Nejvyšší kontrolní úřad během první poloviny loňského roku prověřoval, jak si stát vedl při odstraňování starých ekologických zátěží mezi lety 2018 až 2022. Předchozí šetření prováděl úřad před šesti lety a už tehdy shledal, že sanační práce postupují příliš pomalu. NKÚ proto ověřoval, jestli došlo ke zrychlení procesu a zda jsou peníze na likvidaci ekologických škod vynakládány hospodárně. Nejvyšší kontrolní úřad došel k závěru, že ani v letech 2018 až 2022 k urychlení nedošlo a že opatření přijatá Ministerstvem financí nebyla účinná.
K uzavírání ekologických smluv docházelo až do roku 2011. Podle zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu evidovalo Ministerstvo financí ke 30. dubnu 2023 celkem 327 smluv s ekologickými závazky státu ve formě garancí ve výši 175,7 miliardy korun. Na jejich odstranění stát ke stejnému datu vynaložil 66,2 miliardy korun. Z těchto 327 uzavřených ekologických smluv zůstalo 120 neukončeno (tj. 37 %). V nich bylo stále vázáno 92,5 miliardy korun. Tato suma představuje nečerpanou část garance těchto smluv ke dni 30. dubna 2023.
Ke stejnému datu evidovalo Ministerstvo financí pod neukončenými ekologickými smlouvami 504 lokalit. U 258 lokalit ekologické závazky skončily. Na 90 lokalitách probíhaly sanační práce nebo příprava další etapy sanace. Na 30 lokalitách se sanace nekonala nebo k ní docházelo jen v omezeném rozsahu z důvodu nedostatečné garance nebo nečinnosti nabyvatele. Na 126 lokalitách (tj. na 25 % z celkového počtu 504 lokalit) sanační práce nezačaly. U některých z nich Ministerstvo financí ani po 32 letech nevědělo, zda jejich sanace bude nutná.
Ministerstvo financí se závěrem NKÚ nesouhlasí a podalo proti němu námitky. „Nejvyšší kontrolní úřad stejnou oblast kontroloval již podruhé. První kontrola byla zaměřena na období 2014–2017 a již ta vytkla Ministerstvu financí pomalost procesu. To na tuto výtku zareagovalo tak, že zvýšilo počet zadaných velkých ’ekologických’ veřejných zakázek ročně o 60 %. Zatímco v letech 2014–2017 zadalo ročně v průměru 9,8 zakázky, pak v letech 2018-2022 tento počet stoupl na 15,6 zakázky ročně. Přesto Nejvyšší kontrolní úřad dále hodnotí proces jako pomalý,“ uvedl Filip Běhal z oddělení pro komunikaci s médii Ministerstva financí.
Ačkoli počet veřejných zakázek vzrostl, k dokončení procesu odstraňování starých ekologických zátěží k původně plánovanému konci roku 2028 nedojde. Ministerstvo financí odhaduje, že půjde o rok 2042. Podle Běhala resort už také neuzavírá nové zakázky na dodatečné práce a namísto toho se snaží řešit vícepráce v rámci jediné smlouvy. „Dodatečné práce se zajišťují změnou závazku z již vysoutěžené smlouvy. To znamená, že na rozdíl od předchozího období každá zakázka v letech 2018-2022 vedla k zahájení sanace nové lokality. I tento fakt, který značí zrychlení procesu, bohužel NKÚ nezohlednilo,“ dodal.
NKÚ poukazuje na fakt, že pomalé tempo odstraňování SEZ prodlužuje dobu potřebnou k odstranění zbylých ekologických zátěží. V dosud nesanovaných lokalitách existuje riziko šíření kontaminace s důsledkem rozsáhlejšího a finančně nákladnějšího zásahu. Podle resortu financí však paušálně neplatí, že by pozdější sanace znamenala zhoršení kontaminace a vyšší náklady na její odstranění.
„Na řadě lokalit plynutím času dochází v přírodním prostředí k přirozenému odbourávání kontaminace, tedy k tzv. přirozené atenuaci. Tento vědecky doložený a podrobně popsaný jev postupem času naopak snižuje rozsah a toxicitu u řady starých ekologických zátěží, a tím i finanční náročnost jejich sanací. Tento obrácený účinek ’zdlouhavého procesu odstraňování starých ekologických zátěží’, bohužel není v kontrolním závěru NKÚ zohledněn,“ řekl Běhal.
Nejvyšší kontrolní úřad dále upozorňuje, že Ministerstvo financí využilo disponibilní peněžní prostředky zvláštních účtů privatizace pouze ze 35 %, v budoucnu hrozí riziko jejich nedostatku. „Tato čísla jsou pravdivá, ale neříkají nic o rychlosti a efektivitě procesu,“ uvedl Běhal s tím, že financování likvidace SEZ vzniklých při privatizaci je podle zákona o zrušení Fondu národního majetku hrazeno z tzv. zvláštních účtů privatizace.
„Na ty plynou příjmy z dividend akciových společností, v nichž vykonává akcionářská práva státu MF, největší část logicky tvoří dividendy ČEZ. Tyto prostředky jsou následně převáděny do státního rozpočtu, ovšem vždy tak, aby na privatizačních účtech zbyl dostatečný zůstatek k pokrytí ekologických závazků států,“ vysvětlil Běhal s tím, že pokud by suma na těchto účtech nebyla dostatečná, umožňuje podle něj zákon „zpětné“ převedení potřebných prostředků naopak ze státního rozpočtu na privatizační účty.
„Stát, respektive Ministerstvo financí, je tak vždy připraven uhradit své smluvní a právně vymahatelné závazky k odstraňování ekologických zátěží a nemůže se stát, že by nebyly naplněny z důvodu nedostatku finančních prostředků. Růst množství zadaných veřejných zakázek při obdobné míře proinvestovaných prostředků znamená, že se díky konkurenci firem soutěžících o zakázky daří tlačit jejich cenu dolů a šetřit tak finanční prostředky státu,“ dodal.
V důsledku pomalého tempa odstraňování SEZ rostou podle NKÚ výdaje státu. Ty se navyšují také o náklady na tzv. povinná ochranná sanační čerpání. Jde o dočasné nápravné opatření, které má do doby definitivní sanace zabránit šíření kontaminace podzemními vodami do okolí. Je uloženo rozhodnutím ČIŽP. Stav udržuje nebo ho jen mírně zlepšuje.
„V principu samotné ochranné sanační čerpání má sloužit právě k tomu, aby zabránilo sekundární kontaminaci, tedy dalšímu šíření kontaminace v prostředí, včetně již sanovaných míst. V praxi je však tato metoda často využívána jako dočasné opatření do doby, než budou zahájeny komplexní sanační práce s cílem primárně odstranit zdroj znečištění. Důvodem bývají nedostatky v projektové přípravě, nedořešené vlastnické vztahy předmětné nemovitosti apod. To vede k neúměrnému prodlužování realizace opatření a zároveň jejich prodražování, což se u řady lokalit ukázalo jako neefektivní a neudržitelné,“ připomíná Jan Vaněk, vedoucí divize Sanační a ekologické projekty společnosti Dekonta, a.s.
Kontrolní zpráva NKÚ poukazuje na riziko nedokončení sanací kvůli vyčerpání státem poskytnuté garance. Podle hodnocení NKÚ garance neodpovídá reálným nákladům potřebným na odstranění zbylých SEZ. Podmínky ekologických smluv stanoví, že pokud náklady na odstranění SEZ převýší poskytnutou garanci, hradí rozdíl nabyvatel. Někteří nabyvatelé však nebudou schopni zaplatit pokračovací sanační práce nebo to pro ně bude přinejmenším problematické. Pokud dojde k zastavení sanace, hrozí riziko opětovné kontaminace již sanovaných území.
„V případě, že na některé lokalitě byly zahájeny a následně sanační práce z nějakého důvodu přerušeny, tj. sanační práce nebyly ukončeny dosažením tzv. cílových limitů sanace, tak může dojít k druhotné kontaminaci, a tedy k znehodnocení již vynaložených prostředků na sanační práce. Například pokud je na některé lokalitě dlouhodobě uměle snižována hladina podzemní vody k vytvoření hydraulické deprese za účelem odstranění ropných látek, respektive zamezení jejich dalšímu šíření, a následně dojde k vypnutí tohoto systému dříve, než jsou ropné látky z hladiny podzemní vody odstraněny, může dojít k opětovné kontaminaci zemního tělesa v úrovni nad hladinou snížené hladiny podzemní vody,“ zdůrazňuje Jan Vaněk.
Jak uvádí NKÚ, u některých ekologických smluv vychází najevo, že náklady na odstranění SEZ poskytnutou garanci nebo její zůstatek převýšily a nelze za ni sanaci zahájit nebo dokončit. V roce 2017 upozornil NKÚ, že do doby ukončení kontroly nebylo dořešeno dokončení sanace u 12 ekologických smluv s vyčerpanou garancí.
V dubnu roku 2023 šlo už o 15 ekologických smluv s 16 dotčenými lokalitami. Na 15 lokalitách sanační práce v kontrolovaném období nepokračovaly nebo pokračovaly jen v omezeném rozsahu, případně nebyly zahájeny, neboť projektem kalkulované náklady převyšovaly garanci. Pouze v jednom případě hradil pokračování sanačních prací nabyvatel. V 15 lokalitách tak ekologická a zdravotní rizika přetrvávají.
„Předmětem sanačních prací je odstraňování znečištění z podzemních vod, zemin a stavebních konstrukcí. Nejčastějšími kontaminanty jsou u nás ropné látky, jako jsou oleje či pohonné hmoty, dále dehtofenoly, chlorované uhlovodíky, tedy rozpouštědla, a těžké kovy – chrom, kadmium, rtuť, arsen. Každá z těchto látek se však v prostředí chová jinak, má jiné fyzikální či toxikologické vlastnosti, vyžaduje jiný přístup sanace. Je tedy vhodné uvést, že každá lokalita má svá specifika, která jsou daná jejím umístěním, rozsahem a stupněm kontaminace. V neposlední řadě i jejím plánovaným budoucím využitím, kterému přítomné znečištění bohužel brání,“ vysvětluje Vaněk.
Včasné zahájení předprojektové a projektové přípravy finančně, technicky a časově náročných sanací je nezbytné k tomu, aby nedocházelo k dalšímu prodlužování procesu odstraňování SEZ jako celku.
„Obecně v ČR je smutnou skutečností, že řada developerů raději staví na zelené louce, než aby využilo stávající brownfieldy. Jedním z důvodů je právě skutečnost, že značná část z nich dosud není zbavena ekologických rizik. Primární odpovědnost je na straně státu, přičemž pro developery je to značně nečitelné a rizikové prostředí. A to často převáží i benefity, které brownfieldy nabízí, jakými jsou dostupná infrastruktura, využití v souladu s platným územní plánem apod.,“ podotýká Jan Vaněk.
„Obdobně jako v jiných odvětvích, sanační práce nezávisí jen na penězích, ale je nutno přiznat, že jsou i zde na prvním místě. V případě tzv. starých ekologických zátěží, kde se český stát v rámci privatizace majetku zavázal, že sanaci těchto lokalit jejich nabyvatelům zajistí a využije při tom výnosů z privatizace, tak po více než 30 letech je nutné konstatovat, že stav je neutěšený,“ poznamenává Jan Vaněk.
Ministerstvo životního prostředí spravuje veřejně přístupný a průběžně aktualizovaný Systém evidence kontaminovaných míst (SEKM). Databáze obsahuje detailní informace o kontaminovaných lokalitách či brownfieldech včetně charakteristiky rizik, detailů o kontaminaci či nápravných opatřeních. „Většina znečištěných lokalit z celkem 1071 podle databáze SEKM nebyla stále vyřešena. Rovněž příslib vlády, že ročně alokuje zhruba 3–4 miliardy korun na sanaci starých ekologických zátěží, značně pokulhává za realitou, kde skutečně investované prostředky se pohybují v řádu stovek milionů korun. A čas běží dál,“ upozorňuje Vaněk.
Mezi nejdůležitější faktory ovlivňující tempo odstraňování SEZ v České republice patří podle Vaňka kromě alokace příslušných finančních prostředků také dodržování plánu zadávání prioritních akcí, dostatečná projektová připravenost zakázek, kvalita projektové dokumentace a v neposlední řadě také spolupráce vlastníka znečištěného pozemku.
V době kontroly NKÚ stále existovaly lokality, u nichž Ministerstvo financí sanaci nezahájilo. Počátkem května 2023 MF odhadovalo, že k dokončení odstraňování starých ekologických zátěží bude potřeba zadat dalších 176 veřejných zakázek v otevřeném řízení a 733 veřejných zakázek malého rozsahu. Dobu potřebnou k dokončení procesu zadávání veřejných zakázek odhadlo Ministerstvo financí na 14 až 18 let. V této souvislosti NKÚ upozorňuje na existenci rizika šíření kontaminace v dosud nesanovaných lokalitách s důsledkem rozsáhlejšího sanačního zásahu, a tím i dalších nároků na výdaje státu.
Konkrétní hrozby nesanovaného místa kvantifikuje analýza rizik zpravidla na základě výsledků průzkumných prací (pokud byla zpracována). Analýza, zhotovená podle platných metodik, vypočítává míru rizika pro zdraví obyvatel a složky životního prostředí, navrhuje a porovnává vhodnost různých nápravných opatření, modeluje nastalé situace při (ne)realizaci různých sanačních opatření v čase.
Dlouhý proces odstraňování SEZ, riziko šíření kontaminace a ochranné sanační čerpání mají dopad na růst výdajů státu. Otázkou zůstává, jaká je aktuální reálná výše peněžních prostředků potřebných na odstranění zbylých SEZ. Za odstranění starých ekologických zátěží sice odpovídá nabyvatel majetku, ale podle platné legislativy u ekologických smluv ukončených z důvodu nedostatečné garance nemůže stát dokončení sanace po nabyvateli vymáhat.*
Hana Tomášková
