
Klasické epoxidové pryskyřice, hojně používané například v leteckém průmyslu či ve stavebnictví, jsou termostabilní a pevné, ale po vytvrzení prakticky nerecyklovatelné – rozebrat jejich síť na původní složky je extrémně obtížné. Výsledkem je obrovské množství plastového odpadu, jehož likvidace je problematická.
Nové siloxanové epoxidy, označované jako reprocessovatelné siloxanové epoxidy (RSEs), obsahují pružné a zároveň teplotně stabilní siloxanové řetězce, které jsou do epoxidové struktury zavedeny pomocí hydrosilylační reakce. Díky této struktuře se materiály mohou samy „opravovat“ (self-healing) v případě poškození, mohou být opakovaně zpracovávány a tvarovány bez výrazné ztráty mechanických vlastností, a zároveň lze tyto materiály jednoduše rozložit použitím dostupných a ekologicky šetrných rozpouštědel. Velmi významné podle vědců je, že při tomto procesu lze zcela recyklovat přírodní lněná vlákna, jež se často používají jako zpevňující složka v kompozitech.
Z testovaných variant se jako nejvhodnější ukázal materiál RSE-1, jenž po přepracování si zachoval 92,85 % své původní pevnosti. Kompozity vyztužené recyklovanými lněnými vlákny pak dosáhly 88,74 % pevnosti srovnatelné s originálním materiálem.
Tato kombinace vysoké pevnosti, možností opakovaného použití a snadné rozložitelnosti je v oblasti kompozitů unikátní a činí z těchto materiálů výrazného kandidáta pro výrobu skutečně „zelených“ plastů a konstrukčních dílů.
Nezávislé studie potvrzují, že využití přírodních vláken a biodegradabilních či reprocessovatelných pryskyřic může přispět k řešení hlavních překážek v recyklaci vysoce výkonných polymerních kompozitů. Významným přínosem je rovněž možnost uzavřeného koloběhu materiálů, kdy lze opakovaně obnovit i namáhané kompozitní součásti bez ztráty jejich funkčnosti.*
-sol-