HOVOŘÍME S MINISTREM ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ RNDr. Miloš Kužvart pracoval již před rokem 1989 v několika významných nezávislých "zelených" organizacích, má však za sebou také zkušenost auditora zavádění systémů jakosti v průmyslových podnicích. Ministrem životního prostředí je od roku 1998. Jaké byly...
HOVOŘÍME S MINISTREM ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ
RNDr. Miloš Kužvart pracoval již před rokem 1989 v několika významných nezávislých "zelených" organizacích, má však za sebou také zkušenost auditora zavádění systémů jakosti v průmyslových podnicích. Ministrem životního prostředí je od roku 1998.
Jaké byly podle vašeho názoru největší změny v odpadovém hospodářství za posledních deset let?
Největší změnou bylo bezesporu vytvoření odpadové legislativy, jejíž vývoj u nás začal již v roce 1991 zákonem č. 238/91 Sb., o odpadech. Od počátku roku 1998 nabyl účinnosti zákon 125/1997 Sb., o odpadech a k němu se připojila celá řada prováděcích předpisů a vyhlášek.
Po prvním roce zkušeností s tímto zákonem bylo zřejmé, že nová právní úprava není kompatibilní s Evropskou unií (EU), ani nevyhovuje prudce se měnícím podmínkách odpadového hospodářství. Pouhá novela stávajícího odpadového zákona by vzhledem k mnoha potřebným změnám nestačila. Vzhledem k vývoji jsme začali připravovat dva zákony souběžně: zákon o odpadech a zároveň zákon o obalech a obalových odpadech.
V oblasti municipalit považuji za největší změnu to, že od července loňského roku má každá obec povinnost určit místo pro shromažďování nebezpečného nebo velkoobjemového odpadu. To jsou věci v našem prostředí nebývalé a já jsem jim velmi rád. Pravidelné putování kontejnerů na velkoobjemový odpad, kde je možné zdarma odložit nepotřebné věci, nebo pravidelné zastávky sběrných vozů pro nebezpečný odpad, jsou krokem k žádoucímu stavu. Na těchto věcech je nejvíce vidět pozitivní přístup municipalit k nakládání s odpady.
Když to shrnu: největší změny byly dány vznikem nové legislativy a pak tím, co se děje obecně v naší zemi, jaký mají k nakládání s odpady vztah obce a občané. Myslím, že změny jsou v daném kontextu k lepšímu, ale zdůrazňuji slovo v daném kontextu. Změny probíhají i v negativním směru. Všichni si vzpomínáme, že před deseti lety byla většina nápojů ve vratných skleněných lahvích. Dnes nás překvapuje velmi nemile, že převaha nápojů se prodává pouze v nevratných lahvích.
Bude Ministerstvo životního prostředí nějakým způsobem působit na výrobce nápojů, aby se vrátili k chvályhodnému zvyku používání skleněných vratných lahví? Má vůbec exekutiva možnosti, jak tuto praxi ovlivnit?
Nástrojů na ovlivnění současného stavu je několik. Ministerstvo životního prostředí (MŽP) i Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) připravují věcný závěr zákona o obalech, zároveň je předkládán Parlamentu ČR zákon o spotřební dani, nebo návrh novely zákona o ochraně spotřebitele. To jsou všechno legislativní úpravy, které mohou ovlivnit chování výrobců i distributorů. Jedním z nástrojů je, že je stanovena minimální výkupní cena vratné lahve např. na jednu korunu za kus. Tím můžeme udělat vracení lahví znovu zajímavým pro spotřebitele. V nedávné době klesla výkupní cena ze čtyř korun na deset haléřů za kus, což byl velmi nepříznivý vývoj.
Druhým nástrojem ovlivňování je například dobrovolná dohoda mezi MŽP a Českým průmyslovým sdružením pro obaly a životní prostředí, která podpoří recyklaci a znovuvyužití použitých obalů. Takové dohody působí velmi pozitivně. Dokonce jsem měl možnost těsně před vánoci 1999 uvést do provozu linku na výrobu desek z použitých kartónových obalů, která byla vybudována v Nové Pace. Právě tuto linku pomohla financovat akciová společnost EKO-KOM, která je jakousi výkonnou složkou Sdružení pro obaly. V takových aktivitách vidím známky zlepšování situace a doufám, že se do sdružení zapojí více subjektů - výrobců i "plničů" obalů. Při podpisu smlouvy na jaře loňského roku jich bylo ve sdružení pouze osm, teď již patnáct.
Za dobrý signál také považují, že výrobci minerálek přistoupili těsně před koncem minulého roku zase zpět k používání skleněných lahví.
Pohled producenta je dán především ekonomikou provozu. Nevratné obaly mají pro něho mnoho kladů: jsou lehké a odolné, není nutno zajišťovat sběr, dopravu zpátky, jejich čištění. Přesto si myslím, že chování výrobců ovlivňovat můžeme a musíme. Jestliže budou mít legislativní nástroje v sobě markantní ekonomické stimuly, může se struktura hlavně nápojových obalů změnit k lepšímu.
A je zde ještě jeden moment, na který logicky žádný ústřední orgán státní správy nemá přímý vliv - chování společnosti, postoj spotřebitele. Pro běžného spotřebitele jsou nevratné láhve také pohodlné, jinak by je nekupoval. Tento postoj se však vlivem dlouhodobé osvěty a ovlivňování může postupně změnit.
Já mám stále za to, že nejlepším řešením jsou vratné obaly, ale situace není jen černobílá. Ve hře je mnoho kritérií, která je nutno brát v úvahu - parametry přepravní náročnosti u vratných skleněných obalů oproti nevratným obalům, ekonomická výhodnost a nevýhodnost vratných plastových obalů, a tak dále.
Co ještě vidíte jako svůj úkol do konce svého mandátu? Čeho chcete dosáhnout?
Mé cíle plynou z toho, co jsem už naznačil. V červnu tohoto roku předkládáme nový zákon o odpadech, zhruba půl roku na to zákon o obalech. Do konce mého mandátu nabude účinnosti nařízení vlády č. 31/99 Sb., o povinnosti zpětného odběru obalů a výrobků, začnou fungovat odpadové plány. Určitě si však nepředstavujme nějakou vizi rychlého skoku. Je to postupný vývoj zavádění nástrojů ekonomických, informačních a koncepčních.
Postoj EU vůči našim přípravám na vstup není zrovna laskavý. Existují v oblasti odpadového hospodářství nějaké výrazné změny, které musíme ještě učinit, abychom vyhověli požadavkům unie? A z druhé strany - není kritika EU vůči nám příliš přísná?
Určitě ne. Evropská unie je na tom logicky výrazně jinak než my, jejich prioritou je odpadové hospodářství. U nás je ještě stále na žebříčku problémů na prvním místě ovzduší, voda a pak teprve odpady. Dvě první oblasti však již v EU vyřešili. A tím, že jsou dál, vyžadují i po nás obdobné parametry, procesy a procedury. Je to logické, protože my vstupujeme do EU, ne naopak.
Pokud tedy požadují snížení podílu skládkovaného odpadu pomocí ekonomických nástrojů, je cílem tohoto opatření vyrovnání hospodářského prostředí mezi Unií a námi. Jestli se u nás vyplácí, jednoduše řečeno, zahodit odpad někam na skládku, pak je to známka našeho nedostatečného rozvoje. Důvodem, proč nám vyčítají nevykonatelnost, nevymahatelnost práva, je snaha, aby jejich občané tady nenaráželi na jakési prapodivné nestandardní prostředí. I my u nás musíme jít cestou "3 R" (reuse-reduce-recycle, v českém překladu znovuvyužití-zmenšení objemu-recyklace).
Velmi kvalitní skládky jsou dobrým řešením současného špatného stavu. Jsou však na nich ukládány kovy, plasty - to všechno jsou suroviny. Proto je požadavek EU, abychom si dali do pořádku skládkové hospodářství, naprosto legitimní, stejně jako požadavek na sběr a recyklaci akumulátorů, baterií nebo olejů. Unie také trvá na rekonstrukci spaloven nebezpečných odpadů a řešení emisí dioxinů. Nemůžeme provozovat zařízení, které z hlediska dálkového přenosu škodlivin bude nakonec poškozovat životní prostředí i ostatních členských zemí EU. Na druhé straně nařízení vlády č. 31/99 již řeší jednu z velkých překážek našeho vstupu - systém sběru a zhodnocení použitých obalů.
V Evropě je stále více silnější trend spalování komunálních odpadů a my máme většinou skládky.
Ano, je to poměr, který by bylo velmi užitečné následovat, ale i tady musíme mít poměry srovnatelné s EU. To znamená spalovat jen to, co už nejde jinak využít a také zajistit, abychom spálením nepřenesli "džina" znečištění do jiné složky životního prostředí.
Země EU se chlubí spalovnami komunálních odpadů uvnitř města, což je vysvětlitelné vysokým stupněm technologické schopnosti, i když z hlediska urbanistického mi to připadá trochu zvláštní.
"Soutěž" mezi skládkami a spalovnami je spíše věcí vize, kam se má odpadové hospodářství vyvíjet. Kam budeme směřovat my?
Ani první, ani druhou cestou, ale jakousi variantou číslo tři. Naše skladba odpadu průmyslového i komunálního zatím neodpovídá evropskému standardu. Také máme nevyhovující technické zázemí. Cesta není v preferenci spaloven, ať to stojí, co to stojí. ale není také možné využít každý kus prostoru na skládku. Cesta je někde uprostřed. Zelenou budou mít spalitelné odpady, protože se z nich dá získat energie, spálením se zmenší objem a dojde k určité homogenizaci. Stejně tak je naprosto logický zákaz ukládání organických odpadů do země, který se již v EU prosazuje.
Odpadové hospodářství však neovlivňuje jen exekutiva. Mnohem zajímavější je zjišťovat, jak tento problém řeší samosprávy v obcích, kde si lidé vidí nejenom do talíře, ale s trochou nadsázky i do té popelnice. Způsoby jak se v každé jednotlivé obci řeší problém odpadů, jsou velmi různé, a proto hlavní "páky" pro ovlivnění odpadového hospodářství musí být na úrovni municipalit. Bylo by velmi dobré, aby příští zákon o odpadech již nebyl pro obce nepříjemným překvapením, jako byl zákon č. 125/97 Sb. Proto jsme například navrhovali, aby systém plateb za nakládání s odpady měl povahu daně, protože s tímto institutem umějí municipality a místní rozpočet zacházet. Tento návrh bohužel neprošel při prvním čtení vládní předlohy zákona Sněmovnou.
Jak se díváte na poslaneckou novelu zákona, která se týká paragrafů 9 a 10.
Novela je určitě lepší než stávající stav zákona č. 125/97 Sb. Zavádí však retroaktivitu, což je nepřijatelné z hlediska našeho právního systému. Ještě horší je, že narušuje systém, založený stávajícím zákonem o odpadech, s nímž se už více či méně úspěšně vyrovnaly obce na úrovni obecních vyhlášek. Obce tím ztrácejí právní jistotu. Proto je novela kontroverzní a problematická. Čím dříve bude na světě nový kvalitní, plně kompatibilní zákon o odpadech, tím lépe.
Všichni víme, že třídící systémy jsou ekonomicky neúspěšné. Existuje nějaká možnost, jak podpořit odumírající průmysl druhotných surovin a recyklační průmysl?
Nástroj je možné najít v oblasti podpory formou nízkoúročných půjček ze Státního fondu životního prostředí, určených pro rozvoj recyklačních linek a podobných zařízení. Jiná věc je, proč v republice, která má jednotné legislativní prostředí a stejné ekonomické nastavení parametrů, jedna firma funguje a druhá skomírá.
Ať manažeři začnou nejdříve u sebe a zamyslí se, jestli nemají špatný marketing nebo příliš drahé nakupované služby. Většinou recyklátoři nemají dobrou koncovku - tedy zajištěný odbyt. Problém výrobků z recyklovaných směsných plastů jsem řešil společně s ministrem dopravy a spojů. Šlo by je využít pro výrobu protihlukových zástěn podél dálnic, kde by mohly nahradit betonové bloky. Uspořily by se tak přírodní zdroje a zároveň se podpořila recyklace.
Je nějaký vývoj v projektu na recyklaci ledniček?
Tento problém přitahuje sdělovací prostředky hlavně tím, že je "fotogenický" - osmnáct a půl tisíce ledniček na louce je zajímavý objekt. V této věci jsme ve stadiu určovacích žalob, neboť je třeba zjistit, komu teď vlastně ledničky patří a kdo je vůbec smí zlikvidovat. Recyklace starých ledniček však lze řešit úplně jinak. Nemusíme budovat obrovský závod za sto miliónů korun.
Na spoustě míst ČR to dokáží municipality i s velmi malou podporou z "freonového účtu" SFŽP. Spíše jde o informace o tom, jak věc řešit kvalifikovaně a v souladu se zákony.
Stávající kapacity chladírenského průmyslu dostačují pro odsávání freonů, zvláště když podle analýz poměrně nízké procento ledniček obsahuje freon také v izolační vrstvě. Prostým odsátím získáme nejen freon, ale i druhotné suroviny (kovový podíl, plast, guma). Ledničky tedy nejsou žádný strašák. Na freonovém účtu je nyní skoro 180 miliónů korun, které lze využít v obcích na likvidaci ledniček, čili není tady problém ani z hlediska pravidel příslušné směrnice Státního fondu životního prostředí, ani z hlediska financí.
Musím říci, že ledničky považuji za marginální záležitost v systému ochrany životního prostředí. Usiluji o oddělení těch problémů, které skutečně jsou jen jakýmsi nedopatřením a dají se napravit administrativní cestou, od těch problémů, které mají systémový charakter. Mnohem důležitější proto pro mne je, že se připravuje zákon o odpadech, obalech, bude nový zákon o EIA, o chemických látkách a haváriích - to je celý komplex opatření.
Chcete říci, že tyto zákony a nařízení vytvářejí ucelený systém?
V oblasti průmyslové ekologie byl po léta jedinou razantní věcí zákon o ochraně ovzduší, v jehož působnosti se nám povedlo hodně dobrých věcí. Teď však nastupuje pod vlivem EU přístup zahrnující všechny složky životního prostředí i příbuzné oblasti.
Evropa odmítá ocelová města s dýmajícími komíny. Důraz kladou na kvalitu života v celé komplexnosti, která je v ochraně zdraví lidí, v bezpečnosti a jakosti práce a efektivitě výroby a výrobních procesů. Promítnu-li si to do oblasti odpadového hospodářství, pak po nás Evropská unie chce větší podíl recyklace a efektivního využívání odpadů. Tento požadavek je pro mne naprosto automatický.
JARMILA ŠŤASTNÁ
FOTO ARCHÍV
