Stockholmská úmluva o ochraně lidského zdraví a životního prostředí před škodlivými vlivy persistentních organických polutantů (POP's) vstoupila v platnost 17. května 2004. Česká republika musí podle ní do roku 2006 vytvořit Národní implementační plán. O jeho přípravě jsem hovořili s prof. Ing. Ivanem Holoubkem, vedoucím centra RECETOX Masarykovy univerzity v Brně.
Zhruba od poloviny roku platí Stockholmská úmluva, kterou podepsala také ČR. Co to pro nás znamená?
V úmluvě je řada úkolů, kde se definují postupy kolem organochlorových pesticidů, polychlorovaných bifenylů a takzvaných nežádoucích vedlejších produktů, jako jsou dioxiny a další látky. Úmluva požaduje, aby se tyto látky přestaly vyrábět (což už je většinou splněno), aby nebyly používány, zlikvidovaly se staré zásoby, vyčistily se staré zátěže, provedla se inventura a zavedl monitoring.
Kromě toho musí každá signatářská země do dvou let připravit tzv. Národní implementační plán (NIP) s realizačními body, jak naloží s požadavky konvence. Návrh českého NIP se v současnosti připravuje k projednání ve vládě.
Vedle národních programů se zpracovává globální monitorovací program, který bude sledovat účinnost opatření zavedených konvencí. Přestože se POP's v podstatě už nevyrábějí, setrvávají kvůli své stabilitě v prostředí. Globální monitorovací program bude sledovat, jak se jejich koncentrace mění v závislosti na čase a přijatých opatřeních.
Jako společné se chystají také metody pro nejlepší dostupné technologie. Jednou ze skupin látek, kterými se konvence zabývá, jsou totiž nežádoucí vedlejší produkty, které nemůžeme zakázat, protože vznikají při spoustě technologií od hoření počínaje po chemické a technologické procesy. Můžeme však používat technologie, které tyto látky nebudou produkovat nebo je budou produkovat v akceptovatelné míře. Proto se stanoví seznam technologií, doporučených pro používání, aby se v prostředí nezvyšoval podíl perzistentních látek. Nové technologické celky by už vlastně neměly být povoleny, pokud nebudou akceptovat závěry konvence.
Jaká je podle návrhu NIP situace v České republice?
Bývalé Československo vyprodukovalo perzistentních látek na tak malou zemi poměrně hodně. Něco jsme už zlikvidovali, pesticidy se nepoužívají, u PCB se v současné době dělá inventura na základě zákona o odpadech a připravuje se likvidace. Země má v podstatě dostačující kapacitu k likvidaci např. spalovnu NO v Ostravě či připravovanou nespalovací technologii BCD.
Velkým problémem je, že nemáme přehled o všem. Při inventuře vyšlo najevo, že jsou zde možná zásoby nespotřebovaných pesticidů a mohou se ještě najít nelegální sklady - během privatizace jsme nad lecčím ztratili kontrolu, protože centrální evidence v podstatě nefunguje.
Jak se dá tento problém vyřešit?
Když se POP's, které jsou mimořádně stabilní, dostanou do prostředí, velmi těžko se odstraňují. Proto je nejjednodušším řešením, dostat je pod kontrolu. Například by stačilo mít sběrnou jednotku v podobě zabezpečeného skladu a vyhlásit jakousi "amnestii" na PCB. Pak by každý, kdo má někde zapomenutý podezřelý sud, se ho mohl zbavit. Akce by ale vyžadovala také aktivitu krajů a regionů, občanů (zejména pamětníků) i NGO.
Asi by byl problém s vybudováním i financováním takových zařízení.
"Sběrné" dvory není třeba vytvářen na zelené louce, ty už existují a lze je využít. Když se uváží, co takové látky mohou způsobit, je to jednoduchý, ale efektivní způsob. Budeme vědět, že máme dejme tomu 5000 tun POP's, ale na betonové ploše s odvodňovacím systémem. Mohou tu počkat na spálení bez ohrožení životního prostředí a jsou pod kontrolou - rozhodně to bude lepší, než když je starý zkorodovaný kontejner plný kdovíčeho uložen někde v rohu. Uskladnění by mělo být možné zaplatit ze státních peněz (dotace, daňové úlevy), protože je v zájmu státu dostat znečištění pod kontrolu.
Během inventury POP's se je nepodařilo všechny dohledat, jak si to vysvětlujete?
Československo vyrobilo více než 24 000 tun polychlorovaných bifenylů, zhruba 11 000 tun se jich v Čechách a na Moravě použilo, současná inventura dohledala zhruba 4000 tun. Zbytek - něco se zlikvidovalo, něco je v použití, něco je v oběhu. Jen na skládce u Chemko Strážske je 1600 tun odpadů s PCB.
Spousta těchto látek mohla být v devadesátých letech zlikvidována načerno. Mohly být spáleny po nocích v kotlích, protože olej s PCB nerozeznáte od oleje bez PCB. A vysoké úrovně dioxinů, které ukazovala občasná měření, mohly pocházet z těchto spalování.
Není to však jen problém České republiky. Celosvětově se vyrobilo zhruba 1,7 mil. tun, z toho je asi jedna třetina v prostředí - zejména v půdách a sedimentech. Podle odhadu bude jejich degradace trvat 500-600 let.
Objev insekticidních účinků DDT v roce 1947 byl na Nobelovu cenu. Po 40-50 letech, co jsme tyto látky začali vyrábět, je zakazujeme používat, protože mají řadu negativních účinků. Není však pravda, že tady teď všichni zemřeme, jak se to někdy podává.
Úmluvu však nepodepsaly všechny země světa.
Podepsalo ji asi 150 států a ratifikovalo zhruba 75, takže vstoupila v platnost. Zavazuje však jen země, které se připojily. Problém POP's se však týká celého světa: přeshraniční transport v životním prostředí funguje bez ohledu na politické bariéry a tyto látky mají velký potenciál k dálkovému transportu.
Je zde však ještě jeden aspekt: například pro pesticidy s obsahem POP's není ekonomicky a politicky přijatelná alternativa. Na území Mexika (což je země OECD) je území, kde žije asi 30 mil. lidí trvale pod vlivem přenašečů malárie. A DDT je nejspolehlivější obranou. Nejde POP's jen zakázat, je třeba najít nějakou alternativu a prostředky k řešení. Když je v zemi hlad, nejde něco zakazovat. Další problém je například otevřené hoření (lesů, prérií, skládek), při něm vznikají různé druhy těchto látek a těžko se dostávají pod kontrolu.
Jen v Evropě je 500 tisíc kontaminovaných míst a náklady na jejich vyčištění se odhadují na 100 mld. eur. U nás jich může být několik stovek. V některých případech je to jen ten podezřelý sud, ale je to například taky Spolana.
(Podrobnější informace o Stockholmské úmluvě najdete v článku na straně 26.)
