Elektrošrotová novela zákona o odpadech byla podepsána netradičně premiérem a prezidentem během jejich lyžařské dovolené ve Špindlerově Mlýně. Nechci v tomto aktu hledat symboliku, pouze si nepřeji, aby přijetím tohoto zákona to s naším elektrotechnickým průmyslem šlo z kopce.
Nejsem v této věci optimistou a zákon přijímám zatrpkle, neboť se domnívám, že je našemu průmyslu ublíženo a že se tímto zhoršila jeho konkurenceschopnost. Je pravda, že intenzita prosazování našich připomínek ochabla po té, co se podařilo navázat vcelku uspokojivé vztahy s Ministerstvem životního prostředí, a tato spolupráce vede v oboustrannou snahu přizpůsobit prováděcí vyhlášku výrobcům. Ve sjednocující Evropě je dáván dosti velký prostor národnímu pojetí zajištění OEEZ a tuto šanci bychom neměli promeškat. Proto se chci z mého pohledu vyjádřit k otázce dopadů elektrošrotové novely zákona o odpadech na výrobce, respektive na ty, kteří se stávají ve smyslu zákona povinnými osobami.
Dopady zákona
Výrobci, povinné osoby, musí zajišťovat zpětný odběr elektrozařízení, které již ztratilo svoji užitnou hodnotu a stává se odpadem, a jeho následnou ekologickou likvidaci. Přitom dochází k recyklaci řady materiálů a k získání druhotných surovin. Zásoby těchto surovin jsou mnohdy omezené, jejich efektivní recyklace vytváří konkurenční výhodu. O nutnosti minimalizace zátěže našeho životního prostředí není nutné se přesvědčovat.
Dopady zákona budou podle mého názoru především ekonomicko-organizační a technické. Jako odvětví s vysokým inovačním potenciálem se jistě dokážeme s těmi technickými aspekty lépe vyrovnat. I když se zákonem požadované nároky někdy zdají být složité, dají se ve stanoveném čase zvládnout. Jedná se především o nový požadavek upravující značení výrobků. Pokud zůstane v platnosti fakultativní a dosti široký výběr značení v rozsahu, který v současné době ministerstvo navrhuje do vyhlášky, pak si vybere snad každý výrobce.
Horší to bude s technickým provedením a se stanovením nutného přechodového období. Začít značit je třeba hned, jak to bude možné - snad ihned po vydání prováděcí vyhlášky- jakmile to umožní technologie přípravy výroby. Lze naplánovat např. úpravu formy, raznice apod. Nelze však naplánovat termín prodeje výrobku uživateli. Proto je stanovení přesně vymezeného termínu, 13. srpna letošního roku, nereálné.
V rámci připomínek budeme žádat o dostatečně dlouhé přechodné období, ve kterém bude možné užívat značku již před uvedeným 13. 8. 2005 a stanovení konečného termínu, do kterého bude možné prodávat neoznačené elektrotechnické a elektronické výrobky (stanovené zákonem), které před tímto dnem byly vyrobeny a mnohdy jsou již dnes ve skladech obchodních společností a není v našich silách je adekvátním způsobem označit.
Povinnými osobami jsou také obchodníci
Mezi výrobce zákon zahrnuje i obchodníky. Zejména drobní dovozci si ještě neuvědomují, že se stávají povinnými osobami a mají stejné povinnosti jako výrobci. Pokud jim v magický den 13. srpna zůstanou skladové zásoby nebo uvedou na trh elektrozboží, které není značeno podle norem Evropské unie, přijdou si na své.
Značení vlastního elektropřístroje informuje uživatele (spotřebitele) jak se zbožím zacházet a kam s ním po ukončení životnosti. Značka také říká, že zákazník v ceně výrobku zaplatil recyklační poplatek a zařízení může vhodit či odevzdat na určené místo. To jsou nemalé důvody pro to, aby značka nebyla oddělitelná od elektrozařízení po celou dobu jeho životnosti.
Pokud se značka odpojí od elektrozařízení, dostává-li se pouze na obal či na záruční list, ztrácí svůj význam, zvyšuje entropii návazného systému recyklace. Na řádné značení však nemá řada obchodníků vhodné technické prostředky.
Zákon umožňuje vyjmout části použitého elektrozařízení a opětovně je užít. Pamatuje na to i připravovaná směrnice EU o eco-designu. Musím upozornit, že většina výrobců elektrozařízení vyrobených v hromadné výrobě to nemůže akceptovat. Snížila by se tak nejen užitná hodnota výrobku, ale nebyly by také splněny podmínky jakosti a mnohdy i bezpečnosti výrobku.
Transparentní systém
Další dopady na výrobce jsou především ekonomicko-organizační. Zde si naše asociace vytkla jako prioritu připravit kolektivní systém zpětného odběru a odděleného sběru elektroodpadu. Chceme transparentní, kolektivně dozorovaný systém, který bude zajišťovat službu pro širokou skupinu povinných osob. Výrobci chtějí mít trvalý přehled nad ekonomikou systému, jeho hospodárností, zejména nad výpočtem a průběžnou aktualizací recyklačního poplatku.
Zejména výrobci mají zájem platit pouze takový poplatek, který neohrozí jejich konkurenceschopnost. Budou mít snahu dosáhnout "české úrovně" poplatků, která snad bude nižší než poplatky v okolních zemích EU. Připravovaný systém je koncipován tak, aby kolektivní sběr elektrozařízení, jeho následná likvidace a recyklace byly cílově financovány formou poplatku zahrnutého do ceny zboží. Tento poplatek je úhradou za budoucí služby v technologickém postupu po odevzdání elektrozařízení konečným uživatelem na vyhrazené místo. Tímto odevzdáním povinnosti uživatele končí, přebírá je systém. Poplatek bude každý rok po zjištění nákladů systému v předcházejících letech upraven a objektivizován. Bude diferencovaný podle kategorií vymezených zákonem. Postupně, tak jak bude ubývat historický odpad, bude jeho výše odpovídat skutečným nákladům.
Historický odpad
Celý systém dočasně prodraží historický elektroodpad (vyrobený v minulosti, takže nemá do prodejní ceny vkomponovaný recyklační poplatek). Jeho likvidace není řešena systémově.
Náklady na likvidaci historického elektrošrotu jsou přisouzeny výrobcům. Tím jim byla podle mého názoru uložena nepřímá daň, která je špatně vypočitatelná a nespravedlivá. Domnívám se, že dojde k paradoxní situaci: oč bude výrobce a dovozce odpovědnější a přizná svoji výrobu, tím na tom bude hůře. Nechci nabádat firmy, aby podváděly. Chci poukázat, že na poctivé společnosti budou přeneseny náklady za likvidaci zařízení výrobců a dovozců, kteří již dnes nejsou na trhu a také těch, kteří najdou cestu, jak zákon obejít.
Také se domnívám, že naši výrobci budou v nevýhodě oproti výrobcům v zemích EU, kde je obdobný systém již zaveden a oproti výrobcům, kde je systém recyklace podpořen finančními prostředky jiných subjektů. Tato nerovnováha bude trvat nejméně pět let. Vycházím z toho, že průměrná životnost elektrotechnických a elektronických výrobků je vesměs delší než čtyři roky, pouze u hraček a části elektronického zboží je kratší. Proto se bude dalších pět let zpracovávat především historický odpad a poplatek z nového zboží bude použit k likvidaci jiného elektrozařízení, za které uživatel nezaplatil recyklační poplatek.
Břemeno výrobcům
Elektrotechnický průmysl v ČR patří mezi tři nejvýznamnější zpracovatelská odvětví. Dosahuje roční výrobu, včetně služeb, v objemu 300 miliard Kč. Tyto objemy jsou tvořeny především hmotnou výrobou. Obchodní bilance vyjma vybraných komodit je pasivní. Výrobky našeho odvětví mají v zásadě subkontrační povahu, stávají se součástí jiných výrobků. Proto se v systémech zpětného odběru elektrozařízení vyskytne šrot, jehož objem, ani hodnotu doposud nelze s potřebnou mírou přesnosti odhadnout. Vycházím-li z počtu obyvatel a vybavenosti našich domácností, bude nutné ročně vynaložit na likvidaci elektrošrotu několik set miliónů korun, které půjdou k tíži výrobcům. Lze jim s tímto břemenem pomoci?
Otevřených problémů a nezodpovězených otázek zůstává stále mnoho také na straně spotřebitelů. Lze odhadnout, jak náš systém přijmou uživatelé elektrozařízení? Budou průběžně odevzdávat použitá elektrozařízení na příslušná místa či do vyhrazených kontejnerů? Budou zacházet s vysloužilým elektrozařízením bezpečně? Nalezne spotřebitel nad dosloužilým televizorem přijatelné řešení?
ředitel Českomoravské elektrotechnické asociace,
www.electroindustry.cz
