V České republice se za rok spotřebuje okolo 10 milionů m3 betonu, k čemuž je zapotřebí zhruba 20 milionů tun přírodního kameniva. Toto číslo přitom může být podstatně menší, pokud přírodní kámen nahradí alespoň zčásti recyklát. Výrobou betonu s použitím až 100 % recyklovaného kameniva se zabývá společnost Red-beton s. r. o., jejíž materiál se využívá v mnoha stavebních projektech a dosahuje úspory až 20 % oproti standardnímu betonu.
Záleží ovšem na zdroji znovu použitelného materiálu. Recyklované kamenivo z recyklačních dvorů má totiž často horší kvalitu, mimo jiné proto, že jsou do něj přimíchané například zbytky dřeva, kovů nebo dalších látek. Druhým zdrojem, který je pro recyklátory ideální, jsou selektivní demolice. „Takové kamenivo má úplně jiné parametry. Je čistší, lepší ohledně tvrdosti a také nehrozí kontaminace lehkými látkami. Největší výhodou je však jasný původ takového kameniva. To znamená, že víme, co drtíme a není třeba dělat velké množství rozborů,” řekl na konferenci Recycling Jiří Fiala ze společnosti Red-beton. Selektivní demolice tedy zajistí relativně čistý materiál a tím se výroba recyklovaného kameniva stává ekonomicky efektivnější a má velmi malý dopad na uhlíkovou stopu.
Úspora CO2 oproti standardnímu betonu je podle něj až šest procent, což na jeden metr krychlový vyrobeného betonu představuje úsporu 14,7 kg CO2. V České republice se při předpokládaném objemu 10 milionů m3 betonu z recyklovaného kameniva může uspořit až 14,7 milionu kilogramů CO2.
Jako další alternativní materiál se už v nejednom výzkumu osvědčila také ocelářská struska jakožto vedlejší produkt hutní výroby. Hlavním problémem tohoto materiálu je však přirozeně zvýšená koncentrace chromu, vanadu nebo molybdenu v sušině. Za tím stojí způsob výroby a zušlechťování oceli bez ohledu na to, odkud struska pochází. To při užití v nestmelených aplikacích a kontaktu s životním prostředím, hlavně tedy s vodou, představuje do jisté míry riziko pro životní prostředí. Ovšem při užití ve stmelených aplikacích se toto možné nebezpečí podle odborníků minimalizuje.
„Struska bude mít vždycky zvýšené obsahy kovů. To je dané tím, jak vzniká, a tomu se nevyhneme,“ řekl na konferenci Recycling Jan Valentin z Fakulty stavební ČVUT, který se podílel na testování ocelářské strusky jakožto náhrady kameniva. Zdůraznil však také, že je to jedna z alternativních surovin, které nabízí dobré vlastnosti a je proto velmi důležité nastavit si účely užití. Vysokopecní struska je podle něj stabilní a odolná, jak také ukázaly výsledky provedených zkoušek. Na základě dosažených poznatků proto výzkumníci doporučují využití pro běžné cementobetonové kryty.
Vlastnosti strusky však závisí na typu zpracovaného materiálu a typu výroby. Proto se musí vždy před užitím konkrétní typ vyzkoušet. Také struska od stejného výrobce se stejným výrobním procesem a s původním materiálem může mít rozdílné vlastnosti.
Bohaté praktické zkušenosti se struskou má také společnost DestroKladno s. r. o., která se věnuje recyklaci vysokopecní vzduchem chlazené strusky na kladenské haldě Koněv už od roku 1999. Za tu dobu dodala na trh v České republice více než 2 miliony tun umělého hutného kameniva určeného pro inženýrské stavby, pozemní komunikace a pro výrobu betonu.
Stejně zajímavou alternativou je spalovenská struska, tedy škvára, která se v České republice zkoumá již poměrně dlouhou dobu. Posledních zhruba sedm let se navíc vymezily jasnější požadavky na aplikace této škváry jako odpadu ve vyhlášce 273/2021 Sb. Má totiž podobné vlastnosti jako štěrkodrť čili drcené kamenivo, které se přidává do podkladních vrstev při stavbě silnic a dálnic, a to je v kontextu ztenčujících se zásob primárních surovin, velmi atraktivní.
Velký projekt využití škváry pro výstavbu parkoviště, respektive její vlastnosti v následném provozu, od loňského roku testují v areálu pražského zařízení na využití odpadů v Malešicích ve spolupráci s ČVUT a Akademií věd ČR. Poprvé v praxi se tak testuje a ověřuje celý proces uplatnění spalovenské škváry, kdy vlastní stavba musela mít status zařízení pro nakládání s odpady. Pro tyto účely upravily Pražské služby zhruba 750 tun škváry. Spalovenská struska se v rámci konstrukce vozovky nového parkoviště využila jednak jako náhrada štěrkodrti, jedna se současně ověřuje také možnost jejího využití v hydraulicky stmelené podkladní vrstvě.
Škvára byla zbavená kovů pomocí mobilní linky zapůjčené z Dánska a získaný materiál pak dozrával v areálu spalovny. Městská firma, která ZEVO provozuje, plánuje vybudovat vlastní stacionární linku pro odkovení a momentálně probíhá proces schvalovací proces.
Předtím prošla škvára důkladným testováním, aby se vyloučila rizika spojená s ekotoxicitou. Materiál zároveň splňuje legislativní a vyhláškou stanovené normy. „Touto cestou chceme ověřit technickou vhodnost materiálu a dát jistý precedens tomu, aby se podle námi navrženého vzoru mohla využívat všechna škvára, která vznikne ve spalovnách komunálního odpadu v ČR. Ročně jde o desetitisíce tun materiálu. Naší ambicí je o tom jednat například s těmi, kteří se zabývají výstavbou dopravní infrastruktury – s Ministerstvem dopravy, Ministerstvem životního prostředí, Ředitelstvím silnic a dálnic, správci komunikací či zástupci krajů, měst a obcí a ušetřit lidem dost peněz z veřejných rozpočtů,“ řekl už dříve ekolog ZEVO Malešice Tomáš Baloch.
Několikaleté testování vlastností a srovnání se vzorky ze zahraničí i z brněnské spalovny ukázaly, že pro tyto základní aplikace se spalovenská škvára hodí a zároveň nepředstavuje riziko pro životní prostředí. Stejně jako u dalších druhotných surovin nebo recyklovaných materiálů je i u spalovenské škváry největší nevýhodou, že se nikdy nedá s jistotou určit, jaké je složení vstupů, tedy to, co ZEVO spaluje. Jde totiž o komunální odpad, který nadneseně řečeno přináší mnohá překvapení, a tedy nelze vyloučit vyšší variabilitu výsledné škváry.
Jak už jsme krátce zmínili, zůstává spalovenská škvára v režimu odpadů a tomu je potřeba také přizpůsobit celý proces s jejím nakládáním. To znamená, že například betonárny, které vyrábějí hydraulicky stmelené směsi s obsahem spalovenské škváry, by měly mít oprávnění k nakládání s odpady. Škvára sice v průběhu zpracování přestává být odpadem a stmelená směs na výstupu je již stavebním výrobkem, ale na vstupu jde pořád o odpad. To může být v praxi poměrně velkou překážkou, protože takových betonárek není mnoho, a ne každá může jevit velký zájem o to, takové povolení získat.
Proces důkladného zpracování škváry pro stavební účely přináší také další pozitivní aspekt, kterým je efektivnější získávání kovů. Například ZEVO Malešice zpracuje ročně 300 až 400 tisíc tun odpadu, z čehož vznikne zhruba 75 tisíc tun škváry. Z ní se následně dá získat až 7 tisíc tun železitých a 1,5 tisíce tun neželezitých kovů. Většina z toho přitom končí na skládce.
Kromě velkého množství kovů, které jsou po oddělení od škváry dobře zpeněžitelné, obsahovala testovaná škvára z Malešic také velké množství baterií. Protože výzkumný tým spolupracoval s experty z Dánska, ptal se jich, jak tento problém řeší. „Z Dánska nám ale přišla trochu ironická odpověď: ’Ale copak vy v Česku netřídíte baterky a vyhazujete je do komunálního odpadu?’ To je velmi výmluvné,“ řekl Jan Valentin, který se na výzkumu podílel.*
Anna Soldatova
