Menu
e-shop
Ale já chci hlavně poukázat na jiné nešetrné nakládání s plasty, a to rovnou v Evropě, kde plasty jsou u vášnivých ekologů také na indexu, a to z jiných důvodů. Plasty se sbírají, aby se znovu použily. Platí dogma, že kdo nerecykluje, je ignorant vůči planetě Zemi. Pro svou argumentaci, že nic jiného se s nimi dělat nesmí, nikdo nic nepropočítává ani neměří. Je skutečně termická likvidace (resp. energetické využití) znečištěné papírové nákupní tašky šetrnější k ovzduší, tedy lepší, než spálení potrhané tradiční polyethylenové tašky s přivařenými uchy (chybně nazývané igelitové)? A vezměme k tomu v úvahu i možnost opakovaných použití obou a také to, že každý z těchto materiálů shoří na jiné produkty: polyethylen například podobně jako vosk jen na vodu a oxid uhličitý, papír podobně jako dřevo na spaliny komplikovanější. Až potud to je možné dobře pochopit a lze to i snadno změřit a porovnání provést, ale nikdo to zatím, pokud vím, neudělal…
Bursíkův nepřátelský postoj v prvním desetiletí nového milénia k budování spaloven (tehdy za evropské peníze) způsobil, že máme těchto zařízení dnes nedostatek a termická likvidace odpadu s využitím tepla, což je dnešní evropský standard, je u nás navíc považována za mnohem méně ekologickou, než je smíchání odpadu s panenskou polymerní hmotou a zhoršením jejich fyzikálně-mechanických vlastností a také životnosti. Zestárlá hmota jako příměs je dnes převažující metoda recyklace.
Od Bursíka je slovo recyklace takovým všeřešícím zaklínadlem (on zavrhl spalovny právě s tím, že u nás upřednostníme recyklaci a další spalovny nepotřebujeme). V představách lidí o recyklaci převažuje to, že se ta vysbíraná hmota kompletně přetřídí a očistí a znovu se z ní vyrobí nové zboží.
Tak je to ovšem jen ve výjimečných případech, třeba s PET lahvemi, a některé plasty lze s vynaložením značných nákladů depolymerovat (čili dostat materiál do výchozího stavu, aby mohl vzniknout polymer nový). V ostatních případech se po přetřídění plast drtí, umývá a přidává, přestože jeho technologické vlastnosti už jsou často nevyhovující a hlavně nedefinovatelné. Přidání odpadu do panenské hmoty vyžaduje Evropská unie. Tato doporučení se dokonce nesou na vlně nadšení i médii (třeba v televizi), kde se i sám výrobce v reklamě propaguje tak, že v jeho plastových oknech je roztavena i hmota ze starých oken… Málokdo se zarazí a přemýšlí, co to asi bude znamenat.
Po studiu jsem se dostala na aspirantskou stáž na pracoviště tak zvaného stárnutí polymerů. Přestože bez patřičné stranickosti jsem pobyt využít na kandidátskou práci nemohla, problematika mne velmi zajímala. Právě Ing. Zámorský v 80. letech zkoumal polyethylenové fólie, kde s Ing. Hagenem zjistili, že pouhé jedno procento porušených řetězců polymeru způsobí totální roztrhání, tedy konkrétně zruší vrubovou houževnatost natolik, že polymer se i při malé zátěži rozpadá na maličké kousky.
Hodně lidí pomalu zjistilo, že s plasty už něco není v pořádku. Stará „igelitka“ má pořád nosnost, nová se roztrhne někdy dřív, než dojdete domů s nákupem. Už je pomalu vyřazujeme ze života, pokud můžeme. Samy se nám znelíbily. Nemají už dobré vlastnosti. Moje lednička doma vypadá, jako bych si ji půjčila ze squotu. Super mrazí, ale horní bílá deska odchází po kouscích, protože je z dnešního plastu. Dřív by něco takového nebylo myslitelné, protože plast ještě ty „pokrokové“ recykláty neobsahoval. I tak ještě v současnosti lidé osazují s důvěrou plastová okna, protože více, než čtyřicetiletá praxe dotvrzuje jejich životnost. Ale zeptejte se toho, kdo je nemá ještě celých 10 let. Netáhne mu náhodou okny? Celkem kvalitní zůstaly podlahoviny, ale to už nejsou materiály z polyolefinů, ale je to polyvinylchlorid, který už je svým názvem zprofanovaný také (kvůli špatně vyrobeným čínským výrobkům, z nichž prchala změkčovadla), že už se komercializuje jen pod názvem vinyl.
Prakticky z trhu zmizely reaktoplasty alias duroplasty alias termosety. Zase lidi vyděsila Čína, která neuměla lisovat melaminoformaldehydové dětské talíře ze stechiometrického množství složek. Je to velká škoda, protože termoplasty použité namísto reaktoplastů nedávají potřebnou kvalitu pro daný účel použití. Tam už je opravdu lepší použít dřevo.
Zpět k dnešku. Návrat k heslu, že nejlepší plast je dřevo a nejlepší lepidlo je hřebík, už není možný. Radši nekazme polymery s tak skvělými vlastnostmi, jaké by pořád mohly mít – vždyť je vyvíjely nejméně tři generace našich nápaditých předků, aby co nejlépe sloužily. A teď si přijde jedna nevzdělaná Greta a pokazí to všechno.
Použité plasty po roztřídění, pokud je nemůžeme využít jako palivo ve spolupráci s teplárnami, použít jako co nejlépe definovaný přídavek, který ublíží té „křtěné“ směsi co nejméně. Bylo by třeba vyvinout rychlé provozní vyzkoušení a mít k dispozici pečlivě vytvořené tabulky, kde vždy poměrně rychle najdeme pro nadcházející pracovní směnu (třeba podle výsledku trhací zkoušky standardizovaného tělíska vyrobeného z roztavené směsi z šarže drti odpadního plastu), kolik takové příměsi můžeme beze škody na vlastnostech vmíchat do základní čisté látky, tedy kolik toho polymer unese.
Toto je dnešní výzva, najít nějakou možnost definovat vždy, co to vlastně je, to, co přimícháváme. Je hrůza, že dnes je to jakoby všem jedno. Jen v plastikářských továrnách se dnes ví, že základní směs nepokazí vmíchaný recyklát použitý zhruba 3x, tedy roztavený odpad (ale jen ten tovární, jako jsou přetoky a zmetky). Ten opotřebený plast z kontejnerů, o tom se neví nic. Něco z něho bude třeba jen poprvé použitý plast na čistý obal, ale jiný už ne, bude to už recyklovaný recyklát nebo už recyklovaný recyklovaný recyklát. Jiný kus je třeba už totálně zdegradovaným plastem, např. zlomeným výrobkem, který už po letech služby na povětrnosti zkřehl. Občané se ale dožadují recyklace všeho bez rozdílu. Čím dýl se bude sbírat tříděný odpad, tím těch recyklátů opakovaně recyklovaných bude přibývat. Vymysleme něco, aby naše současná ignorance nebyla jen cesta do záhuby užitečných plastů, dokud to má ještě smysl. Až Evropa pokazí i výrobu plastů a spousta věcí bude neprodejná kvůli nízké kvalitě či životnosti, už tomu nebude pomoci. Bohužel jsme tuto cestu už nastoupili.
A budujme spalovny, spalovna není sprosté slovo. Poskytuje relativně stabilní a říditelný výkon. Každý papírek od bonbonu se přece recyklovat nedá! Plasty, které mohou spalováním vytvořit třeba fluidní lože pro spálení nebezpečných odpadů, nahradí i topné oleje a plyn. A nikdo nemusí čekat na vítr nebo slunce. A přemlouvat šváby ze skládek vytříděných plastových odpadů čekajících na recyklaci, aby se odstěhovali jinam.
A neukolébávejte se nadějí, že pro mnoho lidí se pevná paliva pro jejich kamna stanou tak nedostupnými, že si poslouží plasty ze žlutého kontejneru, aby doma nezmrzli, čímž vyřeší problém recyklace. I tato cesta byla již reálně nastoupena.
Ing. Miroslava Veselá,
čtenářka ze Zlína
