů seznámeni s kvalitou recyklátu. Říkají: Ano, chceme recyklát, pomelte nám to a my jej zabudujeme například do zhutněných násypů či zpevněných ploch. Přitom vlastně ani netuší, na jakých technologiích se stavební sutě zpracovávají," říká zástupce společnosti Setra, která disponuje uceleným řetězcem demolice, recyklace zhutněnými násypy. Je to právě technologie, která do značné míry determinuje kvalitu a nákladovost provozu.
Na trhu jsou v podstatě dvě možnosti: čelisťové a odrazové drtiče (zkoušely se i kuželové drtiče, ale ty se v praxi příliš neosvědčily). Pokud padne volba na čelisťový drtič, který pracuje na principu - a teď trochu populárněji - odpad mačká a jak se objem zmenšuje, tak propadává níž a níž až vznikne jakási "kulička". Naproti tomu na odrazovém drtiči rotuje buben s lištami - noži - proti pevné desce a materiál je vlastně stříhán.
Nevznikne tak jako v prvním případě kulička, ale ostrohranný recyklát, což je velice důležité pro budoucí použití. Pokud je potřeba dosáhnout v násypu určité míry zhutnění, která je předepsaná v projektu, tak je vhodnější použít recyklát z odrazových drtičů. Spotřebuje se jej méně a navíc není potřeba tak častého použití válce a buldozeru jako v případě recyklátu z čelisťových drtičů. Tajemství úspor spočívá v tom, že ostrohranná zrna se zamykají lépe, než kuličky.
Čelisťová technologie je výborná v tom, že je levnější na zpracování - drcení. Jde totiž o opotřebení desek v odrazovém drtiči. Manganové desky je nutno měnit asi jednou za měsíc při výkonu 100 až 120 tun za hodinu a vyjdou na zhruba 120 tisíc korun. Je spočítáno, že nákladově se výměna lišty promítá do tuny recykláže zhruba sed-mi korunami. U čelisťového drtiče jde o náklady přibližně třikrát nižší.
Provozování odrazových drtičů je sice pro recyklační firmy dražší, ale ve finále stavební firmy, které, i když zaplatí vyšší cenu, uspoří v řádu desítky procent. Ještě jeden rozdíl představují obě technologie: možnosti využití v různých ročních obdobích. Čelisťového drtiče pracujícího na principu mačkání materiálu není možno využívat například v létě ke zpracování asfalto-betonových živic. Mohou efektivně pracovat jen když je okolní teplota pod bodem mrazu. Tento problém u odrazových drtičů nenastává, protože materiál nelisují, ale stříhají.
CUKREM I BIČEM
Recyklace je podle ČSN 838001 Názvosloví odpadů definována jako opětovné použití odpadu v původním nebo jiném výrobním procesu. Vzrůstající objem odpadů všeho druhu je doprovodným jevem ekonomicky rozvinuté společnosti a současně jedním z problémů ochrany životního prostředí.
Řešení založené na principech dlouhodobě udržitelného rozvoje leží jak v oblasti normativní regulace (legislativa), tak i v oblasti technické i ekonomické (stimulace k recyklaci odpadů). Nakládání se stavebním odpadem se tak řídí přesně podle principu cukru a biče. Cukrem je v tomto případě zisk a bičem pak paragraf.
Nikoho ani moc nepřekvapí, že vzhledem ke všudypřítomnému stavebnímu bo-omu představuje značný podíl v celkových číslech právě stavební odpad. Stavebnictví zatěžuje životní prostředí při výrobě stavebních hmot (energetická náročnost výroby, těžba přírodních surovin), dopravní náročností (značná hmotnost staveb a tím i dopravovaných materiálů), lokálně a krátkodobě vlastním staveništěm (hlučnost, prašnost, stavební odpady) a dlouhodobě užíváním budov (energetická náročnost vytápění).
Zároveň je stavebnictví schopno i částečně odlehčovat životní prostředí především možností spotřebovávat průmyslové a stavební odpady jako náhradu přírodních surovin. Přehledně lze stavební odpad rozčlenit na čtyři základní skupiny i s podíly jejich zastoupení ve stavebním odpadu: výkopová zemina (nepojená zemina) 65 % až 75 %; materiál z demolice vozovek (materiál z dopravních ploch bez zeminy, převážně asfalty a živice) 10 % až 15 %; demoliční stavební minerální suť 5 % až 20 % a odpady ze stavenišť 5 % až 15 %. Podíly jsou odlišné podle urbanizace a industrializace oblasti, proto je třeba tato čísla považovat pouze za orientační.
Základní cíle procesu recyklace sledují tyto podmínky: snížení spotřeby prvotních nerostných surovin v důsledku vyššího využívání druhotných surovin; snížení zatížení životního prostředí ukládáním na skládky, resp. omezení tzv. rekultivace formou skládkování nezpracované stavební sutě a při recyklaci stavebních materiálů dosáhnout úrovně zemí EU.
NEJSME DALEKO ZA EVROPOU
Nakládání se stavebními odpady se však nedotýká pouze životního prostředí, ale má podstatný vliv i na produktivitu a náklady stavební výroby. Neodborné nakládání s těmito materiály znamená jak ztrátu cenné suroviny, tak má za následek také postupné zaplňování prostor skládek, původně určených pro nevyužitelné odpady, zejména komunální. Ve většině zemí EU věnuje recyklaci stavebních materiálů pozornost řada národních asociací a státních institucí. Většina těchto asociací a spolků je podporována i finančně státem. V ČR tuto činnost zajišťuje Asociace pro rozvoj recyklace stavebních materiálů (ARSM) založená v roce 1995, která je od roku 1996 řádným členem celoevropské organizace F.I.R. (Federation Internationale du Recyclage).
Členské země jsou: ČR, Holandsko, SRN, Rakousko, Švýcarsko, Španělsko a Itálie. I když v ČR a jednotlivých zemích EU existují rozličné systémy evidence těchto odpadů, jedno mají společné. Nikde není možno jejich množství určit zcela přesně. Dané statistiky jsou vždy více nebo méně deformovány účelovým jednáním subjektů vykazujících jejich množství (dle možností platné legislativy a kontroly jejího dodržování v dané zemi).
Jiří Kučera
Jak na to
Návod na to, jak správně postupovat při zpracování stavebních odpadů recyklací, jsme vzali od brněnské společnosti Dufonev, která jako jedna z prvních v České republice začala s recyklací štěrku na budovaných železničních koridorech.
> Recyklační technologie
Stavební odpady přijaté k recyklaci se centralizují na místě dočasné deponie. Již při navážení se provádí roztřídění na vybrané druhy, tj. betony, cihly, stavební směs, materiály z demolic vozovek a další. Armovací železo se v betonech oddělí v drtiči od betonu a následně se separuje na elektromagnetickém separátoru za výstupem z drtiče.
Elektromagnetem odloučené železo a vytříděný neželezný materiál je ukládán na místě dočasné deponie. Přetříděný a dočasně deponovaný materiál stavebních odpadů se zpracuje v mobilním recyklačním zařízení, které se skládá z drtiče, třídiče a dopravníkových pásů. Po drcení a třídění vzniká čistý recyklát, který je dodáván zákazníkům v několika zrnitostech, nebo je uložen na místě dočasné deponie odděleně dle druhů před další distribucí.
> Tok materiálů
Domovská recyklační felonie společnosti Dufonev je umístěna v Brně-Černovicích na Černovické terase na ploše bývalé skládky komunálního odpadu, na pozemcích, které jsou částečně ve vlastnictví města, částečně ve vlastnictví soukromých osob.
Na této recyklační deponii jsou recyklovány pouze materiály kategorie O, které nemají nebezpečné vlastnosti. Jsou uskladněny na volné ploše na oddělených hromadách tak, aby se jednotlivá katalogová čísla odpadů navzájem nemíchala. Materiál je navážen automobily původců. Materiál je zvážen na elektromechanické mostové váze GHE 50/9 a uložen na příslušné deponii dle katalogového čísla odpadů. Z naváženého materiálu jsou pracovníky ručně vytříděny příměsi (dřevo, plasty, obalový matriál apod.).
Samotná recyklace probíhá v kolovém mobilním rotačním odrazovém drtiči, typ RCL 1005, ve kterém se materiál rozemele na maximální velikost zrna 120 mm a dále je tříděn na tři základní frakce v kontejnerovém mobilním sítovém stroji, typ KQ 14/50-2 a dále dle potřeby dotříděn v mobilním třídícím stroji Powerscreen turbo Chieftain 1400. Veškerá manipulace s materiálem je prováděna čelními kolovými nakladači Volvo 90, CAT 938 II G, CAT 950 H. Takto vyrobený recyklát je podroben laboratorním zkouškám dle ČSN.
V případě většího zahlinění odpadů, se použije před recyklací ještě vytřídění na hrubotřídiči Finlay 883 Reclaimer.
Materiál určený ke zpracování se nakládá do násypky. Z ní materiál postupuje přes vibrační odhliňovací rošt do rotačního odrazového drtiče. Zde se materiál rozdrtí a po vynášecím pásu postupuje přes elektromagnet do třídicího stroje, kde je rozdělen na požadované frakce.
