Diskuse k novému zákonu Paragrafové znění nového zákona o odpadech je projednáváno legislativní radou vlády a k projednání v Parlamentu ČR dojde zřejmě až na podzim tohoto roku. Krátce před předáním návrhu zákona vládě se uskutečnil v budově Senátu na podnět senátorky Jitky Seitlové odborný...
Diskuse k novému zákonu
Paragrafové znění nového zákona o odpadech je projednáváno legislativní radou vlády a k projednání v Parlamentu ČR dojde zřejmě až na podzim tohoto roku. Krátce před předáním návrhu zákona vládě se uskutečnil v budově Senátu na podnět senátorky Jitky Seitlové odborný seminář, kterého se zúčastnili přední odborníci na odpadové hospodářství. Na následujících stránkách přinášíme výběr toho nejzajímavějšího, co na setkání zaznělo.
Eva Tylová, náměstkyně ministra životního prostředí:
Směrnice Evropské unie nepředstavují jednotný, komplexní, ucelený a provázaný celek zákona. Vznikaly postupně a upravovaly oblasti s mezinárodními dopady. Proto v nich některé oblasti téměř upraveny nejsou. Jiným je zase věnována samostatná směrnice, i když nejsou z našeho pohledu tak významné, například oleje nebo autobaterie. Proto není možné tyto směrnice přejmout jako celek.
Evropské směrnice jsou navíc koncipovány spíše jako úkoly, které má stát splnit. Neříká se ale, jakým způsobem - to je ponecháno na možnostech každého státu.
Při posuzování slučitelnosti s EU nám často lidé říkají: "Kde máte v evropské směrnici povinnost, kterou jste dali do zákona?". Jenže tato povinnost je součástí systému, jak chceme dosáhnout cíle. Je samozřejmě otázka, jestli jsme systém navrhli účinný. To může být tématem diskuse.
Řada nástrojů v zákoně je buď represivních nebo pobídkových. Pokud jsou nástroje pobídkové, musí na ně stát vzít prostředky ze společného balíku, což se samozřejmě odrazí v celkovém rozpočtu státu. Použije-li represivní (například zvýšení skládkového na trojnásobek), může to zajistit maximální recyklaci nebo spalování. Ale je otázka, jestli by to bylo únosné pro občana.
V současnosti se zpracovává koncepce plánu odpadového hospodářství. Svým pojetím v obecnější rovině je zpracována stejně jako koncepce v zemích Evropské unie. Stanovuje hierarchii zacházení s odpadem, ale nejde do podrobností. Uvědomme si, že je to oblast, která nemůže být direktivně svazována, neboť se velmi rychle vyvíjí.
Po dokončení koncepce bude probíhat zpracování plánů na úrovni krajů, které budou obsahovat i analýzy odpadů vznikajících v krajích. Na základě krajských plánů bude zpracován plán pro Českou republiku.
Petr Smutný, senátor:
Chtěl bych požádat zástupce Ministerstva životního prostředí, aby zároveň se zákonem byly připravovány i vyhlášky. Vzpomínám si, když jsme přijímali současně platný zákon, bylo nám slíbeno, že vyhlášky budou okamžitě následovat.
Zákon měl účinnost od 1. 1. 1998 a poslední vyhlášky byly vydávány 20. prosince 1997. Zástupci obcí měli tedy na přípravu jen deset dní, protože déle vyhlášky neznali, nemohli o nich diskutovat a připravit se na ně.
Josef Vančura, Svaz odpadového průmyslu:
Navrhovaný zákon v důvodové zprávě i deklarativních bodech odkazuje na předcházení vzniku odpadů, ale jeho těžiště, jeho dikce je represivní a nařizovací.
Řada věcí, na kterou se podnikatelská sféra celá léta orientovala a kam investovala, nebyla dodržena. Očekávaly se pobídky nebo daňové úlevy, ale nebyly realizovány. Z některých oblastí odpadového hospodářství máme do dneška postaveny pomníky, které vznikly nerealizací a nedotažením plánů, od nichž si soukromá sféra mnoho slibovala.
Část zákona, která se týká producentů odpadů, se nezměnila. Zavádějí se některé nové věci, například odpadový hospodář. Ukáže se, jestli se tímto opatřením jen o 4 řádky rozšířil zákon nebo zda bude hospodář skutečně akcentovanou osobou, spolupracovníkem státní správy a bude ovlivňovat orientaci odpadového hospodářství podniků.
Téměř ve všech připomínkách našich členů byla stejná námitka: jestliže dáváme přednost využití odpadu před likvidací, potom zákon postrádá nástroje, které by tuto snahu podporovaly. Mezi ně patří daňové úlevy, možnosti využití poplatků na nové technologie, vyloučení zastaralých technologií, ničících životní prostředí. Bez nich je tato část pouze deklarativní.
Václav Černý, Svaz měst a obcí:
V zákoně není nikde uvedeno, z jakých zdrojů mají obce hradit náklady na systém shromažďování, sběru odpadu atd. Považujeme to za závažný problém. Mlčky se předpokládá, že bude schválena daň z odpadů. Jsme v tomto bodě v určitém sporu s Ministerstvem životního prostředí a dokonce i se Senátem.
V případě, že obci nebude stačit maximální výše, kterou daň na nakládání s odpadem umožňuje (kolem 420 Kč), nedává zákon obcím žádnou možnost, jak se jinak s odpadem vypořádat (kromě dotace). Není také jasné, co se stane, jestliže daň nebude schválena.
Petr Kratochvíl, Česká asociace odpadového hospodářství:
Ani ve stávajícím zákoně o odpadech není dostatečně vyřešena zodpovědnost původce, resp. není dostatečně určeno, zda za odpad, jeho klasifikaci a třídění odpovídá původce nebo oprávněná osoba. Myslíme si, že by to mělo být řešeno jednoznačněji. Oprávněné osobě by také nemělo být umožněno svévolně měnit zatřídění odpadu, kategorii odpadu atd.
V praxi se často setkáváme s tím, že druh odpadu se určuje až v konečné fázi, když je dopraven do zneškodňovatelského nebo zpracovatelského zařízení.
Chápeme snahu státní správy omezit nekalé transakce, tzn. předávání odpadů za účelem co nejlevněji a případně i nelegálně je odstranit. Na druhou stranu si musíme uvědomit, že tak, jak je tato záležitost definována v zákoně o odpadech, vylučujeme možnost předat odpady nějakému logistickému systému.
Musíme si uvědomit, že i malý podnikatel, který vykoupí nebo sebere malé množství odpadů, musí mít možnost tyto odpady předat většímu podnikateli, protože pro něj není ekonomické tento odpad přepravovat desítky kilometrů ke zpracování.
Další výhrady se týkají hierarchizace způsobů odstraňování odpadů. Raději bychom viděli, kdyby nebyla stanovena pouze proklamativně, ale aby lépe fungovaly ekonomické nástroje.
Poslední problematickou otázkou související se skládkováním jsou dva ekonomické nástroje. Prvním jsou poplatky, které jsou odváděny obcím za každou uloženou tunu a druhým nástrojem je vytváření povinné rekultivační rezervy.
Přimlouváme se za to, aby nebyly v budoucnu tak progresivně zvyšovány poplatky za ukládání odpadů obcím, neboť zde není záruka, že budou využity dále do environmentální sféry. Naopak na základě dvouleté zkušenosti s vytvářením rekultivační rezervy je celkem evidentní, že stávající výše těchto odvodů je zcela nedostatečná.
Nepokrývá ani náklady na vlastní rekultivaci, o následné péči po dobu patnácti, resp. třiceti let ani nemluvě. Bylo by proto lepší podstatně zvýšit odvody do rekultivační rezervy a naopak nezvyšovat progresivně sazby z odvodů obcím.
Další samostatnou kapitolou zákona jsou plány odpadového hospodářství (POH). Návrh nového zákona nedostatečně použil stav z první poloviny 90. let, kdy již byly POH zpracovávány. V případě měst a obcí považujeme zpracování plánů odpadového hospodářství za nadbytečné, duplicitní.
Většina z nich má vydány obecně závazné vyhlášky, pro které si museli udělat dostatečně jasno o koncepci nakládání s komunálními odpady. Neradi bychom, aby se zde mrhalo penězi na dokumenty, které nebudou v praxi používány a které budou pouze formální záležitostí.
Miroslav Horák, Svaz průmyslu druhotných surovin:
Pojem druhotná surovina zná a používá odborná i laická veřejnost. Legislativa tohoto státu ho nezná a důsledně se mu vyhýbá. Tento termín se má nahrazovat příslovečným určením "materiálové využití odpadů". Není to jen formální záležitost.
Ve svých důsledcích její používání znamená ne zrovna standardní vztahy při obchodování i v mezinárodním měřítku, což je při otevřeném trhu s druhotnými surovinami velmi významné. Prakticky celý svět, evropské struktury nevyjímaje, tomuto problému věnují velkou pozornost. Neměli bychom se dostat do situace, že v zákoně nebudeme mít to, co unie vyžaduje.
Zbyněk Kozel, ISWA ČR:
Pojem druhotné suroviny je diskutován v Evropě už více než patnáct let. Popravdě řečeno tomuto pojmu se v legislativě v Evropě vyhýbá každý. Když definujete nějakým obecným termínem druhotnou surovinu, můžete pak z odpadového režimu vyvázat téměř cokoliv - to bude záležet jen na výkladu zákona. Po letech diskusí Evropa dochází k závěru, že by bylo možná lepší definici obejít.
V české legislativě máme zákon o technických požadavcích na výrobky a spoustu norem, které hovoří o tom, jak vypadá druhotná surovina. Problém je tedy řešitelný touto cestou. Jestliže z něčeho udělám výrobek - investuji úsilí, energii i náklady, pak jsem z odpadu vytvořil prodejnou komoditu, kterou lze popsat technicky. Vyvázal jsem se tak z působení zákona o odpadech, protože jsem vytvořil výrobek.
Zkusme se zamyslet nad tím, jestli by se zákonem o odpadech nemělo běžet zadání Ministerstvu průmyslu a obchodu, aby doplnilo podzákonné úpravy zákona o technických požadavcích na výrobky o popis jednotlivých druhotných surovin.
V ČR existoval zajímavý projekt, který brzy zkrachoval - obchodování odpadů v rámci komoditní burzy. Nikdy to nefungovalo z jednoduchého důvodu. Burzovní obchod je založen na principu anonymity nabídky i poptávky. Jestliže chci s něčím obchodovat a přisoudit tomu cenu, pak to musí být obchodovatelná komodita, tudíž nemůže být pod režimem zákona o odpadech. Nemohu obchodovat, jestliže musím znát koncového využitele. A pokud nebudeme schopni obchodovat s odpady, upravenými do jejich prodejné úrovně, pak nelze mluvit o trvale udržitelném řešení. Ani ekonomicky, ale ani ekologicky.
Karel Ždych, Asociace původců a subjektů nakládajících s odpady:
Chtěl bych se zastavit u stanovení horní hranice obecní daně. Spodní hranice je 50 korun, tak to může být. Proč je však horní limit 420 korun? Již dnes říkám, že v mnoha městech to nebude stačit. Komunálním odpadem v obci jsou také smetky ze silnic, odpad z městské zeleně a na ty musí být finančně pamatováno.
Dnes se asi shodneme, že republika je "přeskládkovaná". Skládky vznikaly živelně, převážně jako ekonomické záměry podnikatelských subjektů, někdy se zastoupením obce nebo města.
Umím si představit továrnu v konkursu, umím si představit, že se v ní vymění stroje a začne vyrábět cokoliv jiného. Neumím si však představit skládku v konkursu nebo její pád. Problém je, že není vytvořen dostatečný rezervní fond. Po uzavření se bude muset, ať chceme nebo nechceme, na jejich rekultivaci podílet stát, takže formou daní prakticky my všichni.
Petr Bielan, OZO Ostrava:
Ve třistatisícovém městě Ostrava jsme měli 30 tisíc smluv s "byťáky" a majiteli rodinných domků. Pokud bude podle zákona platit fyzická osoba obci formou samosplatné daně nebo poplatku, bude se dohledávat 330 tisíc subjektů. Bude to muset udělat obec, která s tím nemá zkušenosti.
Dohledat občana je skutečně problematické. V praxi obec zjistí, že někdo nezaplatil v trvalém bydlišti za odvoz odpadů. Pošle dopis, ten se vrátí, pracovník na místo zajde a u souseda zjistí, že dotyčný člověk žije v Praze a někde asi pracuje. A tím všechno skončí.
Zkuste zvážit, zda by nebylo dobré ponechat funkční systém, který po čtyřicet let vázal tyto platby k domu, zvláště když existuje integrovaný systém evidence nemovitostí.
Další poznámka - plány odpadového hospodářství. Tyto plány nejsou závazné. Je to fajn: zpracujeme "papír", zapracujeme připomínky, které pošle kraj a tím to "vadne". Takové POH jsou vlastně něco jako studie nebo koncept.
My však takový koncept u nás zpracováváme už druhým rokem. Má rozměr ekonomický, technický, infrastrukturální a připravujeme je ve spolupráci s obcemi. Snažíme se jim říct, jak matematicky modelovat pomocí programu hospodářství komunálních odpadů v kraji.
Abychom mohli naši koncepci realizovat v praxi, chybí jediné: cílový stav. My vlastně nevíme, kam se máme dostat, a to nám hodně vadí.
Jitka Seitlová, senátorka:
Programy nebo plány odpadového hospodářství nejsou podle návrhu schvalovány. Pokud nejsou schvalovány, nejsou žádným způsobem ani vymahatelné, nejsou závazné. A ten, kdo produkuje odpady se bude chovat tak, jak je to pro něj ekonomicky výhodné a nebo mu to musíme dát příkazem a restrikcí.
Náklady na vypracování plánů odpadových hospodářství by měly dosáhnout kolem půl miliardy korun pro podniky a firmy. Přitom víme, že je podle současného návrhu zákona nebude možné vymáhat.
Radek Janoušek, ekologická komise Svazu sléváren:
Zmiňovaný čl. 3 evropské směrnice č. 75, o odpadech říká, že členské státy přijmou vhodná opatření na podporu regenerace odpadu cestou recyklace, opětného použití či jakéhokoli jiného procesu umožňujícího získání druhotných surovin.
V návrhu předkládaného zákona se pojem druhotná surovina bohužel vyskytuje pouze jednou, a to v kapitole Pojmy, a ještě k tomu v závorce. Myslím si, že o opatření na podporu nemůže být vůbec řeč.
Pro slévárny je železný šrot klíčovou surovinou. Pokud by byl zákon o odpadech přijat v navrhované podobě, slévárny by se musely stát oprávněnou osobou ve smyslu zákona o odpadech. Aby mohly nakupovat a využívat železný šrot, přecházely by na ně povinnosti původců odpadu.
Když k tomu připočteme ještě ustanovení odpadového hospodáře a zpracování odpadových plánů, podniky by byly nadměrně zatěžovány administrativou. Vytváří to nerovné konkurenční podmínky proti podobným podnikům ve státech Evropské unie. Navíc musím podotknout, že zmiňovaná směrnice Evropské unie ukládá zpracovat plány OH pouze kompetentním úřadům a nikoli původcům odpadu.
Slévárenství v Evropské unii je otázka malých a středních podniků, kde administrativu zajišťuje 5-10 lidí a ostatní jsou všechno výkonní pracovníci.
Naše slévárny by musely zaměstnat navíc dalšího člověka, aby byl odpadovým hospodářem, zpracovával odpadové plány atd. Z tohoto důvodu by mělo být do návrhu zapracováno jednoznačným způsobem, kdy se odpad stává druhotnou surovinou, a za jakých podmínek.
- dk -
(Materiál byl redakčně krácen a upraven).
