Rozhovor s RNDr. Jitkou Seitlovou, senátorkou Parlamentu České republiky, místopředsedkyní Výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí a členkou Rady Správy úložišť radioaktivních odpadů (SÚRAO).
Prosazovala jste do novely atomového zákona návrh, aby měla obec právo rozhodnout o umístění jaderného zařízení nebo úložiště na svém území.
Existuje mnoho evropských zemí, kde dnes platí, že bez souhlasu obce nemůže být jaderné úložiště vybudováno. A právě ve Finsku jsou vybrané lokality a dokonce nově vybudované úložiště. Obce nepřijmou rozhodnutí, kterému nevěří a které není transparentně připravováno.
Je jednodušší říci "vy tomu nerozumíte, nechte to na nás". Jestliže existuje obec, u níž chci budovat úložiště jaderného odpadu, musím od začátku lidem podávat přesné a objektivní informace, a ne jednostranně líčit jen výhody a zakrývat nevýhody. Nátlak nikdy nevedl k dobrým řešením, vždyť právě v diskusích je obrovský potenciál k nalezení optimálního řešení. Jestliže se něco neustále zakrývá, jestliže proces není transparentní, jestliže obec není partnerem, tak se nelze divit odporu lidí.
Jak by se mělo podle vás nakládat s vyhořelým jaderným palivem?
Především by problematika radioaktivních odpadů neměla patřit pod MPO, protože tam dochází ke zjevnému střetu zájmů, ale měla by být v kompetenci resortu životního prostředí.
Budujeme úložiště, ale úplně jsme přeskočili diskusi o tom, zda je lepší budovat úložiště, nebo odpady dále využívat a snižovat jejich rizikovost. Dnes se jak z hlediska světových zásob ložisek uranových rud, tak i z hlediska efektivnosti využití zdrojů začíná klást daleko větší důraz na využití vyhořelého jaderného paliva. Metody, které existují, nejsou zatím příliš efektivní. Pokud ale nebudeme usilovat o jejich rozvoj a vyřešíme vše uložením pod zem, tak půjde o sice nejjednodušší řešení pro tuto chvíli, ale také o řešení nejméně odpovědné. Zejména Francie a Británie pracují na technologiích dalšího využití vyhořelého jaderného paliva. Na místě je pak otázka, zda je správné budování trvalého úložiště, ze kterého již nelze následně odpady vyjmout, tak jak je u nás naplánováno. Do doby nalezení vhodné technologie jsou proto v některých jiných státech uvažována dočasná dlouhodobá úložiště s možností následného vyjmutí a využití odpadů.
Mohla byste přiblížit činnost Rady Správy úložišť radioaktivních odpadů?
Správa úložišť radioaktivních odpadů je organizací, která má na starosti nakládání s radioaktivními odpady. Zřizuje ji MPO. Kontrolu činnosti má provádět MPO a Rada Správy. Problém nastává v situaci, kdy je Rada tvořena lidmi, kteří se zde dostávají do střetu zájmů. Rada má jedenáct členů, kteří mají zastupovat producenty jaderného paliva a institucionálního odpadu a jeho zpracovatele. Dále jsou v Radě zástupci ministerstev - MŽP, MPO, Ministerstva financí - a dva zástupci obcí, kde již nyní úložiště jsou. Já jsem v Radě jediná osoba zastupující z titulu jejího statutu širokou veřejnost.
Zástupci producentů jaderných odpadů jsou současně i těmi, kdo vyhořelé jaderné palivo skladují. Z jiných samostatných firem se v průběhu času staly dceřiné firmy ČEZu. Navíc MPO, a tudíž ani stát zde nejsou nestranné.
Ani oba zástupci obcí nejsou v záviděníhodné pozici. Každým rokem MPO stanovuje vyhláškou, kolik jejich obce dostanou prostředků za to, že hostí na svém území úložiště. Snaha o ovlivňování jejich postojů tímto nástrojem v Radě se přímo nabízí.
Okolo jaderného průmyslu se v ČR pohybuje velmi malá, úzká skupinka lidí. Veškeré zakázky jdou od jediné firmy, která zde ovlivňuje celé prostředí. Shrnu to: připravujeme trvalé hlubinné úložiště, ale neřešili jsme, zda vůbec je takové úložiště pro ČR potřebné a vhodné, zda by nebylo lépe většinu vyhořelého jaderného paliva přepracovat.
Myslíte, že je dobré, aby měla každá země své hlubinné úložiště, nebo by mělo být jedno společné pro celou Evropskou unii?
ČR neprodukuje takové množství odpadu, aby vybudování samostatného hlubinného úložiště bylo efektivní. Čím méně je ukládaného produktu, tím více se prodraží každá tuna - to platí jak pro jakoukoli skládku, tak i pro radioaktivní úložiště. Jsem přesvědčena o tom, že by orgány EU měly uvažovat o společném řešení likvidace radioaktivního odpadu. Pětadvacet úložišť, v každé zemi jedno, přináší i po stránce bezpečnostní vyšší rizika. Zatím ale převládá politická deklarace, kdy je každá země povinna zlikvidovat na svém území svůj radioaktivní odpad. Na jednu stranu je to pochopitelná teze, na druhou stranu se tím dostáváme do méně příznivé ekonomické a bezpečnostní situace.
Česká republika příliš vhodných přírodních prostředí pro úložiště nemá. Při poměrně vysoké hustotě osídlení ČR se ale i tam dostáváme do střetu zájmů s ochranou životního prostředí a s lidmi, kteří tam žijí - už jen příprava úložiště silně limituje další rozvoj takových území.
