Jedním ze stěžejních nástrojů v boji proti klimatické změně by se mohlo stát ukládání oxidu uhličitého (CO2) vyprodukovaného lidskou činností pod zem. To zamezí jeho úniku do atmosféry. V Česku by uložiště CO2 mělo vzniknout do roku 2024 na dotěžovaném ložisku ropy a plynu na jihovýchodní Moravě.
„Možnost ukládat CO2 pod zemský povrch není novinkou ani pouhou teorií. V praxi to funguje už dlouho. Existuje celá řada geologických systémů, v nichž se CO2 přirozeně ukládal po dlouhá tisíciletí. Stejně tak se již více než 40 let bez problémů využívá ke zvýšení účinnosti těžby ropy z podzemí,“ upozornil Petr Konvalinka, předseda Technologické agentury ČR, která projekt podpořila.
Po celém světě je mnoho podobných geologických útvarů, do nichž by bylo možné uložit množství CO2 odpovídající jeho průmyslovým emisím za několik stovek let. „Při geologickém ukládání se CO2 zachycený během průmyslových výrobních procesů vtlačuje do horninových struktur hluboko pod zemským povrchem. Zde zůstane trvale a bezpečně uložený a nedostane se do atmosféry,“ uvedl koordinátor projektu Vít Hladík z České geologické služby. „Po zachycení se CO2 obvykle stlačí do tekuté formy, která má téměř stejnou hustotu jako voda. Poté se přepraví do lokality úložiště a pomocí vrtu se vtlačí hluboko pod zem do porézních horninových vrstev,“ dodal.
Vzhledem k tomu, že vtlačený CO2 je lehčí než slaná voda, vyskytující se spolu s ním v úložném prostoru, má tendenci stoupat vzhůru. Jeho část se tedy přesune do horní části úložiště, kde je zadržena pod nepropustnou těsnící horninou, která funguje jako poklička. Ve většině přírodou vytvořených systémech se mezi rezervoárem a zemským povrchem nachází větší množství takových bariér.
„Část uloženého CO2 se pomalu začne rozpouštět ve slané vodě a zůstane v ní vázána. Další část může uvíznout ve velmi drobných pórech. Posledním typem zadržení uhlíku v podzemí jsou reakce rozpuštěného CO2 s horninami v rezervoáru, při nichž se tvoří nové minerály. Během nich se CO2 mění na pevný nerost a v této podobě zůstane uložený,“ vysvětlil Hladík.
Výzkumu na jihovýchodní Moravě se účastní Česká geologická služba, společnost MND a.s., Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava a Geofyzikální ústav AV ČR. Za norskou stranu pak výzkumné centrum NORCE.
Řešitelský tým plní hned několik úkolů. Jednak sestaví trojrozměrný model úložného komplexu. Uskuteční dynamické modelování a počítačovou simulaci uložení CO2 do úložiště, s využitím různých scénářů. Dále zhodnotí geomechanické a geochemické vlastnosti úložného komplexu a posoudí případná rizika spojená s ukládáním CO2. Zpracuje také monitorovací plán úložiště a scénáře pro další etapy uskutečnění záměru, včetně projektu úložných zařízení. „Celý projekt úložiště tak bude na konci tohoto výzkumného projektu komplexně připravený do stádia následné realizace,“ doplnil Konvalinka.
Podle odhadů mezivládního panelu OSN pro změnu klimatu (IPCC) dosahuje celosvětová kapacita potenciálních úložišť úrovně dvou bilionů tun CO2 s doplněním, že potenciál může být ještě mnohem vyšší.
Novější a cílenější studie provedené v Austrálii, Evropě, Severní Americe a jiných částech světa pak ukázaly, že v mnoha oblastech dosahují tato možná úložiště objemu odpovídajícímu několika stovkám let emisí CO2.
Roste zájem i o další technologie na zachytávání a ukládání CO2
Podle nejnovější zprávy mezinárodního think-tanku Global CCS Institute se celkový počet komerčních projektů ve fázi přípravy a provozu letos zvýšil o 71 na 135, tedy o 90 procent. Plně v provozu je podle ní 27 zařízení, čtyři jsou ve výstavbě a 102 v různých fázích přípravy.
Technologie CCS podle zprávy čím dál více nachází uplatnění v řadě odvětví, a to včetně výroby energie, zkapalněného zemního plynu (LNG), cementu, oceli, přeměny odpadu na energii nebo přímého zachytávání CO2 ze vzduchu s jeho následným uložením a výroby vodíku. Dominovat začíná model takzvaných CCS klastrů, v němž více zdrojů emisí sdílí společnou dopravní a úložnou infrastrukturu.
Lídrem v zavádění technologie CCS zůstávají podle zprávy nadále Spojené státy, které letos oznámily více než 40 nových projektů. V Evropě patří mezi průkopnické státy Norsko, Nizozemsko nebo Británie, nová komerční zařízení ale vyvíjejí také Belgie, Dánsko, Itálie nebo Švédsko.
"V České republice byla technologie CCS až donedávna na okraji zájmu. V poslední době se však začíná více a více dostávat do povědomí odborné veřejnosti. Důvodem je jednak klimatická politika EU se zpřísněnými cíli redukce emisí do roku 2030 a klimatickou neutralitou v roce 2050, jednak rostoucí ceny emisních povolenek, které letos dosáhly rekordní výše," uvedl už dříve Vít Hladík.
-red-*
