Menu
e-shop
Německo ukončilo provoz všech svých jaderných elektráren v roce 2023, o čemž se mluvilo dlouhé roky. Náš soused se tak stal první evropskou zemí, která ukončila provoz jaderných bloků. Ukončení výroby jaderné energie ovšem neznamená, že se tím řeší i otázka radioaktivního odpadu.
Radioaktivní odpad, zejména vyhořelé palivo, musí být bezpečně uložen desítky či stovky metrů pod zemí v hlubinném úložišti, které má zabránit úniku radiace a kontaminaci životního prostředí. Pro tento účel byla založena Spolková společnost pro ukládání radioaktivního odpadu (BGE), která již od roku 2017 pracuje na hledání vhodné lokality.
Proces výběru místa pro hlubinné úložiště původně počítal s ukončením do roku 2031. Avšak v současnosti se předpokládá, že výběr vhodného místa bude pravděpodobně dokončen až po roce 2045. Německo již vyloučilo zhruba polovinu svého území jako nevhodné pro tento účel, přičemž hledání pokračuje na základě geologických kritérií a dalších hodnocení.
Původní plán vybudovat úložiště v lokalitě Gorleben musel být opuštěn kvůli silnému odporu veřejnosti a místních obyvatel. BGE nyní pracuje s širším seznamem lokalit, které splňují zákonné i technické předpoklady, přičemž celý proces je transparentní a pravidelně veřejně sledován. Německá ministryně životního prostředí zdůrazňuje nutnost najít řešení do poloviny tohoto století jako závazek vůči občanům a životnímu prostředí.
Do doby, než bude hlubinné úložiště zprovozněno, je vysoce radioaktivní odpad skladován v meziskladech rozmístěných po celé zemi. Nejvýznamnějším z nich je zařízení v Ahausu, kam se plánuje převoz 152 kontejnerů s vyhořelým palivem z experimentálního reaktoru v Jülichu, což bude jedna z největších přeprav jaderného odpadu v Německu za poslední desetiletí.
Tyto kontejnery typu Castor jsou konstruovány tak, aby odolaly extrémním podmínkám, a převoz je plánován převážně silniční dopravou, byť s očekávanými protesty ekologických aktivistů.
Další složitou kapitolou je úložiště Asse II, které sloužilo jako místo pro nízko a středně aktivní radioaktivní odpad, uložený v podzemních skalních prostorách od 60. do 70. let 20. století. Problémy s prosakováním vody a hrozba sesuvu skalních stěn vedou k náročné a finančně nákladné operaci vyklizení odpadu z této lokality.
Původní náklady na tuto operaci byly odhadovány na zhruba 2,5 miliardy eur, avšak v současnosti se předpokládá, že náklady budou několikanásobně vyšší a práce mohou trvat několik desítek let. Problém představuje i stav některých sudů s odpadem, které mohou být poškozené a vyžadují inovativní přístupy při manipulaci a přepravě.
Bezpečnost je v celém procesu klíčová, přičemž požadavky na materiály, kontejnery i lokalitu jsou extrémně přísné. Vedle technických otázek však nelze opomíjet ani společenský aspekt – odpor veřejnosti a lokálních komunit často komplikuje výběr a přípravu lokalit.
Projekty na ukládání jaderného odpadu jsou z hlediska veřejnosti citlivým tématem, které vyvolává protesty a obavy z dlouhodobých dopadů na životní prostředí a zdraví. Transparentnost procesu, veřejná komunikace a odpovídající kompenzační opatření jsou proto nezbytnou součástí strategie německých úřadů.
Německo je zatím první evropskou zemí, která zavřela jaderné elektárny, a časem by ji měly následovat i další státy. Belgie plánovala ukončit provoz všech svých reaktorů do roku 2025 a stále tento záměr prosazuje. V současnosti má země sedm jaderných bloků rozdělených mezi elektrárny Doel a Tihange, jejichž provoz by měl skončit přibližně po 40 až 50 letech fungování.
Další zemí, která plánuje úplné zastavení jaderné energetiky, je Španělsko. Tamní plán počítá s postupným vyřazováním reaktorů od roku 2027 s finálním koncem provozu do roku 2035. A například Dánsko, které nikdy nevybudovalo vlastní jaderné elektrárny, v roce 1985 dokonce zákonem zakázalo výstavbu jakýchkoli nových jaderných reaktorů. Důvodem byly tehdejší obavy veřejnosti z možných jaderných havárií a také nevyřešené otázky nakládání s jaderným odpadem.
Naopak většina ostatních evropských zemí jadernou energetiku stále provozuje nebo ji rozšiřuje – například Finsko, Francie, Česká republika, Maďarsko, Polsko či Velká Británie.
Finsko bude také první evropskou zemí, která uvede do provozu vlastní trvalé hlubinné jaderné úložiště vyhořelého paliva z jaderných elektráren. Hlubinné úložiště Onkalo, umístěné u jaderné elektrárny Olkiluoto, má začít svůj ostrý provoz pravděpodobně v roce 2026 a nachází se v žulovém masivu asi 450 metrů pod zemským povrchem. Jeho kapacita by měla pokrýt veškeré finské vyhořelé palivo, a to jak současné, tak i budoucí produkce. Palivo bude uzavřeno ve speciálních vodotěsných měděných kontejnerech, do kterých se zavede i plyn argon pro maximální utěsnění.
V Česku je příprava hlubinného úložiště jaderného odpadu v pokročilé fázi plánování a průzkumů. Vláda do roku 2030 vybere finální a záložní lokalitu z aktuálně čtyř kandidátních míst: Březový potok (Horažďovicko), Horka (mezi Velkým Meziříčím a Třebíčí), Hrádek (Jihlavsko) a Janoch (u Temelína). Na těchto místech probíhají geologické a technické průzkumy za účelem výběru nejvhodnějšího místa pro výstavbu hlubinného úložiště.
Výstavba samotného úložiště je naplánována přibližně na období let 2040 až 2050, přičemž provoz by mohl začít kolem poloviny století a pokračovat až do roku 2167. Do doby zprovoznění hlubinného úložiště je radioaktivní odpad skladován v meziskladech, například v Dukovanech, a v dalších povrchových úložištích v bývalých dolech. Celkové náklady na výstavbu hlubinného úložiště jsou odhadovány na více než 111 miliard korun.*
Anna Walterová
