Od přijetí směrnice Rady 75/442/EHS o odpadech se diskutuje o definici odpadu. Zvlášť aktuální je otázka, kdy se výrobek stává odpadem a za jakých podmínek lze odpad opětovně použít jako výrobek nebo jeho součást.
Směrnice Rady 75/442/EHS nedefinuje přechod z režimu odpadů do režimu výrobků, pouze v přílohách říká, co je odpad a co považuje za využití odpadu. Směrnice k OEEZ řeší možnost opětovného použití tak, že se zabývá "zpětným odběrem výrobků", nikoliv zpětným odběrem odpadů, i když se těchto výrobků vlastník zbavuje nebo se výrobek v důsledku ztráty užitných vlastností stal odpadem ve smyslu definice ze směrnice Rady 75/442/EHS.
Podle zákona č. 22/1997 Sb., o některých požadavcích na výrobky, je výrobkem jakákoliv věc, která byla vyrobena, vytěžena nebo jinak získána bez ohledu na stupeň jejího zpracování a je určena k uvedení na trh jako nová nebo použitá. Některé výstupy z výrobních procesů, dosud deklarované jako odpad, mohou být považovány za výrobky, protože mohou být přímo uvedeny na trh a mají definované a kontrolovatelné vlastnosti.
Věc se nemusí stát odpadem jen z toho důvodu, že se jí chce její vlastník zbavit, protože ji neumí nebo nemůže využít. Tato věc může být bez úpravy nebo s minimální úpravou dále použita jako surovina nebo výrobek jiným subjektem (tento subjekt by se věci nezbavil, kdyby ji vlastnil), aniž by ohrozila jeho bezpečnost nebo měla horší dopad na životní prostředí než nový výrobek. Definice, která tuto skutečnost nebere v úvahu, nedává prostor preventivním opatřením na úrovni spotřeby.
ODPAD, NEBO DRUHOTNÁ SUROVINA?
Posun ke vnímání odpadu jako součásti materiálového toku by se měl promítnout do definice odpadu. Odpad je nevyužitou surovinou. Jestliže znovu vstoupila do výrobního nebo jiného procesu, je třeba ji znovu hodnotit jako surovinu a pokud má vlastnosti suroviny (stanovené a kontrolovatelné), není důvod, aby byla označována jako odpad. Přívlastek "druhotná" pouze říká, že nevstupuje do procesu poprvé.
Oporu pro změny výkladu lze podle mého názoru najít i v surovinové politice (usnesení vlády České republiky č. 1311 ze dne 13. 12. 1999). Tento dokument vyžaduje v maximální možné míře materiálově využívat odpady s cílem šetřit surovinami, jejichž zdrojem jsou z velké většiny neobnovitelné přírodní zdroje, a současně snižovat množství odpadů odstraňovaných nežádoucími způsoby, především jejich ukládáním na skládkách. Zjednodušeně řečeno: místo evidence odpadů bychom měli začít uvažovat o evidenci materiálových toků.
NĚKTERÉ DALŠÍ PROBLÉMOVÉ OKRUHY
Na stávajícím stavu řešení odpadového hospodářství má negativní vliv několik zásadních problémů. Patří k nim složitá evidence a výkaznictví k odpadům. Údaje shromážděné dvěma různými systémy - ČSÚ a MŽP (zastoupeno CeHO) - byly nesrovnatelné a nepoužitelné pro jakékoliv odhady a prognózy.
Omezující je také obecné nadřazení materiálového využití energetickému, které může být v konkrétních případech i šetrnější k životnímu prostředí. Neexistuje strategie pro dosud nevyužívané odpady (např. polovodiče, transitivní kovy, nové plasty) ani pro přeshraniční aktivity, které by vedly k vytvoření trhu pro recykláty. Vyřešení potíží s odbytem získaných surovin však hledá ES i ostatní vyspělé průmyslové státy. Nové možnosti se jistě otevřou s rostoucími cenami ropy.
Kvóty pro znovupoužití součástek a recyklaci materiálů, stanovené směrnicemi ES, mohou být nejen v ČR pro některé typy zařízení nedosažitelné. Příčinou jsou např. změny designu výrobků, požadavky na jejich bezpečný provoz a požadavky na vlastnosti materiálů. V ČR ještě jsou v provozu zařízení, která několikanásobně překročila dobu životnosti a v ES by byla považována za muzejní exponát.
Nedořešená je oblast finančních zdrojů. Nebyla dosud přijata strategie pro vytváření finančních toků k tokům materiálovým, zejména alternativ pro podporu odbytu některých výrobků z recyklátů, aby byly cenově konkurenceschopné s výrobky z nových surovin (např. plastové přepravky, gumové dlaždice atd.). Nadále pokračuje podnikatelská nejistota v nakládání s odpady, která nepříznivě ovlivňuje zájem potenciálně úvěrujících bank a nepodporuje podnikání středních podniků. Ty také mají jen malé povědomí o pravidlech pro získání prostředků z rozvojových programů.
Anna Christianová
