Nejnovější data nicméně naznačují, že evropská biometanová síť opravdu houstne. I proto s tímto zdrojem Evropská komise výrazně počítá i ve svém návrhu energetických plánů pro rok 2040.
Podle Evropské bioplynové asociace (EBA) byl rok 2022 – poslední, pro nějž jsou dostupná data – rekordní. Během dvanácti měsíců v Evropě (tj. ve třiceti zemích Evropského hospodářského prostoru a Spojeném království) přibylo přes 250 biometanových stanic, což představovalo asi 23% meziroční růst. Celkem již biometan vyrábí přes 1300 stanic (z toho 1124 v členských státech EU), z nichž jsou více než tři čtvrtiny připojeny do národních plynárenských soustav. Mezi lety 2018 a 2022 eviduje EBA dokonce zdvojnásobení výroby až na 4,2 miliard metrů krychlových ročně (instalovaná kapacita dosahuje 4,5 mld. m3). Nejrychlejší rozvoj hlásí kromě zemědělsky významné Francie také Itálie, Dánsko nebo Spojené království, které však k naplnění evropských cílů samozřejmě nepřispívá.
Data o biometanu je zároveň důležité zasadit do celkového bioplynového kontextu: bioplynu totiž v roce 2022 vyrobily evropské stanice dokonce 21 mld. m3, podíl biometanu byl (s 4,2 miliardy) tudíž stále „pouze“ pětinový. Zbytek bioplynu neprochází dalším procesem a je využit přímo k výrobě elektřiny, tepla či k vaření nebo v dopravě. Ačkoliv se však zpracování v biometan dostane „pouze“ jedné pětině veškerého bioplynu, již to představuje značný pokrok: v roce 2021 to bylo 17 %, v roce 2018 jen 12 %. Téměř všechen nárůst kapacity v posledních čtyřech letech tak lze připsat na vrub právě stanicím, které cílí na výrobu biometanu.
Objem vyrobeného metanu tedy zatím není závratný, určitou naději však z dosavadního vývoje vyčíst lze. EBA dokonce optimisticky tvrdí, že v dlouhodobém výhledu (do roku 2050) by v Evropě mohlo být biometanu každoročně vyráběno až 167 mld. m3. Není však jisté, že tou dobou bude někdo tolik biometanu vůbec chtít, vzhledem například k rozmachu vodíku, který se do té doby předpokládá.
Jen k dosažení 35miliardového cíle na konci desetiletí navíc bude každoročně třeba více než 33% růst. Ten sice EBA označuje „při optimálních tržních podmínkách“ za „dosažitelný“, průměrný meziroční růst posledních pěti let nicméně dosahoval pouze 15,7 %. Realita národních cílů pro produkci biometanu, které si vytyčily členské státy EU v rámci svých vnitrostátních plánů v oblasti energetiky a klimatu pro rok 2030 (Vnitrostátní plány), nebo v jiných dokumentech s krátkodobějším výhledem, navíc příliš pozitivně nevyznívá: součet jednotlivých politických příslibů (s přihlédnutím k dosavadní trajektorii) sotva přesahuje 20 mld. m3 biometanu na konci aktuální dekády.
Jak ukazuje přiložená tabulka, konkrétní cíl pro výrobu biometanu si ve svých Vnitrostátních plánech stanovilo deset unijních států, z nichž se mezi země s významnou spotřebou zemního plynu řadí zejména Francie, Itálie a Nizozemsko. Za zmínku stojí také strategie Dánska, které plánuje v roce 2030 pokrýt veškerou poptávku po plynu právě biometanem, jehož podíl v tamní plynárenské soustavě je již dnes zhruba třetinový. Protože Dánové dále počítají také s nahrazením části poptávky po plynu elektřinou a sníženou spotřebou díky rostoucí energetické účinnosti, jejich plynovody by měly do konce desetiletí zcela „zezelenat“.
Pro Českou republiku je srovnání s Dánskem zajímavé na více úrovních. Podle dat Eurostatu vyrobily obě země v roce 2021 identický objem bioplynu (700 milionů m3), přičemž v Dánsku díky tomu dokázali pokrýt téměř jednu třetinu celkové spotřeby plynu z obnovitelných zdrojů, zatímco v ČR měl bioplyn na spotřebě pouze 8% podíl. Výroba bioplynu v Dánsku probíhala ve 180 bioplynových stanicích, z nichž sice produkovat biometan dokázalo jen 51, jejich podíl na celkovém objemu však byl více než tříčtvrtinový. Již v roce 2020 se díky tomu Dánsko řadilo mezi čtveřici zemí, kde výroba biometanu převyšovala přímé využití bioplynu, a v absolutních číslech zaostávalo pouze za Německem a Spojeným královstvím.
Naopak v ČR bioplyn vyrábí vyšší stovky stanic, z nichž jej však v roce 2023 jen šest dále zpracovávalo na biometan, přímo do plynárenské soustavy pak byly podle skupiny GasNet napojeny tři. Pro srovnání: v Dánsku již v roce 2021 biometan představoval rovnou čtvrtinu objemu kolujícího v plynovodech, zatímco v dopravě bylo jeho využití (v podobě stlačeného zemního plynu na necelých dvou desítkách plnicích stanic) minimální. Nutno dodat, že retrospektivně tamní provozovatel elektroenergetické přenosové soustavy, Energinet, přiznává, že větší podpora využití biometanu v dopravě mohla napomoci jeho ještě většímu rozmachu. V tomto ohledu má Česká republika, zdá se, našlápnuto dánský omyl neopakovat.
Přesto však můžeme říct, že Dánové na biometan, podobně jako na mořské větrné farmy, vsadili brzy a rozhodně. A jsou na to řádně hrdí: Energinet dokonce vydal publikaci pod názvem „Dánské zkušenosti s biometanem: Z nuly na sto v 5 krocích“, v níž tento zdroj označuje za „švýcarský armádní nožík“, jehož systémové benefity sahají od podpory regionálního rozvoje přes příspěvek flexibilitě, snížení emisí oxidu uhličitého a metanu a zlepšení kvality vod díky nižšímu znečištění hnojivy až po zefektivnění procesu nakládání s odpady.
Role biometanu je zároveň v Dánsku poměrně jasně vymezená: používán má být podle Ministerstva pro klima, energetiku a služby jen tam, kde se skutečně vyplatí, především v průmyslu. Jinde je pro Dány stále preferovanou, a také nejlevnější cestou elektrifikace. I proto Dánsko klade důraz na rozvoj alternativních zdrojů zejména pro vytápění domácností (např. dálkové teplo, tepelná čerpadla). Obnovitelné plyny, tedy nejen biometan, ale také vodík a další, si přesto v roce 2020 vysloužily dotační schéma v hodnotě více než 1,8 miliardy eur, které jejich výrobu podpoří primárně skrze aukce.
Z pohledu konkrétních podpůrných ekonomických nástrojů se Dánové v současnosti odklání od dotování kogeneračních jednotek pro výrobu tepla a elektřiny z bioplynu. Tuto technologii totiž vnímají jako příliš drahou, a navíc neposkytující flexibilitu síti. Zároveň uvažují nad daňovými úlevami pro spotřebitele biometanu, které by tento zdroj zvýhodnily oproti zemnímu plynu. Důraz Dánové kladou také na vývoj důvěryhodného certifikačního schématu pro biometan, a to jak proto, aby zajistili, že jeho domácí spotřeba nebude mít skrytou emisní stopu, tak v rámci přípravy na jeho přeshraniční prodej.
S tím souvisí i vývoj celounijní databáze (Union Database for Biofuels), která má trasovat původ biopaliv, a tím nejen zaštítit jejich udržitelnost, ale také předejít jejich dvojímu započtení do statistik. Systém by měl začít fungovat ke konci listopadu, dosud však zůstává nevyřešená otázka jeho dopadů na dovoz biometanu ze států, jejichž paliva v něm nebudou vedena. Konkrétně panují obavy o tom, zda bude muset být ukončen dlouholetý obchod s biometanem mezi EU a Spojeným královstvím, a také o tom, zda do evropské plynárenské soustavy bude vpuštěn biometan z Ukrajiny, která by jej do konce roku 2025 měla vyrábět v až dvanácti bioplynových stanicích.
Z českého pohledu nezbývá než věřit, že i u nás čeká biometan cesta „z nuly na sto“. Napomoci by tomu měl dotační program v hodnotě téměř dvou a půl miliardy eur, který v říjnu odsouhlasila Evropská komise. Ten by měl do konce roku 2025 v podobě takzvaného „zeleného bonusu“ vypláceného za každou vyrobenou MWh podpořit produkci až 337 milionů m3 biometanu, putujících buď do plynárenské soustavy, čerpacích stanic, nebo jiných výdejních jednotek (vč. pro vytápění budov).
Jedinečnou charakteristikou biometanu je také možnost uzpůsobit jeho výrobní proces tak, aby měl „záporné emise“, neboli aby zabránil více emisím skleníkových plynů, než kolik při jeho spalování vznikne. V případě biometanu cesta k záporným emisím vede skrze jeho výrobu z hnoje: ten by jinak do vzduchu vypustil nezanedbatelné množství metanu, který má ve stoletém výhledu oproti oxidu uhličitému více než dvacetinásobný „potenciál globálního oteplování“ (GlobalWarmingPotential). To znamená, že jeden kilogram metanu v atmosféře během sta let způsobí akumulaci přes dvacetkrát více tepla než CO2.
Jeho zachycením a dalším využitím tak biometan může přispět k „odstraňování“ skleníkových plynů z atmosféry, záměru, který se v dnešní době stává jakýmsi svatým grálem: téměř každá strategie pro dosažení uhlíkové neutrality totiž s takovým prostředkem počítá (včetně např. emisního cíle pro rok 2040, navrženého v únoru Evropskou komisí), žádná však není schopna ukázat na konkrétní způsob, jakým každoročního odstraňování dostatečného objemu skleníkových plynů dosáhnout.
Minimálně Evropská komise však nadále věří, že se do roku 2050 podaří zachycovat přes 300 megatun CO2 ekvivalentu ročně, primárně díky inovacím v průmyslových procesech a tzv. přímému zachycování CO2 ze vzduchu, které se však zatím daří realizovat spíše na škále demonstračních projektů. Nad příspěvkem biometanu k tomuto úkolu tak není na místě mávat rukou, byť se má pohybovat jen v rozsahu pár desítek megatun. I za ně ještě budeme rádi.*
Matyáš Urban,
Energie 21
