NÁSTROJ EKOLOGICKÉHO MANAGEMENTU LCA je široce diskutovaným nástrojem eko-managementu. Přestože nejde o nástroj nový, naráží jeho použití na řadu limitujících faktorů. Rovněž metodika LCA-studie není dosud standardizována a je stále ve stadiu vývoje. Způsob provádění a především vyhodnocení...
NÁSTROJ EKOLOGICKÉHO MANAGEMENTU
LCA je široce diskutovaným nástrojem eko-managementu. Přestože nejde o nástroj nový, naráží jeho použití na řadu limitujících faktorů. Rovněž metodika LCA-studie není dosud standardizována a je stále ve stadiu vývoje. Způsob provádění a především vyhodnocení eko-bilance výrobků je předmětem zkoumání jak v EU, tak i v organizaci ISO.
Úvodem k tomuto malému zamyšlení nad použitím tohoto nástroje v environmentálním managementu budiž řečeno, co od provedení LCA, byť i velmi detailního, nelze očekávat. LCA až na vzácné výjimky není schopna odpovědět jednoznačně na otázku, které technologické nebo logistické řešení je optimální.
ZÁVĚR BEZ ZÁVĚRŮ
Typickou ukázkou takového neúspěšného pokusu rozhodnout sporný problém pomocí LCA je studie prováděná po dobu několika let nizozemskou vládou s cílem porovnat výhody a nevýhody vratných nápojových obalů. Studie, která nad rámce běžné LCA zahrnovala i širší ekonomické souvislosti, skončila bez výsledku. Jediným jejím závěrem bylo, že vzhledem k široké variabilitě podmínek v Nizozemsku, nelze učinit závěr, zda je z environmentálního hlediska vhodnější nebo méně vhodné použití vratných obalů.
Vzniká jistě otázka, proč velmi nákladná a detailní studie skončila závěrem, že nelze učinit závěr a proč řada obdobných studií prováděných v Evropě pravidelně končí stejným výsledkem nebo si případně jejich výsledky navzájem odporují.
DŮLEŽITÁ JE METODIKA
Obecným důvodem je obvykle to, že se předpokládá řešení problému, jehož racionální řešení neexistuje a pravděpodobně dnes ani existovat nemůže. Tím je vytvoření standardizované a univerzálně platné metodiky vyhodnocení výsledků LCA.
LCA se v principu sestává ze dvou částí. Tou první je sběr dat o působení výrobku na životní prostředí od jeho vzniku až po jeho "zánik", tedy vyřazení z dalšího používání. Druhou je sumarizace a vyhodnocení získaných výsledků.
Přestože je první část nejnákladnější a nejpracnější, je z metodického hlediska jednoduchá. V praxi nejde o nic jiného než detailní rozbor postupu výroby, distribuce a používání výrobku, spojený s rozborem jeho různých způsobů likvidace. Při znalosti všech údajů a souvislostí lze takto vyhodnotit veškeré zátěže životního prostředí vzniklé ve vazbě na používání výrobku. Potud teorie, ale i tady lze narazit na značné problémy. Jsou dané jednak podrobností analýzy samotné, jednak s tím spojenou mírou nepřesností. Dále pak nutností vyhodnocení tzv. substitučních nebo vyvolaných zátěží a konečně volbou počátečního a koncového bodu analýzy.
Pro ilustraci těchto problémů je vhodné použít některou z poměrně jednoduchých LCA. Pro účely tohoto textu použijeme porovnání použití vratných skleněných lahví oproti PET lahvím při distribuci minerální vody. Jednak jde ve srovnání se životním cyklem automobilu nebo elektronického zařízení o poměrně přehlednou problematiku a jednak jde snad o nejčastěji analyzovaný problém v posledních letech.
Pro porovnání obalů minerální vody je nutné nejprve stanovit bod nula analýzy. Tím může být například moment výroby obalu z primárních surovin nebo je možné analýzu rozšířit i na primární suroviny samotné. Je zřejmé, že stanovení tohoto bodu velmi ovlivňuje nejen složitost analýzy, ale i její přesnost. Pokud analýza začíná výrobou obalu, je značně jednodušší, ale nezahrnuje dopady na životní prostředí působené těžbou a přepravou surovin nebo je zadává pouze na základě odhadu, který je obvykle velmi nepřesný.
VYVOLANÉ ZÁTĚŽE
Podobný problém představují vyvolané zátěže. V našem případě mezi ně patří energetická náročnost výroby obalu. Započítání energetické zátěže již také naráží na problém substituce. Obecně známým problémem je například nevytíženost elektrických zdrojů v určitých časech, kdy je energie produkována nadbytečně. Pokud je tedy energie pro výrobu spotřebovávaná právě v těchto časech, je tato dodatečná zátěž energetické soustavy spíše ve prospěch environmentální efektivity a tento efekt by měl být zahrnut do samotné LCA, což je poměrně obtížné.
Ještě obtížnější je vyhodnotit problém klasické substituční zátěže. Tou je fakt, že uplatnění určité technologie může vést koncové uživatele výrobku k nahrazení samotného výrobku substitutem. Preference výroby minerální vody ve skle může například spotřebitele vést k tomu, že za určitých okolností, vzhledem k nepraktičnosti obalu, upřednostní jiný výrobek. Tento efekt jednak znamená, že dojde k přesunu zátěže do jiné (v LCA nesledované) kategorie výrobků a jednak poklesne prodej analyzovaného výrobku samotného. Opět jde o efekt jen velmi těžko vyčíslitelný.
Konečně je problémem i shromáždění údajů nutných k provedení analýzy samotného výrobku. V případě porovnání skleněných a PET lahví jde především o klíčový parametr studie, kterým je logistika distribuce výrobku. Její detailní analýza je příčinou rozporných výsledků jednotlivých studií.
LOGISTIKA REFLEKTUJE POPTÁVKU
Například ve studii provedené v ČR se pracuje s teoretickou 100km přepravní vzdáleností při distribuci od výroby ke spotřebiteli - přitom není rozlišena na jednotlivé fáze. V praxi je však distribuce téměř vždy nejméně dvoustupňová. Výrobek je tedy nejdříve přepravován od výrobce do meziskladu kamiónovou přepravou a dále z meziskladu do obchodů rozvozovými automobily. Logistika je ovlivňována především samotným obchodem, reflektuje poptávku po daném výrobku, její sezónní výkyvy a konkurenční vztahy.
Nestability v poptávce spolu s omezenou skladovou plochou také působí značnou nevytíženost dopravy především v případě vratných lahví. V praxi tak může dojít k značnému rozdílu mezi teoretickým modelem a skutečností. Například teoretických 100 km přepravní vzdálenosti použitých ve zmíněné studii se v praxi pohybuje okolo 300 km. Kromě toho studie předpokládá stejnou vytíženost přepravy jak v případě skleněných, tak i PET lahví. V praxi je však vytíženost přepravy skleněných lahví podstatně menší. Je to dáno jednak tím, že existují sezónní výkyvy poptávky, jednak nutností použití manipulačních přepravek.
Tento problém je v LCA možné řešit použitím skutečných údajů z praxe namísto teoretických propočtů odvozených z přepravních kapacit. V takovém případě však analýza narazí na jiný problém. LCA bude popisovat stav jaký je, bez ohledu na možnosti jeho zlepšení modifikací systému logistiky. Například distribuční vzdálenosti a vytíženost přepravy by bylo možné optimalizovat, pokud by se výrobci omezili pouze na distribuci do vzdálenosti již zmíněných 100 km a obchod rozšířil skladové kapacity tak, aby bylo možné do všech obchodů dodávat minerální vodu pouze jednostupňovým způsobem distribuce v množství odpovídajícím celým kamiónům. Aplikaci těchto modelových řešení však obvykle brání jiné společenské požadavky, které jsou velmi často vyjádřené i právními normami.
Použití údajů z praxe také naráží na problém platnosti LCA v případě změněných podmínek. Například přepravní vzdálenost 100 km pro distribuci minerální vody je přibližně správná, pokud je výrobce minerálky ve středních Čechách a jeho odbyt se realizuje převážně v Praze. Pokud však bude úspěšný ve své obchodní strategii a rozšíří dodávky do celé ČR, může se s pomocí LCA navrhované řešení stát environmentálně nevhodným.
Z výše uvedeného je zřejmé, že vypovídací schopnost konkrétní LCA se vždy vztahuje pouze ke konkrétnímu výrobku v určitém čase a nelze ji automaticky přenést na jiný výrobek nebo jiného výrobce ani na jejím základě doporučit dlouhodobé řešení. Nicméně i přes takové omezení vznikají problémy s interpretací získaných výsledků.
LCA se opírá o inventarizaci důsledků existence výrobku pro životní prostředí. Ve svých konečných výsledcích ukazuje určitou sumu zátěží, které lze rozdělit na tři hlavní oblasti: znečištění atmosféry, znečištění vody a znečištění v podobě tuhého odpadu. Při použití LCA k navržení nejvhodnějšího řešení narážíme na problém zadání parametrů této vhodnosti ve vztahu k jednotlivým složkám životního prostředí.
Například vhodnost určitého řešení z hlediska jeho důsledků na globální oteplování, tedy z hlediska uvolňování skleníkových plynů, není totožná s vhodností z hlediska ochrany místního životního prostředí v místě výroby nebo v oblasti distribuce. V konečném důsledku narážíme na problém porovnání výsledků LCA z hlediska priorit ochrany životního prostředí.
Vraťme se k příkladu v porovnání skleněných a PET lahví při výrobě a distribuci minerální vody. Pro ilustraci problému provedeme velmi zjednodušenou analýzu důsledků přechodu ze skleněných na PET lahve.
Předpokládáme-li, že bude ze skla do PET lahví převedena výroba 400 miliónů litrů minerální vody ročně, budou důsledky přibližně následující. Při stávajících distribučních parametrech 180 km přepravní vzdálenosti kamionovou dopravou a následných 120 km distribuce do obchodní sítě, při zhruba dvojnásobném vytížení dopravy a při použití PET lahví oproti vytížení při použití skla, bude v důsledku této změny obalové techniky uspořeno okolo 3,75 milionu litru motorové nafty. Dále bude při spotřebě okolo 2,5 litru technologické vody na jeden litr nápoje ve vratných lahvích (čištění lahví) uspořeno okolo 1 miliardy litrů odpadních vod.
V důsledku změny technologie se navíc "objeví" 8400 t PET lahví v tuhém komunálním odpadu. Současně ale ubude z tuhého komunálního odpadu (TKO) okolo 4800 t skla. Dojde tedy k růstu množství odpadu na skládkách.
ZÁLEŽÍ NA PRIORITÁCH
Podstatou tohoto příkladu není vést spor o konkrétní čísla, jde o ilustraci jiného problému. Měla-li by být tato analýza použita pro reálné doporučení, zda přejít na výrobu minerálek v PET lahvích, bylo by nutné rozhodnout, který typ zátěže je z hlediska ochrany životního prostředí prioritní. PET lahve pochopitelně zvyšují množství TKO o významné množství neškodného, ale objemného odpadu. Na druhé straně skleněné lahve působí významné znečištění ovzduší v důsledku přepravy a nezanedbatelné znečištění vod.
Zde právě LCA naráží na problém metodiky vyhodnocení. V uvedeném zjednodušeném příkladu by bylo nutné zavést určité "koeficienty" pro porovnání jednotlivých vzniklých zátěží. Například vzít za základ zátěž působenou 1 000 000 l odpadní vody jako jednotku znečištění, 1 tunu tuhého odpadu počítat jako dvě jednotky a 1000 l spálené motorové nafty započítat jako 4 jednotky (uvedené koeficienty jsou pouze fiktivní).
Pak by bylo možné konstatovat, že vratné lahve působí 3 750 tis. l (nafta) x 4 plus 4800 t (TKO) x 2 plus 1 000 mil. l (odpadní voda) x 1, tedy 25 600 jednotek znečištění, zatímco PET lahve působí pouze 8600 t (TKO) x 2, tedy 17 200 jednotek znečištění. Výsledek by tedy vyzněl ve prospěch PET lahví. Stačilo by však zahrnout 1000 l motorové nafty pouze jako dvě jednotky znečistění a výsledek by začal vyznívat ve prospěch skleněných lahví.
Je tedy zřejmé, že "výhodnost" řešení je zcela závislá na volbě koeficientů porovnávajících rozptýlené znečištění ovzduší, rozptýlené znečištění vody a lokalizované znečištění životního prostředí skládkováním. Přitom lze tyto koeficienty jen velmi těžko podložit racionálním odůvodněním, proč je například jedna tuna odpadu na skládce dvakrát horší pro životní prostředí než tisíc kubických metrů znečištěné odpadní vody jako v našem příkladu.
Účelem příkladu nebylo uvést argumenty na podporu PET lahví nebo skleněných lahví. Cílem je ukázat, proč je i poměrně jednoduchou LCA možné v konečném důsledku interpretovat rozdílnými způsoby.
Na problému interpretace bohužel nic nemění ani detailnost provedené analýzy. V uvedeném zjednodušeném příkladu je úmyslně opominuta energetická náročnost výroby skleněné lahve oproti PET lahvi. Tu však lze v konečném důsledku převést na rozptýlené znečištění atmosféry podobně jako motorovou naftu. Stejně tak je tuhý odpad vznikající v rámci dopravy (zhruba 100 t pneumatik ušetřených použitím PET lahví) možné zahrnout do lokálního znečištění obdobně jako TKO. Dokonce ani zahrnutí dalších důsledků výroby nepovede k ničemu jinému než nutnosti stanovení dalších "koeficientů", například pro porovnání devastace krajiny způsobené těžbou sklářského písku.
Jak tedy používat LCA k rozhodování při ochraně životního prostředí? Především je nutné konstatovat, že LCA není nástrojem, který umožňuje jednoznačně rozhodnout o tom, které řešení je optimální. Při vyhodnocení je nutné stanovit určité priority ochrany životního prostředí, které nesouvisejí přímo s analyzovaným procesem.
HLEDÁNÍ VAZEB
Nemožnost použít LCA k univerzálně platnému rozhodnutí nijak nesnižuje význam LCA pro environmetnálně orientovaný management. Provedení dostatečně podrobné LCA umožňuje získat detailní znalost závislosti jednotlivých typů znečištění na konkrétních parametrech výroby a distribuce. S touto znalostí je možné modifikovat procesy tak, aby se celková zátěž životního prostředí snižovala. Kromě toho je možné LCA použít k dalším rozhodnutím.
Například studie provedená v ČR ve svých závěrech uvádí, že nejméně výhodným řešením je použití PET lahví se zajištěním jejich následné recyklace. Je to důsledkem uvažované energetické náročnosti recyklace a zvolených porovnávacích koeficientů, které vedou k upřednostnění likvidace PET lahví jiným způsobem. Přestože tento závěr o nevhodnosti recyklace není nutně platný, je podnětem k hledání energeticky efektivnějších technologií recyklace a efektivnější logistiky sběru a třídění odpadu.
LCA v sobě odráží podstatu ekologického přístupu k problémům, tedy hledání vazeb a souvislostí. Při koncepčním rozhodování v oblasti environmentálního řízení však nemůže být použita jinak, než ve spojení s dalšími nástroji a za předpokladu jasného vyjádření priorit ekologické politiky.
ZDENĚK KOZEL,
generální ředitel EKO-KOM, a. s.
FOTO ARCHÍV
