PODLE ČESKÝCH NOREM ČSN 83 8035 Skládkování odpadů - uzavírání a rekultivace skládek byla vydána v březnu 1998 a nahradila tak předchozí TNO 83 8035. Jejím předmětem je stanovení základních podmínek pro uzavírání a rekultivaci tělesa skládek, jejichž technické provedení odpovídá ČSN 83 8030, tedy...
PODLE ČESKÝCH NOREM
ČSN 83 8035 Skládkování odpadů - uzavírání a rekultivace skládek byla vydána v březnu 1998 a nahradila tak předchozí TNO 83 8035. Jejím předmětem je stanovení základních podmínek pro uzavírání a rekultivaci tělesa skládek, jejichž technické provedení odpovídá ČSN 83 8030, tedy obecně skládek zabezpečených - těsněných.
Bezprostředně po ukončení provozu skládky, případně kazety nebo části, musí následovat konečná úprava tvaru jejího tělesa, uzavření a technická i biologická rekultivace povrchu. Po určitou dobu potom probíhá provoz uzavřené skládky a její monitorování.
KONEČNÝ TVAR
Již při návrhu konečného tělesa skládky je nutno mít na zřeteli nejen jeho začlenění do krajiny po rekultivaci a konečné využití území, ale i maximální využití lokality, do které je skládka situována - samozřejmě při zajištění stability závěrných svahů. Zejména v rovinatém území bývá zvykem přizpůsobit konečnou úroveň skládky okolnímu terénu, i když nadvýšení je mnohdy žádoucí jak z hlediska krajinotvorného, tak pro územní plán.
Vyšší kapacita skládky, prakticky bez nároků na investice, je přitom samozřejmým přínosem. Naopak v rovinatém terénu je při větších rozlohách skládek podceňován konečný sklon nepropustné uzavírací vrstvy, který by neměl být po dokončení sedání menší než 3 %, aby byl vždy zajištěn odtok srážkové vody.
Sedání tělesa skládky může dosahovat v závislosti na jeho hutnění a časovém rozložení skládkování až 10% původní výšky, což zejména u údolních skládek může konečný povrch tělesa podstatně změnit.
MAXIMÁLNÍ ODOLNOST
Uzavírací vrstvy skládky je třeba navrhovat s ohledem na konkrétní požadavky na jejich odolnost proti mechanickému poškození a erozi. Mechanické poškození v tomto případě může nastat nejen přetržením plášťového těsnění při sesuvech nebo lokálních poklesech povrchu, ale i činností mechanismů, při pokládce rekultivačních vrstev nebo až při využívání pozemku.
Nejbezpečnější ochranou je dostatečně mocná vrstva rekultivační zeminy, čelně rozprostíraná, případně mírně zhutněná. Je třeba si ale uvědomit, že mocnost této vrstvy, zejména na svazích, může s postupem času poměrně výrazně klesat vlivem plošné eroze a míra zranitelnosti fóliového těsnění potom závisí pouze na kvalitě ochranné geotextilie.
Volba materiálu těsnicích vrstev vychází většinou z místních podmínek. Nejprve bývá prověřována možnost zajištění vhodné zeminy, která je v našich podmínkách většinou představována sprašemi, sprašovými hlínami a jíly. Použití fólií nebo geokompozitních prvků je ekonomicky výhodnější tam, kde vhodný materiál pro zemní těsnění není v blízkosti skládky k dispozici.
Návrh těsnicího systému bývá spíše rutinní záležitostí, mnohdy bohužel podřízenou komerčním zájmům výrobců různých materiálů, kterými je náš trh zahlcen. Každý investor by tedy měl požadovat průkaz vhodnosti navrženého těsnicího systému včetně optimalizace pořizovacích nákladů.
To se týká i drenážní vrstvy nad těsněním, která díky cenám kameniva tvoří nezanedbatelnou část celkových nákladů a její opodstatnění bývá mnohdy problematické. Závisí na půdně mechanických vlastnostech rekultivační zeminy, srážkoodtokových poměrech území, morfologii terénu atd. Obecně lze konstatovat, že v našich podmínkách není drenážní vrstva na svazích nutná, na plochách do sklonu 5 % je třeba její použití posoudit. Její funkce bývá navíc mnohdy snížena nesprávně navrženým nebo úplně chybějících filtračním prvkem, který by zajistil její drenážní stabilitu.
Při konečné úpravě povrchu skládek s uzavíracím těsněním je dávána přednost osetí travou s následným využitím jako hospodářské plochy nebo pastviny. Pokud se na skládku vysazují dřeviny, musí se bezpodmínečně jednat o dřeviny mělce kořenící, a povinností provozovatele uzavřené skládky je odstraňování náletových hluboko kořenících dřevin.
Doba provozování a monitorování uzavřené skládky se odvíjí od kategorie uložených odpadů a výsledků monitoringu. Souhlas s ukončením provozu dává příslušný orgán, u skládek skupiny S IV je přitom předpokládáno její trvalé provozování.
STARÉ SKLÁDKY
Specifickým problémem je použití ČSN 83 8035 pro uzavírání a rekultivaci starých skládek. Na tyto skládky nelze aplikovat všechna ustanovení ČSN 83 8035 s ohledem na nejistoty jejich rizikovosti a možnou nepřiměřenost vynaložených nákladů, které navíc jdou ve velké míře z omezených prostředků obcí.
Tento problém vyvstal zejména v roce 1996, kdy bylo ve smyslu zákona o odpadech ukončeno provozování skládek s nevyhovujícím zabezpečením. Ministerstvo životního prostředí tehdy vydalo metodický pokyn, vymezující legislativní rámec zabezpečení těchto skládek a definuje přijatelné řešení uzavření a rekultivace skládky.
V jeho příloze je rozvedena zejména technická stránka zabezpečení skládek, přičemž je kladen důraz na posouzení skládek z hlediska úniku škodlivin a z nich vyplývajících rizik pro životní prostředí. Při hodnocení rizikovosti skládek se posuzují:
[*] druh uložených odpadů a jejich množství,
[*] technické zabezpečení skládky,
[*] přírodní podmínky pro migraci škodlivin ze skládky,
[*] funkční využívání území a složek životního prostředí v dosahu možného vlivu skládky.
Optimální řešení vychází z požadavku, že skládka nesmí být zdrojem znečišťování životního prostředí nad limity stanovené Metodickým pokynem MŽP "Kritéria znečištění zemin a podzemní vody". Základním předpokladem pro dosažení efektivnosti sanačního zásahu je tedy objasnění mechanizmu šíření škodlivin v podmínkách konkrétní lokality. Nejde jen o šíření přímo v její ploše, kdy se jedná především o omezení její využitelnosti v důsledku uložených odpadů. Důležité je také zjistit šíření znečištění ve směru proudění podzemní vody, kdy se v čase může zvětšovat rozsah zasaženého území a tím vzrůstat riziko ohrožení oproti současnému stavu.
Rozsah technických opatření pro jednotlivé lokality, zejména nutnost nepropustného překrytí, tedy vychází z hodnocení rizikovosti skládky v konkrétních podmínkách řešené lokality. Technické řešení jednotlivých prvků nebo systémů, pokud je jejich existence nutná, se navrhuje podle ČSN 83 8035 a souvisejících norem - zejména ČSN 83 8032 Těsnění skládek.
LIBUŠE KUDRNOVÁ,
Hydroprojekt, a. s.
FOTO ARCHÍV
