Nanotechnologie opouštějí testovací laboratoře a nachází si cestu do průmyslu. Počet aplikací, kde se předpokládá zastoupení nanomateriálů, roste velmi rychle. A s tím se množí i otázky, jak vyhodnotit vliv nanotechnologií na životní prostředí.
Nanotechnologická řešení se již adoptovala v řadě odvětví, počínaje kosmetikou (ochrana proti ultrafialovému záření), nátěrovými hmotami (antikorozní materiály) nebo textilním průmyslem (antibakteriální vlákna).
Švýcarský federální úřad pro životní prostředí (Federal Office for the Environment, FOEN), který je součástí Ministerstva pro životní prostředí, se rozhodl začít problematiku s nepatrnými nanočásticemi řešit. Jejich souhrn doporučení, týkající se šetrného odstraňování tohoto typu odpadů, je vlastně prvním takovým počinem v Evropě. Nejnaléhavěji zatím z textu této zprávy zaznívá potřeba, aby obsah syntetických nanomateriálů v plastech a kovech nenarušoval proces recyklace.
ŠKODÍ NANOČÁSTICE?
Za nanomateriály považujeme částice s rozměry menšími než 100 nanometrů. Svým složením jsou velice blízké uhlíku (například uhlíková nanovlákna, CNT), oxidům křemíku nebo kovů titanu, zlata, stříbra, elementům polovodičových struktur nebo organickým polymerům. Část z nich také je, v případě "přírodou inspirovaných nanomateriálů" velmi blízká liposomům, myceliím hub nebo jednotlivým proteinům. Slova o příbuznosti či zdánlivé blízkosti jsou na místě. Nanomateriály se totiž zhusta vyznačují odlišnými fyzikálními a chemickými vlastnostmi než jejich předlohy "běžných" rozměrů.
Například elektrická konduktivita a chemická reaktivnost substancí se přechodem do nanoškály často zcela liší. Spolu s nepatrnými rozměry se zvyšuje ekotoxicita a s vyšší biodostupností výrazně narůstá i prostupnost potravními řetězci. Velmi málo je známo o jejich rozpustnosti ve vodě a srážlivosti. Když odhlédneme od několika odborných studií, musíme připustit, že o působení nanomateriálů na životní prostředí víme skutečně málo. Právě tato hluboká neznalost je podle Švýcarů důvodem k předběžné opatrnosti a k tomu, aby všechny odstraňované nanomateriály byly považovány (z hlediska nakládání s odpady) za nebezpečné odpady.
RECYKLACE JINOU CESTOU
Klíčové podle zprávy je, aby nanomateriály nikterak nenarušovaly průběh recyklace kovů a plastů (jsou-li jejich strukturní součástí) a celkově nesnižovaly kvalitu recyklátu. Ideálně tedy recyklace plastů a kovů musí běžet jinou cestou, než recyklace nanočástic. Tam, kde se nakládá s nanomateriály, se s nimi musí zacházet jako s látkami potenciálně nebezpečnými pro lidské zdraví. Pracovat by se s nimi mělo odděleně od jiných provozů a samy produkty by měly být jasně označeny. Metody jejich odstraňování se ale od ostatních přístupů výrazně neliší. V závislosti na jejich povaze připadají do úvahy termální a chemicko-fyzikální metody.
FOEN má ale poměrně jasno, pokud jde o samotné producenty, kteří nano- materiály přivádějí na trh. Na nich prý leží největší míra odpovědnosti. Oni jsou těmi, kteří by se v první řadě měli zajímat o samoregulaci a dodržení legislativních norem, předtím než výrobky s nanomateriály vypustí do oběhu. Výrobci se musí postarat o to, aby byla veškerá rizika související s únikem těchto substancí do životního prostředí minimalizována. Celé téma však vyžaduje další výzkum, konkrétně zaměřený na jednotlivé problematické aspekty.
Zdroj: FOEN, Nanowaste - action required
ZDRAVOTNÍ RIZIKA NANOTECHNOLOGIÍ
Nanotechnologie používají materiály v nanorozměru, které jsou mimořádně malé, a proto existuje obava, že by mohly člověka ohrozit průnikem ochranných bariér, například kůže, a poškodit organismus. Doposud nejsou důkazy o tom, že by spotřební výrobky obsahující nanolátky byly pro spotřebitele škodlivé. Nicméně dále probíhá testování: zjišťuje se toxicita materiálů v nanorozměru, zvláště u výrobků, které přicházejí do přímého styku s tělem.
Zkoumají se také rizika pro životní prostředí, například zda mohou nanolátky obsažené ve výrobcích škodit živočichům a rostlinám, třeba při praní částí oděvu, které obsahují nanolátky, nebo při uložení výrobků/odpadů na skládku. Některé občanské organizace argumentují tím, že spotřební výrobky obsahující nanolátky by neměly být komerčně dostupné, dokud tyto otázky nebudou zcela zodpovězeny. Jiní zase tvrdí, že nanočástice nejsou něčím zcela novým a už žijeme s množstvím přírodních nanočástic v našem okolí, přírodě a ve znečišťujících látkách.
V Evropské unii doposud zvláštní předpisy pro zacházení s nanolátkami neexistují. Výrobci na etiketě svých výrobků nemusejí uvádět, zda tyto výrobky obsahují nanomateriály, s výjimkou kosmetiky a potravin, u kterých to musí být uvedeno ve výčtu obsažených ingrediencí (od roku 2014). Jinak se nanolátky posuzují jako kterékoli jiné chemické látky.
Zdroj: www.nanopinion.com
Česko patří ve výrobě nanovláken mezi světovou špičku (Nanotex Litvínov).
