Plastový, zejména obalový, odpad, který se nepodaří odpovídajícím způsobem recyklovat, se někdy označuje jako „ztracený zdroj“. Podle Světového ekonomického fóra se jeho hodnota odhaduje až na 120 miliard dolarů ročně. Pokud by se tento zdroj podařilo vrátit zpět do oběhu, došlo by k významným úsporám primárních zdrojů.
Současné postupy materiálové recyklace již v některých oblastech narážejí na své limity. Výměty z běžných mechanických linek dosahují desítek procent a je obtížné nalézt pro ně efektivní využití mimo jiné proto, že jde o znečištěnou směs různorodých plastů, kterou není jednoduché běžnými postupy recyklovat. Plasty, které již prošly několika okruhy recyklace, jsou příliš degradované a nelze je dále použít. Se zvyšujícími se nároky na využití recyklátů ve výrobcích se také vynořila otázka, zda to nepovede ke kumulaci nežádoucích příměsí, obsažených v původních plastech – což je relevantní, má-li jít o recykláty k potravinářskému použití (například R-PET).
Při úvahách o vrácení nyní nerecyklovatelných plastů do oběhu se naděje odborníků upínají k chemické recyklaci, tedy rozložení odpadních plastů chemickými a fyzikálně-chemickými postupy na „prvočinitele“ – jednoduché uhlovodíky. Takovou směs je již jednodušší vyčistit od nežádoucích příměsí. Běžnými chemickými postupy pak lze ze směsi oddělit jednotlivé frakce, využitelné dále v chemickém průmyslu.
Mezi postupy chemické recyklace zařazujeme pyrolýzy nebo zplyňování (zahřívání bez přístupu vzduchu za vysoké teploty a tlaku) s energetickým nebo materiálovým využitím produktů, rozklad využívající plazmové procesy, případně technologii depolymerizace, využívající solvolýzu nebo hydrolýzu (rozpouštědla).
Produkty chemické recyklace jsou jednoduché uhlovodíky, což je zajímavá surovina pro chemický promysl, případně směs uhlovodíků podobná ropě. Není proto divu, že se o postupy chemické recyklace intenzivně zajímají velké chemické skupiny (BASF, DOW Chemicals) nebo velcí výrobci nafty a benzínu (EXXON). Vývoj nových technologií je velmi finančně náročný, proto jsou potřeba velcí investoři.
Vedle nutnosti velkých investic je brzdou rozšíření postupů chemické recyklace nejasná legislativa. Pojem recyklace například podle zákona o odpadech nezahrnuje energetické využití a přepracování na materiály, které mají být použity jako palivo – to však často postupy chemické recyklace předpokládají. Na úrovni Evropské komise již probíhají intenzivní jednání: jde zejména o stanovení tzv. měřicího bodu recyklace – End of Waste (EoW) pro plastové odpady, který by umožnil nahlížet na produkty chemické recyklace jako na suroviny, nikoli jako na přepracovaný odpad.
Na druhé straně evropská legislativa vytváří tlak na využití nových technologií. Již platné nařízení k jednorázovým plastům požaduje, aby od roku 2025 měly nové PET lahve podíl recyklátu. Chystané nové nařízení o obalech (Packaging and Packaging Waste Regulation, PPWR), předpokládá, že od roku 2030 bude každý plastový obal z jakéhokoliv plastu obsahovat povinné množství recyklátu. Tyto recykláty pak budou muset splňovat kvalitu srovnatelnou s výrobky z panenského materiálu (food-grade). Poptávka po velmi kvalitních recyklátech se proto prudce zvyšuje, což opět otevírá cestu chemické recyklaci.
Pro vyjasnění otázek kolem chemické recyklace vydalo Ministerstvo životního prostředí koncem roku 2023 Metodický dokument k povolování zařízení k chemické recyklaci odpadů, jež má sloužit k identifikaci procesů, které lze považovat za chemickou recyklaci odpadů.
Podle tohoto dokumentu není chemická recyklace v žádném legislativním dokumentu formálně definována. Metodika ji popisuje jako„ … specifický postup zpracování odpadů, který využívá chemické reakce a procesy k rozkladu, transformaci nebo regeneraci znečištěných nebo nepoužitelných materiálů zpět na užitečné suroviny nebo produkty. Tím se umožňuje obnovit cenné látky a suroviny, které by jinak byly ztraceny nebo končily jako odpady, a současně se snižuje zátěž na životní prostředí.“
Vstupem do procesu je vždy odpad podle legislativy v oblasti odpadového hospodářství.
Výstupem z chemické recyklace je látka, směs nebo předmět, které musí být v souladu s nařízením REACH a CLP.
Dokument je určen pro úřady příslušné k povolování takových záměrů (krajské úřady, územní a stavební řízení, integrované povolení, odpady, voda a ovzduší). Ostatně výčet žádostí a správních aktů dotčených touto metodikou zahrnuje dvacet tři povolení podle pěti zákonů (odpady, ovzduší, EIA, REACH, IPPC).
Metodika velmi podrobně rozebírá, jak pohlížet na záměry chemické recyklace z hlediska jednotlivých zákonů s ohledem na charakter vstupů a výstupů a použité technologie.
Z hlediska zákona o odpadech upozorňuje metodika, že je nutno dodržovat definiční vymezení příslušných pojmů recyklace, energetické využití nebo materiálové využití. „Přestože je řada zařízení využívajících zejména procesy pyrolýzy, plazmového zplyňování, depolymerizace, katalýzy nebo solvolýzy označována souhrnným pojmem chemická recyklace, není z uvedeného možné automaticky dovozovat, že se jedná vždy o recyklaci v kontextu zákona o odpadech a souvisejících právních předpisů,“ říká se v metodice.
Technologie může být považována za materiálové využití, energetické využití i úpravu odpadu. Podle dikce zákona v případě energetického využití a úpravy odpadu se o chemickou recyklaci nejedná. Metodika však připouští, že „…se může jednat o neoddělitelnou problematiku z hlediska provozu řešené technologie. Vždy záleží na chemickém složení, čistotě a kvalitě výsledného výstupu z technologie.“ Zdá se, že při povolovacím procesu bude nejvíce záležet na tom, jak vše vyhodnotí příslušný úředník příslušného úřadu.
Jarmila Šťastná
