Zákonem o VUŽ byla problematika nakládání s určitými vybranými výrobky vyčleněna do samostatného zákona, který má ve vztahu k těmto výrobkům přednost před obecnou úpravou nakládání s odpady. S výrobky s ukončenou životností, tj. i s odpadními elektrozařízeními, je primárně potřeba nakládat odděleně od ostatních odpadů, a to již při jejich zpětném odběru. Zpětný odběr jsou přitom povinni zajistit výrobci, resp. kolektivní systémy, pomocí sběrné sítě, jejíž minimální parametry jsou stanoveny zákonem o VUŽ. V praxi se tak obvykle děje zejména pomocí smluv uzavíraných s obcemi, které se s výrobcem nebo kolektivním systémem mohou v rámci obecního systému odpadového hospodářství dohodnout na zřízení místa zpětného odběru odpadních elektrozařízení.
Spolupráce obcí s kolektivními systémy přitom přináší výhody oběma stranám, kdy je v zájmu obce vytřídit co nejvíce odpadních elektrozařízení za účelem získání tzv. recyklační slevy. Recyklační sleva spočívá v nižších platbách za odpad ukládaný obcí na skládku do roku 2029, pokud jeho množství nepřesáhne zákonem stanovené hranice na obyvatele (v roce 2022 se jedná o 190 kg na jednoho obyvatele obce). Pro obec je proto výhodné dosáhnout co nejvyšší míry recyklace odpadních elektrozařízení, která nekončí na skládkách a nezvyšují tak množství skládkovaného odpadu na obyvatele. Kolektivní systémy naproti tomu mají možnost rozšířit svou síť o další odběrná místa, ve kterých mohou pro svou činnost získávat odpadní elektrozařízení.
Právní úprava zpětného odběru výrobků s ukončenou životností reflektuje princip rozšířené odpovědnosti výrobce, která má za cíl přenést náklady a odpovědnost za nakládání s odpadními elektrozařízeními na tzv. primární znečišťovatele, tj. na výrobce. Těmto pak zákon o VUŽ stanovuje povinnosti, které mohou plnit buď sami, nebo prostřednictvím kolektivních systémů.
V rámci rozsáhlých změn, které uvedená dvoukolejnost v nakládání s odpady versus výrobky s ukončenou životností přinesla, však došlo k několika změnám, které, jak je zmíněno výše, v praxi způsobují povinným osobám problémy. Jednou z takových oblastí je i problematika dosažení minimální úrovně zpětného odběru, tzv. kvóty zpětného odběru. Pomocí kvóty VUŽ nově stanovuje výrobcům, resp. plní-li výrobce své povinnosti v kolektivním systému, plní za výrobce tuto povinnost provozovatel kolektivního systému, povinnost dosáhnout v každém kalendářním roce určité míry zpětného odběru odpadních elektrozařízení. Uvedená úprava přitom navazuje na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2012/19//EU o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (OEEZ).
Stanovené kvóty
Od své účinnosti zákon o VUŽ ukládá výrobcům a kolektivním systémům povinnost zajistit minimální úrovně zpětného odběru, resp. dosáhnout v každém kalendářním roce kvóty zpětného odběru, a to v případě odpadních elektrozařízení ve všech skupinách minimálně 65% a pro skupiny 1 až 3 individuálně minimálně 65%. Smyslem úpravy kvót je zajistit, aby výrobci a kolektivní systémy zajišťovali zpětný odběr elektrozařízení alespoň v určité stanovené míře odpovídající jejich podílu uvádění elektrozařízení na trh.
Výjimku z povinnosti dodržovat kvóty pak mají provozovatelé kolektivních systémů pro tzv. historické solární panely, tj. solární panely uvedené na trh do dne 1. ledna 2013. Provozovatelé těchto kolektivních systémů jsou i nadále oprávněni provozovat kolektivní systém na základě oprávnění uděleného podle starého zákona o odpadech.
Úroveň zpětného odběru u jiných odpadních elektrozařízení se vypočte tak, že celková hmotnost odpadních elektrozařízení, která jejich výrobce získal v daném kalendářním roce zpětným odběrem, se vynásobí počtem let předcházejícím roku rozhodnému pro výpočet, po která výrobce uváděl elektrozařízení na trh v posledních třech letech (tj. maximálně 3). Získané číslo se dále dělí celkovou hmotností elektrozařízení, která uvedl výrobce na trh v předchozích třech kalendářních letech a která nebyla vyvezena mimo území České republiky.
Zákonem o VUŽ nebyla stanovena žádná přechodná lhůta s ohledem na dodržování těchto kvót, a je tak potřeba je plnit již nyní.
Uvedený výpočet by přitom z pohledu výrobce, který plní své povinnosti individuálně, nemusel působit větší problémy. Problematicky se však může jevit z pohledu kolektivních systémů.
Jak kvóty pro zpětný odběr počítají kolektivní systémy?
První problém lze spatřovat v tom, že ze zákona o VUŽ ani z jeho prováděcí vyhlášky (dále jen „vyhláška“) jednoznačně neplyne, zda je kolektivní systém povinen dodržovat stanovené kvóty ve vztahu k jednotlivým výrobcům zapojeným do kolektivního systému jednotlivě, nebo za kolektivní systém jako celek.
Prvnímu výkladu nahrává znění vyhlášky a důvodová zpráva k zákonu o VUŽ. Nejenom že vzorec k výpočtu úrovně zpětného odběru pracuje s údaji za jediného výrobce, podle důvodové zprávy k zákonu o VUŽ jsou navíc provozovatelé kolektivních systémů povinni v roční zprávě nově uvádět individuální data výrobců. Není ovšem zřejmé, zda se jedná i o data k úrovni zpětného odběru za jednotlivé výrobce. Je také otázkou, zda je v praxi vzhledem k povaze činnosti kolektivního systému vůbec možné taková data vyselektovat.
Zcela opačnému závěru, tj. že kolektivní systém je povinen plnit kvótu jako celek, pak napovídá znění některých ustanovení zákona o VUŽ, např. § 49, který umožňuje kolektivnímu systému, který překročil kvótu, převést určité množství odpadních elektrozařízení jinému kolektivnímu systému. Postrádalo by logiku, aby byla tato možnost omezená na elektrozařízení jednotlivých výrobců, a nikoliv na celkové množství odebraných elektrozařízení.
Druhá možnost se přitom především jeví jednoznačně logičtější, i s ohledem na již výše nastíněnou otázku, zda je vůbec z pohledu kolektivního systému prakticky možné jednotlivá odpadní elektrozařízení evidovat podle jednotlivých výrobců. Je potřeba si uvědomit, že za situace, kdy není zpětný odběr jakkoliv omezen, a to ani množstvím ani výrobcem, resp. značkou odpadního elektrozařízení, si zřejmě nelze zcela představit systém, který by jednoduše dovoloval provozovatelům kolektivních systémů vést odpovídající evidenci. Cílem zákonodárce přitom zřejmě bylo nikoliv stanovit kvóty pro jednotlivé výrobce, nýbrž zajistit efektivní fungování systému zpětného odběru jako celku. Právě z principu kolektivního (či též „sdruženého“) plnění plyne, že jsou povinnosti zpětného odběru a využití zajišťovány souhrnně, pro celou množinu výrobců a výrobků, a souhrnně by mělo být také vyhodnocováno jejich plnění.
Kolektivní systémy by tak podle našeho názoru měly plnit kvóty zpětného odběru stanovené zákonem o VUŽ jako celek, nicméně vycházet budou z množství elektrozařízení, jež na trh uvádějí jednotliví výrobci. Jinak řečeno, do výpočtu úrovně zpětného odběru pro kolektivní systém vstupují údaje ze všech výrobců, kteří byli v daném roce zapojeni do konkrétního kolektivního systému.
V praxi však také dochází k přecházení výrobců mezi kolektivními systémy. Tyto přechody pak přirozeně musí ovlivnit i výpočet kvóty. Tuto problematiku přitom zákon o VUŽ nijak neřeší, určitá vodítka však lze nalézt ve vyhlášce.
Ze znění vyhlášky lze podle našeho názoru dovodit, že se pro účely přechodů jednotlivých výrobců mezi kolektivními systémy počítá s přechodem jejich kvóty. Jinak řečeno, údaje výrobce o výrobcích uvedených na trh, který změní kolektivní systém, se zahrnou do výpočtu kvóty u jeho nového kolektivního systému. Hodnoty předchozího kolektivního systému by pak logicky měly být následně odpovídajícím způsobem sníženy. Ve prospěch tohoto závěru svědčí i skutečnost, že se kvóta kolektivního systému skládá z kvót jednotlivých výrobců (jakkoliv jsou povinnosti plněny souhrnně) a že financování kolektivních systémů je v zákoně koncipováno jako průběžné.
Otázkou nicméně zůstává, jakým způsobem budou správní orgány při kontrolách dodržování kvót postupovat v situaci, kdy v současnosti nemají k dispozici dostatečné podklady ke kontrole dodržování stanovené minimální úrovně zpětného odběru. Vykazování individuálních informací výrobců o množství elektrozařízení uvedených na trh je sice novou povinností, kterou provozovatelům kolektivních systémů ukládá zákon o VUŽ již od roku 2021, a to jako součást údajů poskytovaných v roční zprávě podle zákona o VUŽ. S ohledem na přechodná ustanovení vyhlášky (§ 33 odst. 1) však byla povinnost podávat roční zprávu v rozsahu požadovaném zákonem o VUŽ odložena až na roční zprávu za rok 2023, kterou budou výrobci a kolektivní systémy podávat v roce 2024. Do této doby budou výrobci a kolektivní systémy při podávání ročních zpráv postupovat v souladu se starou legislativou, která po provozovatelích kolektivních systémů individuální informace o množství elektrozařízení uvedených na trh jednotlivými výrobci nevyžadovala.
Do této doby tak zřejmě ministerstvo, a patrně ani kolektivní systémy, nebudou disponovat dostatečnými údaji pro posouzení dodržování povinnosti zajistit minimální úroveň zpětného odběru ve vazbě na přechody výrobců mezi kolektivními systémy včetně jejich kvót, a kvóty nejspíše budou muset být vyhodnocovány shodně jako doposud, tj. bez zohlednění přechodů výrobců mezi kolektivními systémy. Jiné řešení nespatřujeme jako uskutečnitelné.
Kvóty a krize
Zákon o VUŽ s ohledem na kvóty zvolil řešení, kdy se množství elektrozařízení uvedených na trh zprůměruje za poslední tři roky. Smyslem této úpravy je nejspíše vyrovnání meziročních výkyvů vyvolaných vnějšími událostmi či celkovými změnami na trhu s elektrozařízeními.
Jedním z aktuálních problémů vztahujících se ke kvótám je také skutečnost, že v důsledku současné krize spočívající v nedostatku surovin a součástek dochází k poklesům výroby nových elektrozařízeníi ke změnám spotřebitelského chování. Spotřebitelé mají vzhledem k nedostatku dostupných elektrozařízení a zvyšování cen tendence si elektrozařízení nechávat déle, a dochází tak k poklesu elektrozařízení sebraných v rámci zpětného odběru. Tato skutečnost může také významně ovlivnit schopnost výrobců a kolektivních systémů dosáhnout požadované minimální úrovně zpětného odběru. V extrémním případě tak může mít krize za následek i nesplnitelnost kvóty ze strany výrobců a kolektivních systémů.
Nenaplnění kóty zpětného odběru je přitom přestupkem podle zákona o VUŽ a může podléhat sankcím. V konkrétním případě pak bude možné posuzovat, zda byly splněny liberační důvody pro zproštění se odpovědnosti podle zákona o přestupcích, tj. prokáže-li právnická osoba, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila.
Mgr. Ivana Sabaková,
Advokátní kancelář KF Legal s. r. o.
