Situace recyklačního průmyslu Firmy recyklující odpady si stěžují na minimální zájem státu o problémy svého oboru, který by se podle jejich názoru mohl stát významným průmyslovým odvětvím. Hovořili jsme s Hanou Novotnou, majitelkou firmy NOPE, zabývající se tříděním a vývozem odpadních plastů. Jaký...
Situace recyklačního průmyslu
Firmy recyklující odpady si stěžují na minimální zájem státu o problémy svého oboru, který by se podle jejich názoru mohl stát významným průmyslovým odvětvím. Hovořili jsme s Hanou Novotnou, majitelkou firmy NOPE, zabývající se tříděním a vývozem odpadních plastů.
Jaký je váš názor na situaci malých podnikatelů v oblasti recyklačního průmyslu?
Recyklačních firem, jako je naše, by mělo být mnohem víc - alespoň jedna na každý region. Ačkoliv se rozjíždí podpora třídících systémů v obcích, vznik recyklačních technologií se nepodporuje. Mám proto obavu, že systémy zůstanou bez koncovky.
Ani v novele zákona o odpadech, která nedávno nabyla účinnosti a kde se zavádí kapitační platba, nevznikl pro nás jako zpracovatele prostor (například pomocí daní).
Obecně mi připadá absurdní, že se vkládají takové prostředky do podpory tříděného komunálního odpadu, z něhož je minimální užitek. Podle mých zkušeností by bylo efektivnější se soustředit na recyklaci technologických odpadů, kterých je obrovské množství.
V čem je váš největší problém?
Zpracovatel musí za odpad zaplatit a sám ho odvézt, vvnaložit náklady na práci, drcení, úpravu a skladování. Na to potřebuje finanční zdroje, protože žádný odběratel nezaplatí dřív než při dodání. My však nemáme zdroj peněz, který by nás přes toto období přenesl. Důsledkem je, že ačkoliv se na nás doslova hrne spousta materiálů k recyklaci, nemůžeme si dovolit koupit novou techniku nebo najmout víc lidí.
Plasty vykupujete, třídíte a většinou vyvážíte. Nacházíte u nás dost zdrojů odpadů?
Meziroční nárůst naší produkce je téměř stoprocentní. V roce 1998 jsme vyvezli 500 tun, 1999 už 2158 tun a máme již teď nasmlouváno přes 3000 tun. Obrátily se na různé podniky z celé republiky, abychom jim pomohli s expedicí PET do zahraničí, což je nyní finančně poměrně výhodné.
Je jasné, že PET odpadů bude stále více. Za těchto okolností je zpracovávání 2000 tun ročně v Silonu Planá směšné, když víme, že se u nás vyrobí miliardy lahví - a navíc nezpracovávají barevné PET láhve.
Vy barevné PET láhve sbíráte?
Ano, shromažďuji je na dvoře. Expedujeme je do Číny a rozjíždí se i odbyt do Indie. V Číně je závod, který zpracovává 10 000 tun PETu za měsíc a vyrábí střiž a barvy na látky. Zaměstnává 15 000 lidí jen zpracováním suroviny z kontejnerů, které přivážejí po lodích z USA a Evropy. V Indii zpracovávají polypropylenové folie pomocí aglomerátorů. Mají jich třicet, jeden stojí kolem 600 tisíc a vyrábějí se na Slovensku. My na něj nemáme.
V třetím světě se totiž naučili žít z toho, co takzvaně bohatí odhodili. Snaží se využívat druhotné suroviny v maximální míře. My vyhazujeme počítače na sládky a oni je rozeberou do posledního šroubečku a využijí je. Podobně staré telefonní ústředny - to všechno se nakládalo a vezlo do Číny.
Pro ně je všechno druhotná surovina. U nás tento pojem sice existuje a fakticky se používá, ale zákon ho nezná. Kvůli to bojujeme v normami, s celníky na hranicích i se státními úředníky.
Můžete uvést konkrétní příklad?
Když naložíme kamion prázdnými přepravkami od masa, a vezeme ho do Německa, nemáme na hranicích žádné potíže. Když je v závodě rozemeleme a dopravujeme je k přepracování, celníci tvrdí, že vezeme odpad. To není pravda. Je to surovina, kterou někde nasypou do stroje a během okamžiku z ní vyrobí přepravku na maso. Někdy se materiál tepelně upraví do formy granulí. Je to materiál chemicky degradovanější, než původní drť, ale to prý už zase odpad není.
Nebo další příklad: prodáváme ke zpracování potištěnou fólii, které neodebral původní zákazník. Určitě to není odpad, které někdo odveze a vyhází do lesa - je to cenná druhotná surovina. Ale podle úředníků je to zase odpad.
Domnívám se, že to, co má pro někoho nějakou hodnotu, by odpadem být nemělo. Výklad zákona je pro praxi velmi důležitý. V novém zákoně o odpadech by proto mělo být zmíněno, že něco jako druhotná surovina existuje.
Vyvážíte většinu své produkce?
Recyklace je zajímavá až od určitého množství vstupního materiálu. Proto odebíráme i komodity, které nemůžeme hned uplatnit, ale máme je tady a čekáme třeba půl roku. Víme, že po čase se sejde z různých zdrojů dostatečné množství, které bude pro někoho zajímavé. Plastů je velká spousta druhů, takže se musí druhově a barevně vytřídit do všech detailů a zbavit příměsí. Rovněž se nedá zaměřit na jednu komoditu. Musíme mít všechno, aby zákazník měl širokou paletu, ze které si může vybrat. Naši zahraniční odběratelé vyžadují standardní kvalitu a pravidelné dodávky. Jen tak máme na zahraničních trzích šanci plasty prodat za dobrou cenu. Potřebujeme proto mít velkou skladovací kapacitu, kvalitní technologii a precizní třídění.
Myslíte, že jen na místním trhu byste se neuživili?
V českých podmínkách zatím nejde realizovat plastové odpady za takovou cenu jako při vývozu, protože na ně není odbyt. I když jsem řekla, že se na nás valí spousty materiálů, myslím, že o recyklaci fakticky není velký zájem. Na skládce se platí 180 korun za tunu, a recyklátor chce 1500 korun za tunu. Zvláště velké zahraniční podniky u nás šetří na odpadovém hospodářství, protože si koupí skládku a odvezou tam všechno. Podobná situace je u obcí, které si za velké peníze postavily skládky a teď musejí splácet úvěry bance.
Stát by měl recyklaci a firmy nějak podpořit - alespoň stanovením základní cenu skládkového tak, aby nebyla podhodnocená. Musí někdo cvrnknout tou pomyslnou kuličkou, která vše uvede do pohybu. My může těžko dělat zázraky, když máme problém se vůbec udržet.
JARMILA ŠŤASTNÁ
FOTO ARCHÍV
