Nedílnou součástí každého veřejného vodovodu jsou vodovodní přípojky s měřením spotřeby. Přesto bývají ze strany investorů i uživatelů podceňovány, příliš jim nepřeje legislativa a není žádnou výjimkou, najdeme-li je zhotovené ne vždy v dostatečné kvalitě a z materiálů nižší životnosti.
Přitom jde o nejsložitější součást vodovodu, která je i jeho nejslabším článkem. Ve srovnání s rozvodnou sítí je stav přípojek zpravidla výrazně horší a ve většině případů právě na nich převažuje i podíl ztrát vody. Vyhledávání úniků vody na přípojkách je však poměrně složité a nákladné. Stavu přípojek neprospívá ani dělená odpovědnost za jejich opravy a obnovu. Výrazné zlepšení současné situace a rovnocenné podmínky i pro přípojky by měl prosadit každý vlastník veřejného vodovodu.
VODOVODNÍ PŘÍPOJKY Z POHLEDU ZÁKONA I ČSN
Přípojkou se nazývá úsek potrubí od vodovodního řadu k vodoměru. Kde není instalován vodoměr, potom jde o úsek od vodovodního řadu k hlavnímu uzávěru připojované nemovitosti - pozemku nebo stavby. Vlastníkem přípojky bývá majitel připojované nemovitosti, který hradí zřízení přípojky.
Přípojka sestává z navrtávacího pasu nebo odbočné armatury na vodovodním řadu, za kterou se osazuje přípojkový uzávěr se zemní soupravou a poklopem. Navazuje spo- jovací potrubí mezi řadem a připojovanou nemovitostí, přičemž přípojka končí vodoměrnou sestavou s hlavním uzávěrem. Za vodoměrem již pokračuje vnitřní rozvod vody v nemovitosti
Pro přípojky platí vodohospodářská legislativa, tedy zákon č. 274/2001 Sb., o vodo- vodech a kanalizacích pro veřejnou potře-bu. Protože přípojky nejsou vodními díly ve smyslu vodního zákona, na rozdíl od vodovodních řadů povolují jejich stavbu a obnovu pouze stavební úřady. Dokonce přípojky ještě až do délky 50 metrů stavební povolení nevyžadují, tedy se nekolaudují, a odborné provedení hlídá majitel nemovitosti a provozovatel vodovodu, (který osazuje vodoměr).
O přípojkách pojednává ČSN 75 5411, která mj. doporučuje pro ně použít potrubí z jednoho kusu materiálu. Jakýkoli spoj, zejména spoje šroubové, totiž snižuje životnost a představuje zvýšení rizika úniků vody. Potrubí má být umístěno do lože s obsypem, v nezámrzné hloubce, ve spádu minimálně 3š a má být opatřeno vytyčovacím vodičem. Norma stanoví i obecné podmínky pro osazení měřidla.
VÝZNAM POUŽITÉHO MATERIÁLU
Ještě dnes lze narazit na nejstarší přípojky z olověných trub. Mnohem aktuálnější je však potřeba obměny přípojek z ocelových závitových trub (asfaltojutovaných či pozinkovaných) s poloviční životností se srovnání s litinovým potrubím sítí. Nízkou životnost mají i třmeny a šrouby navrtávacích pasů a také přípojkové uzávěry z mosazi, které ve vlhku rychle podléhají korozi.
Ani první plastová potrubí nepřinesla výraznější zlepšení. Jednak kvůli nestandardní kvalitě materiálu, jednak kvůli malé znalosti práce s ním. Používání neodpovídajících spojek a nejlevnějších armatur představuje vůbec nejčastější příčinu netěsností i u přípojek novějších. Proto bývá naprosto běžné, je-li vodovodní řad v pořádku, zatímco vodovodními přípojkami uniká nekontrolované množství vody. Provozovatel vodovodu by si proto měl hlídat, aby se na přípojky používaly stejně kvalitní materiály jako na rozvodné síti včetně odborného provedení.
VODOMĚRY A JEJICH UMÍSTĚNÍ
Přesné měření spotřeby vody tvoří základ vztahů mezi odběratelem a dodavatelem vody. Dimenze vodoměru se navrhuje podle očekávané spotřeby a jejího průběhu - minimálních a maximálních odběrových hodnot. Špatně navržené nebo umístěné vodoměry mohou zkreslit skutečný odběr a mohou i zkreslovat vyhodnocování ztrát.
Podmínky umístění vodoměru určuje provozovatel vodovodu. Odběratel je povinen umožnit k němu přístup, chránit jej před poškozením a bez odkladu nahlásit případné závady. Odběratel má i právo nechat vodoměr přezkoušet podle podmínek uvedeného zákona č. 274/2001 Sb.
Na umístění vodoměrů není v ČR jednotný názor. Někteří provozovatelé požadují umístění měřidla na hranici soukromého pozemku nebo v limitované vzdálenosti od rozvodného řadu. Vodoměry se v takových případech osazují do šachet, které bývají často zatopené a obtížněji přístupné pro odečty vodoměrů i jejich výměnu. Zejména v zimě hrozí riziko pracovních úrazů. Druhý názor preferuje umístění vodoměrů do objektů, v nichž lze měřidlo lépe chránit před poškozením a kde bývá i lépe přístupné. Délka přípojek se však v takových případech prodlužuje, zvyšuje se riziko černého napojení včetně možnosti vyšších ztrát - a obtížnější bývá i obnova přípojky.
CO ELIMINUJE ZTRÁTY
Protože ke ztrátám dochází před měřením, je v zájmu provozovatele hlídat stav a těsnost přípojek. Minimálně by měl vést evidenci, kde kromě stáří přípojky a materiálového provedení musí být zakreslena poloha přípojky s uzávěrem. Zvýšenou pozornost je nezbytné věnovat prodlužovaným přípojkám, kterými byla voda dovedena na pozemek a následně se prodlužovala do nově postaveného objektu. Signálem k potřebě výměny pro odběratele bývají až problémy s dodávkou vody. Jenže než k tomu dojde, voda z přípojky velmi často nekontrolovaně uniká i řadu let. Vyhledávat úniky a plánovat obnovu je třeba přednostně u rizikových přípojek. Zákon určuje, že za opravu na veřejném prostranství odpovídá provozovatel vodovodu. Na výměnu celé přípojky však musí být uzavřena dohoda mezi ním a majitelem připojované nemovitosti.
JIŘÍ KUBEŠ
místopředseda České společnosti vodohospodářské
Chcete vědět víc?
Provozovatelům vodohospodářské infrastruktury, pracovníkům obcí spravujících veřejný vodovod, projektantům i zaměstnancům stavebních úřadů, kteří povolují nové přípojky včetně oprav a rekonstrukcí přípojek stávajících, je určen seminář Vodovodní přípojky od A až do Z. V Praze jej letos 9. června uspořádá Česká společnost vodohospodářská.
Více na internetových stránkách www.csvh.cz.
