Když se v roce 1935 pokoušel Aldo Leopold, lesník a nadšený vědec v jedné osobě, proměnit tvářnost zemědělské krajiny nedaleko Wisconsinu, byl jeho projekt přijímán se značnými rozpaky. Udělat z několika hektarů orné půdy znovu prérii připadalo jeho kolegům jako šílenství.
Kupodivu tento projekt v USA běží dodnes, a Leopold, možná nevědomky, položil základ nové škole, samostatnému odvětví restaurační ekologie (restoration ecology, do češtiny někdy překládané jako ekologie obnovy).
SAMOVOLNÉ PROCESY
Po boomu podobných projektů v osmdesátých letech ve Velké Británii dospěly tyto ambice až k nám. A přestože základní principy fungování již byly ve světě dobře vysvětleny, i tady byly přijímány velmi pozvolna. Restaurační ekologie totiž přichází s myšlenkou velmi neotřelou: při obnově zcela zničených či degradovaných ekosystémů sází na pozvolné, samovolné, přírodní procesy. Lidé všeobecně mají rádi své životní prostředí pod kontrolou (nebo si to aspoň chtějí myslet), a tak nápad postavený v opozici vůči klasickým technickým rekultivacím moc nadšení nevyvolal.
Příklad napoví: Hypotetický lom na těžbu kamene, otevřený v sedmdesátých letech, je dnes již vytěžen, a povinností provozovatele je uvést po těžbě místo do "původního stavu". Pokud tedy dříve na pozemku stál les, je zapotřebí ho sem vrátit. Rekultivace v technickém pojetí tedy bude spočívat v úpravě sklonů svahu, vyrovnání povrchu, navezení podorniční vrstvy a organického substrátu, vysazení dřevin. Jistě si dokážeme představit, že celý tento proces je velmi nákladný. Ostatně i proto mají provozovatelé ze zákona povinnost odložit na něj peníze stranou ještě před samotným otevřením lomu.
Jenže vynaložená energie neodpovídá zcela výsledku. Dokážeme si představit, že takový instantně vytvořený lesní porost nebude ani po dvaceti letech připomínat ten přirozený, ať už jde o ekologické funkce, nebo výskyt živočichů. Je to vlastně jen jakási zelená náplast na jizvě v krajině. Restaurační ekologové oproti tomu navrhují jiný přístup. Vyžaduje jen zlomek původních financí, byť jeho nevýhodou je faktor času. Zatímco při technické rekultivaci je "za rok hotovo", pracovat s procesy přírodní či usměrňované sukcese trvá desetiletí.
PŘÍRODA CHCE ČAS
Pro nezaujatého diváka by se mohlo zdát, že inženýři v případě technické rekultivace pracují příliš, a lidé sázející na ekologickou obnovu zase málo. Jenže příroda evidentně svůj čas potřebuje. Jak by tedy v hypotetickém kamenolomu vypadala rekultivace podle zastánců ekologické obnovy? Ti by nejspíše ponechali lomovou jámu téměř bez zásahů. Zvyšuje totiž geodiverzitu stanoviště. Jistě, ocenili by terasovitost svahů nebo vytvoření kopečkovitých mikrohabitatů, ale v zásadě by rádi lom zanechali svému osudu. Proč?
Pionýrské dřeviny a křoviny, rostliny obsažené v semenné bance nebo zanesené větrem totiž učiní tu samou práci, a zadarmo. Nastartuje se tu proces přírodní sukcese, který dá vzniknout novému, členitému a vyhledávanému ekosystému. Je třeba tu a tam zařídit nějaký managementový zásah, například zlikvidovat nálety invazních či nepůvodních rostlin, ale prakticky tu pracuje příroda sama. Namísto úživného, ale fádního rekultivovaného lesního pozemku, tu vznikne členitá mozaika biotopů, kterou by dnes jinak řada živočichů a rostlin v naší přírodě jen těžko hledala. I když to zní podivně, naše příroda je bohužel prosta "extrémních" přírodních stanovišť.
Dříve tuto roli v krajině sehrávaly štěrkovité říční náplavy, pískové lavice a přesypy, suťové svahy a přesluněné stepní trávníky. Na tato raná neúživná sukcesní stadia jsou však vázány stovky druhů organismů. Těm se teď pohříchu domova nedostává, a z naší krajiny mizí. Není to ostatně jen záležitost České republiky, tento trend můžeme sledovat po celé Evropě. Přírodní rekultivace tedy těží z kdysi nehezkých jizev v krajině právě tím, že se jedná o náhradní ranně sukcesní stanoviště. Nejen z estetického hlediska, ale především z hlediska funkce ekosystémů může cestou přírodní rekultivace vzniknout místo bývalého kamenolomu lokalita nesrovnatelně hodnotnější a zajímavější.
Přírodních otevřených stanovišť bychom dnes na mapě České republiky našli jen minimum, ale pokud se podíváme, kolik tu máme lomů, pískoven, štěrkoven nebo výsypek, může mít ohrožená příroda ještě šanci.
Mgr. Radomír Dohnal
Technická rekultivace na pískovnách obvykle obnáší lesnickou výsadbu borovic až k hraně břehové čáry. Uniformita takového zákroku stírá veškerý potenciál obnovy lokality.
Přirozená sukcese v pískovně (s mírnou pomocí). Zátočinky na fotografii v roce 1998 mírně uzpůsobili bagrem, ale vegetace se pak už uchycovala samovolně.
