Skládkování je podle priorit Evropské unie nejméně žádoucím způsobem konečného odstranění odpadů. Přesto je dnes v Evropě stále skládkováno na 57 % všech produkovaných odpadů.
Skládky mají mnoho potenciálních negativních vlivů na životní prostředí. Mezi ně patří úniky skládkové vody a skládkového plynu, zápach, rozmnožení živočichů, zábor půdy a ohrožení rázu krajiny.
Evropská směrnice o skládkování proto zavádí poměrně přísné provozní a technické požadavky, které mají omezit vliv skládek na životní prostředí. Mezi dlouhodobější opatření patří především snížení skládkování biodegradabilních odpadů, povinnost úpravy odpadů před skládkováním a postupná sanace a rekultivace skládek do podoby, která odpovídá platné legislativě.
Existuje zde tedy neustálý tlak na hledání alternativ ke skládkování. V několika evropských zemích již jsou dnes platná opatření, která kromě technických a provozních postupů využívají také nástrojů ekonomických. Jejich úkolem je podpořit recyklaci nebo spalování odpadů, které se mají pro producenty odpadů a firmy nakládající s odpady stát finančně zajímavější, než skládkování. S vyššími náklady na odstraňování pak souvisí také snižování množství odpadů.
Daň za skládkování
V Nizozemí použili jako nástroj k dosažení uvedených cílů zavedení speciální daně ve výši 81 eur na každou tunu spalitelných odpadů, uložených na skládce - díky tomu se stalo skládkování nákladnější než jiné postupy odstraňování odpadů.
Je jasné, že když jsou ceny za skládkování vysoké, je finančně mnohem méně zajímavé skládkovat, než používat jiné postupy, jako je předcházení vzniku odpadů, spalování ve spalovnách s využitím energie nebo jiných zařízeních na termické zpracování, či zpracování odpadů v komplexních třídicích zařízeních. Opatření tak byla zacílena všechny producenty odpadů a firmy zabývající se nakládáním s odpadem.
Daň za skládkování byla v Nizozemí zavedena v roce 1996 a činila tehdy 12,80 eur/t. Pak byla zvyšována přibližně každé dva roky, takže v roce 2003 dosáhla na 81 eur/t.
V důsledku jejího zavedení se mezi roky 1996 a 2001/2002 snížilo množství skládkovaného odpadu o přibližně 30 %, zatímco se množství spalovaného odpadu zvýšilo o 30 % a úroveň recyklace se zvýšila o 16 %.
Z toho plyne, že pokud je daň za sládkování dostatečně vysoká, může obrátit proud odpadů k více udržitelných technologiím nakládání s odpady a dává podněty pro rozvoj recyklačních aktivit a opatření na předcházení vzniku odpadů.
Jiná cesta
Podobný cíl, ale trochu jinou cestu zvolili v Norsku v roce 1999. Vyšších nákladů na odstraňování odpadů dosahují zavedením daně na odpady, které jsou dopraveny ke konečnému odstranění. Daň ve výši 327 norských korun na tunu odpadu (2003) se platí, pokud je odpad dopraven ke skládkování nebo ke spálení bez výroby energie. V případě spalování se daň snižuje podle procenta využití energie, přičemž minimální daň je 82 norských korun na tunu pro zařízení, kde je 100 % využití energie.
Tato daň byla zavedena proto, aby nastavila rozdílné náklady nakládání s odpady (s vyššími náklady na méně účinné a méně efektivní alternativy) a zajistila, aby prevence vzniku odpadů a recyklace byla pro producenty a zainteresované firmy zajímavější než skládkování. Cílem je minimalizace odpadů a zvýšení recyklace.
Také v naší republice legislativa zavádí postupné zvyšování poplatků za ukládání odpadů na skládky. I přes poměrně rychlý růst však stále nemohou zajistit, aby se nákladnější technologie odstraňování odpadů soupeřily se skládkování. I proto jsou u nás skládky stále odminují odpadovému hospodářství.
