Michal Pivrnec: Česko i Evropa mají k plastové samostatnosti blíž než zbytek světa

Čína před nedávnem v rámci obchodní války s EU a USA oznámila začátek antidumpingového šetření dovozu technického plastu kopolymeru z těchto území. Jedná se o reakci na navážení cel na čínské zboží v USA a přehodnocování jejich výše u některých produktů v EU. Zajímavé je, že Čína do obchodní války se Západem zatahuje druh plastu. Ne kvůli kopolymeru samotnému, ale proto, že se plast řadí mezi další obchodně-strategické suroviny a materiály, které si vyžadují pozornost i světových velmocí, uvádí ve svém komentáři Michal Pivrnec, generální ředitel českého startupu Green Future.

Spotřeba plastů roste a s ní i jeho význam

Je to celkem pochopitelné. Plasty jsou v různé podobě součástí prakticky všeho, co používáme: elektronika, auta, vybavení domácnosti, obalové materiály… S jejich neustále rostoucí spotřebou tak roste i jejich význam. Nejenže jich lidstvo ke svému fungování potřebuje stále více, ale spolu s tím roste i nutnost si co nejzodpovědněji a nejefektivněji poradit s plastovým odpadem.

Podle analýzy sdružení Plastic Europe bylo v roce 2022 v Evropě recyklováno jen necelých 28 % plastového odpadu. Téměř 50 % bylo využito tepelně, tedy spáleno ve spalovnách odpadu a cementárnách, a zbytek skončil na skládce. Plast vyrobený z recyklovaných materiálů tvořil pouze necelých 20 % z celkové produkce 54,1 milionu tun plastů v roce 2022.

Plastový odpad jako neřešitelný problém

Nejen evropský plastový odpad se z části vyvážel do asijských zemí, jako je Čína, Indie a další. Jeho stoupající množství odradilo už před lety i tyto země a postupně ho přestaly nebo přestávají odebírat. Evropa je tak stále více nucena najít stabilní řešení, které by jí zajistilo větší soběstačnost ve výrobě a zároveň i likvidaci plastů. A to je dobře, protože vozit plasty v jakékoli podobě přes půl světa jen zvyšuje emise a negativní dopad na životní prostředí.

Tím řešením je opravdová cirkularita a recyklace, při které z plastu vznikne znovu plast. Cesta je to logická, protože tím zabijeme dvě mouchy jednou ranou. Konečně se dostaneme k ekologické likvidaci většiny plastového odpadu. Ten už nebudeme vozit do jiných zemí, platit za jeho likvidaci, ani ho v takové míře skládkovat nebo spalovat. I přes stále se zlepšující technologie a dokonalejší filtry mě nikdo nepřesvědčí o tom, že se z plastu spalovaného v cementárně nedostávají do ovzduší škodliviny. Druhou nespornou výhodou je pak dostatečná zásoba samotného plastu, respektive suroviny na výrobu, a jistá samostatnost v jeho produkci.

Produkce plastů je závislá na (ne)stabilitě na Blízkém východě

Plasty se vyrábějí z ropy, která se kvůli omezeným zásobám stává každým dnem více nedostatkovým zbožím. Největšími hráči v prodejích nebo zásobách ropy jsou navíc často politicky nestabilní země a diktatury a cirkularita plastů nám pomůže se zbavit částečné závislosti na nespolehlivých partnerech, kteří se mohou stát součástí válečných konfliktů nebo převratů.

Mohli jsme to vidět na příkladu ruského plynu. V době začátku ruské agrese na Ukrajině se Evropa chtěla odstřihnout od závislosti na ruském nerostném bohatství. Jedním z důsledků bylo samozřejmě zvýšení spotřebitelských cen i dalších výdajů státu. Podle mě bychom proto měli usilovat o větší surovinovou soběstačnost – samozřejmě ne za každou cenu, jako tomu bylo za minulého režimu, ale tam, kde to má smysl a nabízí se to. Možný konflikt na Blízkém a Středním východě může kromě všech hrůz spojených s válkou samozřejmě přinést i dramatické zdražení ropy. A to se nepromítne jen do cen benzínu, ale právě i do cen a dostupnosti plastů, a tím pádem prakticky všeho, co používáme.

Řešení má Evropa na dosah, nachází se v Česku

Jak úplné cirkularity dosáhnout? Samozřejmě by bylo nejlepším řešením snížit používání plastů a tento materiál nahradit za něco udržitelnějšího, ale to se jen tak nestane. Řešení máme ale na dosah. Je jím termochemická recyklace plastů, která dokáže recyklovat drtivou většinu plastového odpadu. Ten se díky procesu pyrolýzy - ta probíhá mimochodem zcela bezemisně - promění na atomy uhlíku a ty na pyrolýzní olej, který je bez přehánění surovinou budoucnosti, protože dokáže ve výrobě plastů plně nahradit ropu. Tím nabízí první opravdovou cirkularitu v recyklaci plastů - nejen vybraných druhů, jako je to v současnosti u PET, ale téměř všech zbývajících druhů. Plastový odpad se tak nemusí spalovat, ale může se přeměnit na olej, ze kterého znovu vznikne plast. A tak pořád dokola.

První a pravděpodobně zatím jediná jednotka fungující v ekonomickém i ekologickém provozu, kterou se nám v Green Future podařilo vyvinout, nestojí ve švýcarském Cernu, ani v oblasti 51 v americké nevadské poušti, ale nedaleko severomoravského Bruntálu a záleží jen na Česku a potažmo Evropě, jak rychle ji dokáže přijmout. Princip technologie je známý desítky let, ale nikdo nepočítal s tím, že se ho podaří z teorie dostat do funkční praxe.

Legislativa na všech úrovních v tomto případě zaspala. V Česku totiž pracujeme na tom, aby mohla naše jednotka do konce roku fungovat v ostrém komerčním provozu, ale ledy by se měly po evropských volbách začít hýbat co nejrychleji i v Bruselu. Máme k dispozici unikátní technologii, která má svým významem promluvit do politicko-hospodářského směřování Evropy, a byla by škoda, pokud by se pro nás nestala prioritou.*

Michal Pivrnec, Green Future

Napsat komentář

Napsat komentář

deník / newsletter

Odesláním souhlasíte se zpracováním osobních údajů za účelem zasílání obchodních sdělení.
Copyright © 2024 Profi Press s.r.o.
crossmenuchevron-down