V průběhu let 2005 a 2006 proběhl v naší republice pilotní projekt "Nakládání s bioodpadem z tuhého komunálního odpadu v České republice". Jednalo se o společný projekt Ministerstva životního prostředí ČR a holandské vlády, která celý projekt financovala. Pro realizaci projektu byla vybrána holandská firma Tebodin.
Jedním z cílů projektu bylo otestovat rozložitelnost oxo-degradabilních plastů (plasty d2w) v průběhu kompostovacího procesu.
Uvažovalo se o možnosti následného využití těchto plastů v systémech sběru a třídění biologicky rozložitelných komunálních odpadů. Rozklad oxo-degradabilních plastů d2w může být iniciován prostřednictvím tepla, UV záření či mechanického napětí. Zahájen je chemickou oxidací a dokončen biologickou mineralizací. Jde tedy o proces oxidativní, ale i termický nebo fotolytický.
Plasty d2w jsou stejně jako jiné polyethyleny hydrofobní, což prakticky znemožňuje jejich biologický rozklad, avšak poté, co je jejich struktura narušena oxidací, stávají se postupně hydrofilními, a tudíž i biologicky rozložitelnými. Během biologického rozkladu jsou pak plasty mineralizovány až na základní prvky a molekuly - především oxid uhličitý a vodu.
TESTOVÁNÍ V KOMPOSTECH
V průběhu 6 měsíců - květen až říjen 2005 - byly ve spolupráci s Výzkumným ústavem zemědělské techniky v Praze založeny tři komposty, do každé hromady kompostu zapraveny tři vzorky oxo-rozložitelných plastů d2w a vzorky kontrolní, které představovaly tři klasické polyethylenové pytle na odpadky a tři pytle kompostovatelné, vyrobené na bázi škrobu. Experiment s d2w plasty proběhl také mimo prostředí kompostu (ve venkovním prostředí). Vzorky byly zavěšeny na lano a vystaveny slunečnímu záření, povětrnostním vlivům a srážkám.
Všechny vzorky (včetně venkovních) byly testovány v Ústavu Makromolekulární chemie v Praze na Petřinách. Pouze vzorky kompostovatelných sáčků na bázi škrobu těmto zkouškám nebyly podrobeny, a to z důvodu jejich rychlé degradability - ve stanovené době již nebylo možné připravit testovací vzorky.
Zatímco venkovní vzorky degradovaly během experimentu nejvíce (po 12 týdnech bylo složité zajistit vůbec dostatek materiálu k odběru vzorků), vzorky z kompostů nijak významně nedegradovaly a i přes odlišné složení či ošetření kompostů se mezi sebou z hlediska degradability příliš nelišily.
BIODEGRADACE NEVYHOVUJE
Z podobných výzkumů vyplývá, že při dezintegraci d2w filmu hraje velmi důležitou roli teplota. V našem experimentu ale nepřesáhla teplota během kompostovacího procesu hodnotu 55 °C a teploty nad 45 °C se ve zrajících zakládkách udržely jen po velmi krátkou dobu. Stejně tak nebyly během kompostovacího procesu prováděny aerační překopávky kvůli zapraveným vzorkům. Na centrálních kompostárnách, kde se průběžně provádějí překopáv ky, je ale běžně dosahováno teplot 60°C a teplota nad 55 °C by se měla udržet alespoň po dobu 21 dnů. Otázkou tedy zůstává, jak by vzorky degradovaly, pokud by bylo dosaženo vyšší teploty během kompostovacího procesu a pokud bychom prováděli běžné aerační překopávky.
Z provedeného experimentu nicméně vyplývá, že plasty d2w nevyhovují některým požadavkům ČSN EN 13432, a to požadavkům na dobu rozpadu, kdy po vystavení procesu aerobního kompostování po dobu nejvýše 12 týdnů nesmí projít více než 10 % původní sušiny zkoušeného materiálu sítem pro frakci a > 2 mm. Tento požadavek nebyl rozhodně splněn a domníváme se, že by za stejných teplotních podmínek nebyl splněn, ani pokud by byla provedena překopávka, která by napomohla dezintegraci filmu. Ostatně fakt, že plasty d2w nejsou vhodné ke kompostování kvůli nesplnění některých požadavků normy, potvrdil v letošním roce i jejich výrobce (firma Symphony Environmental). Tato informace je již zveřejněna na internetových stránkách firmy, kde se uvádí, že nevýhodou plastů d2w je pomalý rozklad v prostředí kompostu.
Mgr. Karolina Marešová
Univerzita Karlova v Praze
Kráceno, článek naleznete na www.biom.cz
