A o tom, že polygrafie není k životnímu prostředí zrovna přátelská, se není třeba dlouze rozepisovat. Odpovědět však na otázku, jak se chovat, aby tiskárna svou činností škodila životnímu prostředí co nejméně, není vůbec jednoduché.
Velkým problémem polygrafické výroby je značná různorodost produkovaného odpadu, přičemž množství jednotlivých chemikálií je nízké a často ve formě směsí. Regenerovat tento odpad by tak bylo z ekonomického hlediska velmi náročné. Složení odpadů tiskáren se liší v závislosti na jejich zaměření. Co však musí řešit každá tiskárna, je konečné nakládání se zbytky tiskových barev.
U větších tiskáren jsou barvy do provozu dodávány ve velkých barelech, které se vrací výrobci barev po vypotřebování zpět. Tiskárna se tak o konečné nakládání s barvami nemusí příliš zajímat a vše je v rukách dodavatelské firmy.
U menších tiskáren, kterých je na českém trhu celá řada, je však situace poněkud složitější. Povinností všech tiskáren je vést evidenci o tom, jaký druh odpadu daná firma produkuje, v jakém množství a jak je s tímto odpadem nakládáno. Tiskárna má poté v podstatě dvě zákonné možnosti zbavení se odpadu - sama zajistit odvoz do konečného zařízení, nebo využít služeb zprostředkující firmy, která je držitelem oprávnění k odstranění tohoto odpadu. Cena za odstranění nebezpečného odpadu, kam lze tiskové barvy zařadit, se pak v závislosti na firmě a situaci na trhu pohybuje okolo 10 Kč/kg, u odpadu klasifikovaného jako ostatní okolo 3 Kč/kg. Tiskové barvy se odstraňují buď uložením na skládku nebo jejich spálením.
NEBEZPEČNÉ LÁTKY V TISKOVÝCH BARVÁCH
Podle katalogu odpadů jsou tiskové barvy zahrnuty do skupiny 08, konkrétně pak do podskupiny 08 03 jako odpady z výroby, zpracování, distribuce a používání tiskařských barev. Tyto odpady jsou pak dále členěny na vodné kapalné barvy, vodné kaly obsahující tiskařské barvy, kaly tiskařských barev, odpadní tiskařské barvy aj. Z hlediska nebezpečných látek lze však celou skupinu tiskařských barev rozdělit jednoduše na odpad obsahující nebezpečné látky a odpad ostatní, podle čehož musí být s tiskovými barvami zacházeno.
Složení tiskových barev je dáno především technikou tisku, pro kterou je barva naformulována, avšak složení barev jedné tiskové techniky se bude lišit i v závislosti na charakteru využití, pro něž bude barva určena. Z tohoto důvodu se bude charakter odpadu tiskových barev té které tiskárny lišit.
Mezi velmi nebezpečné látky tiskových barev patří chromová žluť, obsahující ve svém chemickém vzorci šestimocný chrom, což je látka řadící se mezi karcinogeny. V dřívější době se chromová žluť vyskytovala jako pigment v barvách všech tiskových technik, a to podílem od 2 do 25 %. Postupem času však byla nahrazována jinými látkami a v současných tiskových barvách by se tedy neměla vyskytovat. Další karcinogenní látkou je benzen, který byl určitým podílem obsažen v toluenu hlubotiskových barev. Dnes by jeho obsah měl být snížen na množství stopové. Problematickými látkami jsou také těžké kovy, jako je kobalt či mangan, plnící funkci sušidel barev, nebo olovo, rtuť, zirkonium apod., které se v určitém množství mohou vyskytovat v pigmentech tiskových barev.
SPALOVÁNÍ VERSUS SKLÁDKOVÁNÍ
Jedním z možných řešení odstranění zbytků tiskových barev je jejich ukládání na skládkách nebezpečného odpadu, jež jsou oprávněny přijímat tento druh odpadu. To, zda tiskové barvy mohou být uloženy na skládku NO, závisí na konkrétní skládce, resp. na příslušném krajském úřadu, který povolení k ukládání odpadu vydává. Obecně je však vyhláškou č. 295/2005 Sb. zakázáno ukládat na skládky NO plechovky od tiskových barev a zbytky tiskových barev, výjimkou je ukládání barev vytvrzených nebo vodou ředitelných, které mohou být skládkovány ve stavu tekutém. Ukládání tiskových barev na skládky není řešení z ekologického hlediska přijatelné, neboť problém odstranění barev tím není vyřešen, ale jen odložen na pozdější dobu.
Ekologičtější a zřejmě také ekonomičtější způsob likvidace tiskových barev spočívá v jejich spalování ve spalovnách nebezpečného odpadu nebo cementářských provozech. Konstrukce spalovacích pecí, technologie spalování i způsob dávkování odpadu se může u jednotlivých spaloven lišit, avšak typickým rysem všech spaloven je vysoká teplota spalování běžně se pohybující nad 1000 °C.
Zajímavým způsobem likvidace tiskových barev je řešení spočívající v granulaci zbytků tiskových barev, kalů, tuhých látek apod. Zpracovávané látky jsou postupně zbavovány těkavých rozpouštědel a na konci sušicí části vystupují ve formě tuhých granulí, které jsou dále ochlazovány. Pohyb odpadních látek je zajišťován míchadlem, které zároveň zabraňuje ulpívání vysušených zbytků na stěnách a které promícháváním směsi látek napomáhá odpaření těkavých rozpouštědel z celého objemu. Tuhé zbytky mohou být spáleny, nebo případně dále využity. Naopak zachycená rozpouštědla mohou být využita k čištění, odmašťování apod., tedy opět k činnostem, kde není kladen tak vysoký nárok na kvalitu surovin. V případě tiskáren, které jsou vybaveny destilačním zařízením, lze zbytky tiskových barev zpracovat také destilací, kdy opět dojde k oddělení těkavých látek od méně těkavých a tyto oddělené směsi pak mohou být dále zpracovány v závislosti na svém charakteru.
Vyvarovat se spalování sudů a barelů lze způsobem ukládání tiskových barev do plastových pytlů. Tedy přesněji, sud je vystlán plastovým pytlem, do kterého je následně nadávkována tisková barva. Po vyčerpání celého objemu je plastový pytel odříznut a spolu se zbytky barvy spálen. Barvou neznečištěný kovový sud pak může být odevzdán ve sběrně odpadu. Nevýhodou je možnost protržení plastového pytle, čímž je problém likvidace znečištěných sudů opět na scéně.
MODIFIKACE RECEPTUR A JINÁ ŘEŠENÍ
Jiný přístup k problematice odstraňování tiskových barev spočívá v používání k životnímu prostředí šetrnějších surovin. V dávné historii byly pro výrobu tiskových barev používány přírodní látky, jednalo se především o rostlinné oleje s funkcí pojiv. S rozvojem chemického průmyslu a s rostoucími požadavky, kterým musely tiskové barvy vyhovovat, byly tyto přírodní suroviny nahrazovány ropnými frakcemi. V současné době je naopak zjevná snaha o náhradu minerálních olejů oleji přírodního charakteru. Nejčastěji se jedná o sójový olej nebo olej z vlašských ořechů, který se vyznačuje dokonce lepším zasycháním i stabilnějším zabarvením než olej sójový. Na druhou stranu úplná eliminace ropných frakcí z tiskových barev je zatím nemožná. Limitem rostlinných olejů je totiž jejich teplota varu, která musí být vyšší než u minerálních olejů. Například při tisku heatsetovými ofsetovými barvami se zdržná doba v sušárně pohybuje okolo 1 s, což je pro rostlinné oleje doba velmi krátká. Barvový film tak po průchodu sušicím zařízením není dostatečně zasušen a zůstává lepivý.
Modifikace receptur tiskových barev se také dotkla oblasti používaných pigmentů, kde dochází především k eliminaci těžkých kovů, jako je olovo, kadmium, rtuť a především šestimocný chrom vyskytující se v pigmentu chromové žluti. Patrná je i tendence k eliminaci chlorovaných sloučenin apod. Poněkud odlišným příkladem je nahrazování bronzových pigmentů hliníkem, ke kterému vede nikoli snaha o ekologický přístup, ale spíše tendence neplýtvat ušlechtilými kovy, jako je měď, která je spolu se zinkem vstupní surovinou pro výrobu těchto pigmentů. Bronzového vzhledu tak může být dosaženo nánosem vrstvy stříbrné metalické barvy, která je následně přelakována čirým lakem s příslušným barevným nádechem.
V případě publikačního hlubotisku se může jednat o náhradu rozpouštědlových barev, kde je jako rozpouštědlo použit toluen, barvami ředitelnými vodou. To je řešení uplatňované také v oblasti obalového hlubotisku či flexotisku. Řešení, která představují přístup šetrnější k životnímu prostředí, je celá řada.
Otázkou však zůstává, nakolik jsou úpravou receptur tiskových barev změněny jejich vlastnosti nebo využitím ekologičtější varianty ovlivněna výsledná kvalita tisku. To je i případ vodou ředitelných barev, které v porovnání s konvenčními barvami dosahují často nižší kvality tisku při mnohem větších nárocích na manipulaci ve stroji. Rozhodně tedy nelze říci, že by tiskové barvy na vodní bázi byly univerzální náhradou barev rozpouštědlových.
Jana Fleišmannová
(zpracováno pro časopis Svět tisku)
Množství nebezpečných látek, jako je chrom nebo benzen, se už v tiskových barvách snížilo na minimum
