Současná situace na trhu druhotných surovin je vážná i obvyklá současně. Obvyklá je tím, že pokles cen druhotných surovin je cyklickým jevem, který jsme naposledy absolvovali počátkem této dekády.
Vážná je proto, že míra i rychlost poklesu cen je velmi vysoká. Rychlost změn a jen obtížné odhadování dalšího vývoje cen navíc vedou ke spekulativnímu chování účastníků trhu, což dále zvyšuje jeho nestabilitu a současně vede kupující k vyčkávání na lepší ceny. To pochopitelně propad trhu dále prohlubuje.
Převis nabídky druhotných surovin nad poptávkou má pochopitelně okamžitou příčinu v recesi celosvětové ekonomiky, což je patrné v celém segmentu surovin, druhotných i primárních. Pro srovnání stačí pohlédnout na ceny ropy před půl rokem a dnes. Jejich propad je ještě rychlejší než pokles cen druhotných surovin.
Za problémy evropského trhu druhotných surovin je možné vidět hlubší systémové a strukturální příčiny, které ještě nedávno zakrývala konjunktura cen - ještě před půl rokem se trh druhotných surovin pohyboval na svém takřka historickém maximu a obchodníci s druhotnými surovinami měli nevídané zisky.
ZÁVISLOST NA ASIJSKÉM TRHU
Zpomalení světové ekonomiky odhalilo dva zásadní problémy evropského úsilí o maximální recyklaci odpadu, což jinými slovy znamená úsilí o maximální produkci druhotných surovin.
Prvním problémem je evropská závislost na exportu druhotných surovin do zahraničí, zejména do Asie, která nebyla seriózně brána v úvahu při politickém stanovování cílů recyklace v EU. Druhým problémem je neexistence alternativních metod využití materiálových toků odpadů v situaci, kdy se zpomalí výroba, a tedy výrazně poklesne nejen obchodní, ale i přímo fyzická poptávka po surovině.
Zatímco při zpomalení ekonomiky výrobci primární suroviny - surovinový sektor - prostě omezují výrobu stejným tempem jako jeho odběratelé, a tím zachovávají rovnováhu nabídky a poptávky, producenti druhotných suroviny - odpadový sektor - tuto možnost nemají.
Tato skutečnost má svou právní i systémovou příčinu. Právní spočívá v tom, že recyklace odpadu, jinými slovy produkce druhotných surovin, je v EU v té či oné míře podle druhu odpadu povinná a nelze ji tedy zastavit či výrazně utlumit při zachování souladu s předpisy.
Systémová spočívá v tom, že zejména v oblasti komunálního odpadu je celý systém třídění odpadů a jejich další úpravy závislý na občanech. Ti jsou dlouhou dobu vychováváni a motivováni k třídění. Města, obce nemohou jednoduše "zastavit výrobu" tím, že požádají občany, aby třídili jen tři dny v týdnu nebo odešli na mimořádnou dovolenou jako v automobilovém průmyslu. Automobilky zmiňuji proto, že právě ony jsou významným odběratelem řady recyklátů.
Bohužel odpadové hospodářství musí produkovat druhotné suroviny v té struktuře, na jakou je nastaveno, a v tom objemu, v jakém občané či živnosti produkují odpad. Produkci těchto surovin nelze omezit a její zastavení by zřejmě znamenalo zastavit ji zcela na dlouhá léta, protože pracně vybudované návyky občanů, ale i živnostníků, by byly ztraceny stejně jako celý komplex vzájemných vazeb mezi městy, odpadáři, úpravci odpadu a recyklátory.
CO DĚLAT V TÉTO SITUACI?
Na první pohled jednoduchým řešením je více peněz do odpadového hospodářství, aby byly vykompenzovány ztráty z prodeje surovin. Pomineme-li fakt, že v nedávné několikaleté konjunktuře řada podniků na odpadech poměrně slušně vydělávala a není tedy důvod spěchat s finanční asistencí po několika týdnech cenového poklesu, je zde závažnější důvod.
Jakékoli finanční intervence do odpadů nevyřeší základní problém celého trhu, kterým je prostý fyzický převis nabídky surovin nad poptávkou po nich.
Naopak v situaci, kdy ceny primárních surovin padají ještě rychleji než ceny surovin z odpadů, masivní finanční intervence mohou paradoxně způsobit další pokles cen díky podpoře nabídkové strany trhu v situaci, kdy není fyzická poptávka po materiálu.
Kromě toho, více peněz do odpadů v konečném důsledku zaplatí občan-spotřebitel, ať už prostřednictvím obecních poplatků za odpady nebo v cenách obalů zboží, které si nakoupí. Omezovat tím či oním způsobem koupěschopnost obyvatel v době recese rozhodně není dobrý nápad.
Řešení tedy musí být složitější a musí se na něm podílet všichni přímí i nepřímí účastníci odpadového hospodářství, až po stát a Evropskou komisi. Na odpadových firmách a úpravcích je, aby využili svých rezerv z konjunktury, zefektivnili své provozy, ale hlavně zaměřili se na kvalitu produkované suroviny. Doba, kdy bylo možné prodat nijak neupravenou směs papíru či plastů, je nenávratně pryč. Firmy, které se dlouhodobě zaměřovaly na kvalitní dotřiďování odpadu, mají odbyt i v současné době díky kvalitě své suroviny.
STABILIZOVAT SYSTÉMY
Na městech, obcích a AOS EKO-KOM je společně stabilizovat systém sběru i třídění a zejména nepřipustit demotivaci občanů. Není v moci autorizované obalové společnosti změnit trh, AOS však může být určitým systémovým integrátorem, který trh a celé odpadové hospodářství monitoruje a je schopen operativně řešit problémy související s výpadky trhu, uzavíráním provozů a podobně.
V tom je úloha AOS pozitivní i pro neobalové komodity, za které výrobci obalů nenesou odpovědnost (jde například o většinu vytříděného papíru, kterým jsou zejména tiskoviny, pro který AOS může obcím vyhledat možnosti jeho využití, přestože se finančně na jeho řešení podílet nesmí, protože peníze získané za obaly smí ze zákona použít pouze pro obalové odpady).
Mezi těmi, kdo se musí na řešení podílet, byl zmíněn také stát a Evropská komise. Oba jsou nepřímými účastníky odpadového hospodářství tím, že právě jejich regulativní intervence na toto hospodářství mají klíčový vliv. Krátkodobě je těžko možné z této strany čekat nějaké systémové řešení, ale přesto by zejména stát měl neprodleně ve zrychleném legislativním režimu odbourat jakékoli bariéry kladené předpisy kterékoli smysluplné formě využití odpadu a opustit tak dlouhodobou úzkou orientaci na mechanickou recyklaci. Krátkodobě by také pomohly fiskální kroky, jakými by mohlo být přeřazení veškerých služeb odpadového hospodářství zejména v komunální oblasti do nižší sazby DPH.
Dlouhodobé řešení je zejména v rukou Evropské komise. Je nutné zásadně přehodnotit cíle odpadového hospodářství Evropy. Musíme se rozhodnout, zda chceme evropskou recyklační politiku zakládat na exportu do jiných zemí a zažívat krizi odpadového hospodářství pokaždé, když poklesne čínský import, nebo zda chceme budovat vyvážené odpadové hospodářství, jehož surovinový výstup odpovídá skutečným potřebám evropských výrobních podniků.
U nás doma se také musíme rozhodnout, jaké jiné formy využití budeme prosazovat tak, aby v případě poklesu výroby, jaký zažíváme dnes, zastoupily materiálovou recyklaci. A konečně se také musíme zamyslet na celkovou filosofií implementace nové rámcové směrnice a její hierarchie nakládání s odpady.
Je totiž nelogické upřednostnit recyklaci v situaci, kdy spotřeba energie na její zajištění je natolik veliká, že díky rostoucím cenám energií je výrobek zcela nerentabilní. Je to nelogické nejen ekonomicky, ale zejména environmentálně, protože naším skutečným cílem by mělo být omezení našeho vlivu na globální životní prostředí. A ten se skládá z materiálové i energetické složky, snižovat jednu za cenu zvyšování druhé nepředstavuje žádný přínos.
Proto je nutné se na každý odpadu dívat jako na možný zdroj materiálu i možný zdroj energie a upřednostnit to, co je ve své materiálově-energetické bilanci výhodnější. Taková změna myšlení bohužel současný problém nevyřeší, ale může zabránit jeho stále častějšímu opakování, které bude jinak nutným důsledkem stále se zpřísňujících požadavků na nakládání s odpady v celé Evropě.
Ing. Zbyněk Kozel
generální ředitel
AOS Eko-kom, a. s.
