Dnové sedimenty byly legislativou na počátku 20. století řazeny spíš mezi jakostní zeminy, než odpady, kterých je nutné se zbavit. Označení dnových sedimentů jako nositelů rizika pro životní prostředí a ohrožení životního prostředí a zdraví není podle dosavadních výsledků šetření zcela na místě. Tím není myšleno, že lze upustit od sledování jakosti sedimentů. U většiny sedimentů však lze po provedení testů úspěšně nalézt vhodnou možnost využití namísto skládkování.
Kvalita a hodnocení recentních říčních (fluviálních) sedimentů a sedimentů nádrží a jezer je v poslední době patrně jedním z nejdiskutovanějších problémů v odborné i v laické veřejnosti. Tyto sedimenty jsou vázány na dno toků a nádrží, a proto je označujeme souborným názvem dnové sedimenty. Zatímco jedni vidí v každém sedimentu vysoce toxický odpad, druzí se domnívají, že jde o naprosto neškodný materiál, který je možno využít jako hnojivo. Kde je pravda?
Platná legislativa v ČR je nejednotná a problematika odtěžených sedimentů je řešena často rozporuplně. Ve vyhláškách a předpisech se často používá ještě termín zemina, což je termín používaný v inženýrské geologii pro veškerý nezpevněný materiál, na kterém se zakládají stavby.
KDY JE SEDIMENT ODPADEM?
Zásadním problémem je otázka, kdy je sediment skutečně odpadem. První zákon o odpadech (zákon č. 125/1997 Sb.) definoval v Katalogu odpadů taxativně odpad z provozní činnosti na tocích. V novele zákona o odpadech byla tato položka vypuštěna a říční sediment nebyl považován za odpad. Další novela tento problém jednoznačně neřešila, ale MŽP cestou precedentního rozhodnutí, publikovaného jako sdělení MŽP č. 23 ve Věstníku ministerstva č. 6/2003 doporučilo posuzovat odtěžené říční sedimenty jako odpad.
Zákonem č. 188/2004 Sb., bylo do § 2 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech doplněno nové písmeno i), kterým se z působnosti zákona vylučují vytěžené zeminy a hlušiny, včetně sedimentů z říčních toků a vodních nádrží, které vyhovují limitům znečištění přípustných pro účely jejich využití k zavážení podzemních prostor a k terénním úpravám.
Zároveň bylo zmocněno Ministerstvo životního prostředí a Ministerstvo zemědělství stanovit vyhláškou podrobnosti nakládání a limitní hodnoty koncentrací škodlivin ve vytěžených zeminách a vytěžených hlušinách, včetně sedimentů z říčních toků a vodních nádrží, na které se nevztahuje zákon o odpadech. Vyhláška dosud neprošla ani vnějším připomínkovým řízením, takže je možno očekávat, že stanovení základních pravidel pro aplikaci sedimentů a vytěžených zemin do prostředí by měla nejdříve platit v průběhu roku 20007.
Sediment tedy není podle zákona odpadem, pokud splňuje požadavky kladené na jeho kvalitu zvláštním právním předpisem. Podle sdělení MŽP ČR pod značkou 550/OVSS VI/715/04-Ru však do vydání zvláštního právního předpisu sedimenty odpadem jsou. O skutečnosti, zda jde o odpad nebo nikoliv, musí v případě sedimentů rozhodnout správní úřad podle § 78 odst. 2, písm. h) zákona o odpadech.
BEZ PRÁVNÍHO PŘEDPISU PANUJÍ NEJASNOSTI
Neexistence příslušného právního předpisu však způsobuje komplikace s výkladem problematiky sedimentů. Krajské úřady by měly požadovat průzkum a testování potencionálního znečištění sedimentů, ale tento rozsah testů je právně nejasný a existují různé, i zcela mylné a v praxi spíše škodlivé interpretace legislativních požadavků, např. vyhlášky č. 13/1994 Sb. a dalších. Požadavky jednotlivých krajských úřadů nemusí být vždy shodné a sediment (v doložené kvalitě) vyjmutý z dikce zákona o odpadech v jednom kraji, by nemusel být vyjmut v kraji druhém.
Přístup k uplatňování současné legislativy platné v oblasti nakládání s kontaminovanými zeminami a sedimenty je v jednotlivých regionech ČR značně odlišný. Nejednotnosti nacházíme například v postupu krajských úřadů při udělování "Souhlasu k provozování zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů" podle §14 odst. 1 zákona č.185/2001 Sb., o odpadech. V řadě obcí v chybí v obecních vyhláškách koncepce nakládání s kontaminovanými zeminami a sedimenty, nejednotné jsou i přístupy při posuzování porušení zákona - při nakládání s kontaminovanými zeminami a sedimenty, možnostmi jejich aplikace na půdu nebo využití k rekultivacím.
Pro majitele vodních děl a správce vodotečí je základním požadavkem zajišťování dostatečné funkčnosti a kapacity koryt vodotečí a vodních nádrží. Pro řádnou péči o uvedený majetek je nezbytné řízené nakládání se sedimenty vytěženými při úpravách (požaduje to zákon o vodách č. 254/2001 Sb., zejména pak § 47, § 59 a § 15, ve znění euronovely č. 20/2004 Sb.). Současný výklad MŽP ve věci sedimentů je tedy mírně řečeno realizační překážkou pro odbahňování rybníků a koryt a je "teoreticky" realizovatelný pouze při aktivitách obcí.
Podle zákona o odpadech se kontaminované zeminy stávají odpadem pouze v těch případech, kdy jsou z oblasti ekologické zátěže nebo stavby vytěženy. Do té doby jsou brány jako součást staré zátěže a vztahují se na ně ustanovení vyplývající ze zákona o ochraně ŽP, metodického pokynu MŽP a vodního zákona. Vytěžené zeminy (v případě jejich sanace na dekontaminačních plochách) i jejich další využití však již spadá pod zákon č. 185/2001 Sb.
Podle tohoto zákona je k převzetí odpadu do svého vlastnictví oprávněna pouze právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, která je provozovatelem zařízení k využití nebo odstranění (§12, odst. 3). Tím by měla být znemožněna činnost spekulantům a překupníkům. S odpady lze nakládat pouze v zařízeních, která jsou k tomu určena (§12, odst. 2), původce odpadů je povinen zajistit přednostní využití odpadů (§16, odst. c), a pokud je sám nemůže využít nebo odstranit, musí je převést do vlastnictví pouze osobě oprávněné k jejich převzetí.
Pokud je tedy sediment taxativně zařazen mezi odpady, musí být místo, kde je aplikován, definováno v legislativě. Tento pozemek se musí stát "zařízením k využívání odpadů" se vším, co tento paradox přináší (schválení provozu krajským úřadem, schválení provozního řádu a dosti nejasným způsobem popsaný způsob monitoringu). Čištění vodních nádrží je častým objektem k získání podpor a grantů a nedořešené požadavky na sedimenty tyto aktivity značně komplikují.
Dalším problémem je, že sediment jako odpad nelze zařadit podle platného Katalogu odpadů pod katalogová čísla: 170503, 170504 a 200202. Všechna mají v názvu slova zemina a kamení. Sediment jako materiál vytěžený ze dna toků a nádrží je výsledkem přírodních procesů v povodí, které trvají od pradávna a utváří morfologii zemského povrchu. Tento sediment nelze označit jako zeminu.
NEBEZPEČÍ KONTAMINOVANÝCH SEDIMENTŮ
V kontaminovaných sedimentech bylo nalezeno v průměru kolem 80 % z celkového obsahu kadmia vázaného právě nejjemnějšími minerálními frakcemi "0,5 mm). Průběh sorpčních procesů je úzce ovlivňován hodnotami pH. S poklesem hodnot pH jsou kationty kovů uvolňovány do vodné fáze sedimentu. Velký povrch sedimentů se uplatňuje při vazbě elektroneutrálních polutantů, zejména organických sloučenin, a to především díky jejich hydrofobnímu charakteru.
Sladkovodní sedimenty, které akumulují toxické látky, se proto někdy označují za chemickou časovanou bombou. Může u nich dojít k opožděnému a nenadálému výskytu škodlivých efektů v důsledku mobilizace chemických látek, doposud v sedimentu pevně fixovaných. Navíc se tyto efekty objevují v časových úsecích poměrně krátkých ve srovnání s předchozí dobou akumulace. Jestliže se sediment nachází v anaerobních podmínkách, akumuluje a pevně váže znečišťující látky, takže nedochází k jejich louhování do vodného prostředí. Náhlý pokles pH vody však může vést k uvolnění zejména toxických kationtů kovů. Částice sedimentu mohou být také unášeny vodním tokem, např. při povodňových situacích, a tak bývají transportovány do vzdálených míst. Po opadu povodňové vlny se sediment z původně anaerobních podmínek dostává do podmínek aerobních a ty nastartují aerobní chemické a mikrobiální procesy vedoucí k uvolnění toxických kovů.
U sladkovodních sedimentů jezer, rybníků, nádrží, řek i mokřadů a zaplavených lokalit dochází k zachycování mikropolutantů. Klíčová otázka pro životní prostředí vždy zní, nakolik je takové znečištění pohyblivé.
Míra kontaminace sedimentu je vždy rozhodujícím faktorem, protože obsah rizikových kovů v povrchových vodách je značně závislý na vzájemných vztazích voda-sediment. Při vyšších hodnotách pH vzrůstá jejich vazba na sediment, nízké hodnoty pH usnadňují naopak jejich uvolňování. Na pohyb některých toxických kovů mají vliv i oxidačně-redukční podmínky prostředí. Tato závislost je i příčinou, proč v hlubokých uloženinách na dně historických nádrží nacházíme různé koncentrace toxických kovů v různých hloubkách vrstvy.
V některých exponovaných lokalitách (bezprostřední blízkost dálnic nebo průmyslové závody) se vyžaduje např. stanovení látek s dlouhým poločasem rozkladu (chlorovaných látek typu PCB a dioxinů a kondenzovaných aromatických uhlovodíků). Sedimenty negativně ovlivněné lidskou činností (z tzv. bodových zdrojů znečistění) nelze využít jako druhotnou surovinu k aplikaci na pozemky nebo ke kompostování a další nakládání s nimi musí probíhat podle zvláštního režimu, jako s nebezpečnými odpady.
Pro sanaci kontaminovaných sedimentů v zásadě existují dvě skupiny technik. První skupina spočívá v imobilizaci kontaminantů. Imobilizační techniky se mohou použít např. v havarijních situacích, kdy je nezbytně nutné zastavit další pohyb znečištění. Jindy mohou zpomalovat vyplavování polutantů a umožnit tak bezpečné uložení fixovaného materiálu na skládce. Druhá skupina technik se zaměřuje na mobilizaci znečištění a jeho odstranění ze sedimentu. Obě zmíněné skupiny technik lze využít pro čištění sedimentu in situ, nebo ex situ. Lze však obecně říci, že techniky in situ jsou oproti technikám ex situ, spíše extenzivnějšího charakteru - probíhají déle, ovšem vyžadují nižší náklady.
Toxické kovy v sedimentu je možné imobilizovat trojí cestou: fyzikální, chemickou a biologickou. Fyzikální imobilizace je založena na zapouzdření toxických kovů v mechanicky stabilní matrici. Toto zapouzdření pak brání jejich vyluhování ze sedimentu do okolí. Chemické imobilizační metody spočívají ve změně mobility toxických kovů v sedimentu například díky jejich adsorpci, iontové výměně, srážení nebo komplexaci. Biologickou cestou jsou toxické kovy v sedimentu imobilizovány specifickými mikrobiálními procesy.
Ing. Libuše Benešová, CSc.
Jaroslav Tonika
Ústav pro životní prostředí
Přírodovědecké fakulty UK, Praha
